Američané staví pět lodí ročně, Čína 1700. Pro případ konfliktu je to hrozba
foto: Pixabay/Ilustrační foto
Podle nové studie Spojené státy prakticky vyklidily trh stavby lodí. Země, jejíž průmysl rozhodl druhou světovou válku, by dnes při rozsáhlejším konfliktu neměla kapacitu postavit ani vlastní flotilu zásobovacích lodí.
Studie nadace Koalice pro prosperující Ameriku přinesla zdrcující analýzu zaostávání amerického loďařského průmyslu. Země, která byla ještě před padesáti lety největším světovým producentem lodí, se propadla na devatenácté místo. Na začátku byly čínské subvence a levná pracovní síla – a snaha provozovatelů lodních flotil ušetřit. Na konci je erodující průmyslové zázemí, ztráta výrobních kompetencí a extrémní závislost na dovozu jak celých lodí, tak i lodních motorů či dílů pro jejich stavbu. A z opačného pohledu: čínský podíl na globálním trhu stavby lodí se zvýšil z nějakých pěti procent z roce 2000 na aktuální víc než polovinu.
Lodě přitom nejsou jen tak ledajaká komodita: jsou ukázkovým příkladem takzvané duální technologie: vedle civilního využití by byly kritické v případě válečného konfliktu. Zřetelně se to ukázalo při druhé světové válce, kdy průmyslové zázemí Spojených států bylo rozhodující faktorem pro vítězství Spojenců v druhé světové válce.
Americkou industriální převahu za druhé světové války je možné ilustrovat na jakékoli válečné komoditě. V případě lodí to znamená, že Spojené státy dokázaly bleskově postavit desítky nových loděnic a v roce 1943 z tamních doků vyplouvaly dvě nové lodě denně. V průběhu války Američané postavili přes šest tisíc lodí – víc než všechny ostatní státy dohromady. V okamžiku, kdy válka skončila, jich měli rozestavěných přes tři sta lodí a byli schopni v případě potřeby tempo výroby dál navyšovat.
Tři hlavní podmínky
V principu jsou tři podmínky, aby bylo možné zásadně navýšit válečnou produkci. První je, že musí existovat dostatečné výrobní kapacity, byť zaměřené na civilní výrobu. Druhá: musí být technicky možné civilní výrobní kapacity přeorientovat. A třetí podmínkou je dostatek surovin a případně nutných dílů.
Z pohledu všech tří podmínek jsou na tom Spojené státy tragicky.
Co se týče podmínky dostatečných výrobních kapacit, ty ve Spojených státech prostě nejsou. Honba za zisky korporací vedla ve Spojených státech k přesunu výroby do levnějších destinací – především do Číny. Součástí přesunu výroby byl typicky i transfer technologií. Z vojensko-politického pohledu vlastně Američané prováděli sebevražednou politiku: ve stejném kroku oslabovali své kapacity a posilovali rivala v potenciálním konfliktu.
Ani s možností přeorientovat výrobu to není slavné. Na vině je opět extrémní snaha snižovat náklady. Například aplikace výrobního principu just-in-time znamená, že továrny prakticky eliminovaly sklady: polotovary jdou z kamiónů nebo vagónů přímo na výrobní linky. To je sice levnější (pokud tedy celý složitý řetězec funguje bezchybně), ale změnit v takové továrně výrobní proces by bylo extrémně náročné.
Čína naproti tomu aktivně prosazuje politiku „just-in-case“: vytváří přebytečné kapacity a skladové rezervy, které jí umožňují nejen absorbovat případné šoky, ale také rychle přesměrovat výrobu. Samozřejmě, je to podmíněno tím, že čínské státní plánování nepodléhá tržní logice. To umožňuje třeba držet kapacity „v záloze“, i když se to ekonomicky nevyplácí.
Psali jsme
Čínská ekonomika roste závratným tempem, ale čínským akciím se i přes to dramaticky nedaří. Zatímco investoři sledují růst HDP a masivní expanzi…
Co se týče surovin a dílů, tam je situace Spojených států ještě zoufalejší. Čína, obrazně řečeno, drží USA a s nimi celý svět pod krkem, protože má pod palcem širokou škálu kritických surovin. Například je prakticky monopolním zpracovatelem a dodavatelem vzácných zemin – kovů, bez nichž nelze vyrobit moderní motory, senzory ani zbraňové systémy. Patří mezi ně například neodym a dysprosium (nezbytné pro elektromotory a naváděcí systémy raket), gallium a germanium (vysokofrekvenční elektronika, radary) nebo titan a wolfram, používané pro pancíře a letecké slitiny.
Čína se připravuje
V kontrastu s mizející americkou průmyslovou základnou Čína cíleně buduje zázemí, které by jí v případě potřeby umožnilo rychle přejít na válečnou produkci.
Čínská politika Military-Civil Fusion systematicky propojuje civilní a vojenské podniky, zajišťuje sdílení technologií, spolupráci výzkumných týmů i flexibilitu výrobních linek. Loděnice, které dnes staví nákladní lodě pro evropské rejdaře, mohou zítra produkovat třeba torpédoborce.
Porovnání námořních vojenských kapacit USA a Číny ukazuje, že Američané zatím mají na moři jednoznačnou převahu. Oficiálně udávané počty lodí sice hovoří pro Čínu, ale drtivá většina z jejích 370 lodí spadá do kategorie, kterou Američané označují „pobřežní loď“. To Američané mají lodí necelých tři sta, ale co do celkové tonáže jsou na tom o zhruba 80 procent. Například letadlových lodí mají Američané jedenáct, zatímco Číňané jen tři. Tato převaha se však začíná bortit: podle prognóz (de samozřejmě o prognózy pro mírový stav) má do roku 2030 americké válečné loďstvo početně stagnovat, zatímco Čínské se má rozrůst o nějakých padesát lodí.
Report Koalice pro prosperující Ameriku navrhuje, aby Spojené státy obnovily „průmyslovou základnu národní bezpečnosti“ – od loděnic přes ocelárny po elektroniku. Uvádí, že bez státní koordinace a dlouhodobého investičního rámce není možné konkurovat systému, který v Číně propojuje civilní, vojenské a politické priority.