Belgie ruší doživotní dávky. Evropský unikát končí, došly peníze
foto: Pixabay/Belgický parlament
Neuvěřitelně benevolentní sociální systém v Belgii skončil. Reforma zatrhla doživotní nezaměstnanost i snadno dosažitelnou doživotní invaliditu.
Belgie patří podle většiny makroekonomických ukazatelů k nejbohatším zemím Evropy. Má vysoký HDP na hlavu, relativně nízkou oficiální nezaměstnanost a silný sociální stát. Za dobrými čísly se ale dlouhodobě skrýval strukturální problém, který nyní vyústil v jednu z nejtvrdších sociálních reforem za poslední dekády: konec neomezené podpory v nezaměstnanosti a zásadní zpřísnění režimu dlouhodobé pracovní neschopnosti.
Cena za sociální smír
Belgická „měkkost“ sociálního systému nevznikla skokově ani ideologickým experimentem. Rozrůstala se postupně od 70. let jako reakce na deindustrializaci a regionální kolapsy zaměstnanosti, zejména ve Valonsku. Útlum těžkého průmyslu, dolů a oceláren vytvořil strukturální nezaměstnanost, kterou stát neřešil přímou restrukturalizací, ale sociální absorpcí. Stát si spočítal, že je lepší dlouhodobě platit dávky než riskovat sociální výbuch.
V 90. letech se k tomu přidala hluboká federalizace státu. Kompetence za práci, zdravotnictví, sociální politiku a reintegraci se rozdělily mezi federální a regionální úroveň. Dávky platil federál, návraty do práce řešily regiony. Odpovědnost se rozostřila a motivace systém opravovat slábla. V letech 2000–2010 navíc přišel relativní ekonomický komfort, růst a zvládnutelné zadlužení. Systém byl drahý, ale politicky stabilní.
Zlom přichází až posledních patnáct let: stárnutí populace, nárůst migrace, zpomalení růstu a postupně rostoucí strukturální deficit. To, co vzniklo jako sociální nárazník, se proměnilo v trvalou paralelní dráhu mimo práci. A právě tato dráha dnes narazila na své fiskální i politické limity.
Od školy až do důchodu
Z hlediska konstrukce byla belgická podpora v nezaměstnanosti dlouho v Evropě téměř unikátem. První zhruba rok běžela ve výši okolo 65 % předchozí mzdy, následně se postupně snižovala. Zhruba po dvou a půl až třech letech se ustálila na nízkém, ale pro mnoho lidí přijatelném paušálu, který se ale vyplácel bez časového omezení – klidně až do důchodu.
Člověk se tak mohl hled po škole dostat do režimu blízkého takzvanému nepodmíněnému základnímu příjmu. Ten je známý pod zkratkou UBI a je svatým grálem sociálních inženýrů; ti teď musí pozorovat, jak jeho obdobu teď belgická vláda demontuje.
Nově má podpora v nezaměstnanosti skončit nejpozději po dvou letech, s několika úzkými výjimkami. Belgická úprava se tak dostane na úroveň těch, jaké jsou běžné po celé Evropě včetně Česka.
Psali jsme
Ve Španělsku si s nechutí pracovat umí poradit. Denně tam nahlásí nástup na nemocenskou jeden a půl milionu zaměstnanců. V Itálii začaly…
Dlouhodobá nemoc jako druhý únikový kanál
Vedle nezaměstnanosti fungoval v Belgii druhý, strukturálně ještě měkčí kanál: dlouhodobá pracovní neschopnost. Po 12 měsících nemoci přecházel člověk do režimu dlouhodobé pracovní neschopnosti (invalidity) a pobírá dávky ze sociálního pojištění. Tento status byl po desetiletí spojen s minimálními přezkumy, slabým reintegračním tlakem a prakticky žádným časovým omezením.
Výsledkem nebyl okrajový jev, ale masový stav: v dlouhodobé pracovní neschopnosti je dnes více než půl milionu osob, tedy přibližně 7–8 % populace v produktivním věku. Návratnost těchto lidí na pracovní trh byla dlouhodobě extrémně nízká, řádově jednotky procent ročně. Status dlouhodobé nemoci se tak pro část populace stal trvalou alternativou k zaměstnanosti.
Klíčové je, že tento kanál byl v praxi často „měkčí“ než klasická nezaměstnanost. Kontroly byly řidší, tlak slabší a jistota příjmu dlouhodobější. Pro systém to znamenalo stabilní blok lidí, kteří nejsou ani zaměstnaní, ani nezaměstnaní, ale přesto dlouhodobě zatěžují veřejné finance a vypadávají z pracovní síly.
Imigranti a domácí populace: dvě odlišné krize
Důležité je, že tyto dvě dráhy – nezaměstnanost a dlouhodobá nemoc – mají odlišný sociální profil.
Dlouhodobá nezaměstnanost je v Belgii silně koncentrovaná mezi imigranty ze zemí mimo EU. Míra nezaměstnanosti u těchto skupin je násobně vyšší než u domácí populace (šest z deseti tamních nezaměstnaných se narodilo mimo Belgii) a patří k nejvyšším v celé EU. Rozdíly přetrvávají i napříč generacemi a při stejném vzdělání. Zde jde primárně o problém integrace na trh práce, jazykových bariér, regionální segregace a nízko kvalifikačních omezené poptávky po práci v nízkokvalifikačních segmentech.
Naopak exploze dlouhodobé pracovní neschopnosti je především problémem domácí populace. Imigranti jsou v této skupině zastoupeni, ale nejsou hlavním zdrojem nárůstu. Jde tedy o jiný typ selhání: nikoli integrační, ale návratový.
Tyto dvě linie jsou teď řešeny jedním reformním balíkem. Ten si vynutily zhoršené ekonomické podmínky. Tlak na reformy tlumily vysoká produktivita části ekonomiky, příjmy z mezinárodních institucí v Bruselu i fiskální manévrovací prostor. Ten polštář se však vyčerpal a Belgie čelí kombinaci strukturálního deficitu, zpomalujícího růstu a stárnutí populace. Země si tak dva velké bloky pasivní populace – dlouhodobě nezaměstnané a dlouhodobě nemocné – nemůže dovolit. V polovině roku 2025 tak belgická vláda komplexní zákon, která popsané anomálie ruší.
Efekty se nemusí dostavit
Vláda očekává návrat části lidí na trh práce, růst daňových příjmů a úspory na výdajové straně. Ekonomové jsou opatrnější. U velké části dlouhodobě nemocných je zdravotní návrat reálně omezený. U dlouhodobě nezaměstnaných, zejména mezi imigranty, je návrat často možný jen do nízkopříjmových segmentů s nízkou produktivitou. Fiskální efekt proto nemusí odpovídat politickým očekáváním.