Ďábelské, nikoli hloupé: Dobrovolné poplatky pomohou v konkurenčním boji
foto: Pixabay/Ilustrační foto
AI firmy mění strategii: platí licenční poplatky i tam, kde by nemusely. Právníci za tím vidí snahu chránit si trh před menšími hráči.
Na serveru Promarket vyšel zajímavý článek, který řeší paradoxní strategii velkých firem vyvíjejících generativní AI. Firmy jako OpenAI, Google nebo Anthropic začaly dobrovolně uzavírat licenční smlouvy na tréninková data, i když existuje pravděpodobnost, že by tato data mohly využívat zdarma, v rámci copyrightové doktríny fair use. Autoři označují tento postup jako „anticompetitive acquiescence“ (protisoutěžní ústupek) – vědomé přijetí nevýhodného závazku s cílem zvýšit náklady či právní rizika potenciálních konkurentů.
Trénink velkých modelů probíhá na miliardách textů či obrázků, z nichž drtivá většina je chráněna autorským právem. Desítky probíhajících žalob představují pro firmy existenční hrozbu: kdyby soudy rozhodly, že se jedná o porušení copyrightu, teoretické minimální náhrady škody by dosahovaly astronomických částek. A to je ten menší problém: kdyby se soudy přichýlily k výkladu, že stávající modely byly vytrénovány nelegálně, bylo by nutno je „přetrénovat“ pouze na dílech, která jsou legálně použitelná. A to by bylo prakticky nemožné. Proto je výsledek sporů zásadní.
Co je fair use
Ve sporech okolo využívání textových či jiných děl pro trénink „velkých jazykových modelů (LLM) nejde o to, zda AI při tréninku vytváří kopie chráněných textů. Je nesporné, že ve výstupech LLM lze najít fragmenty obsahu, na němž daný model trénovat – to je přece principem jeho fungování. Rozhodující ale je, zda trénink představuje „transformativní“ využití původního díla. V principu tak jde o to, jestli výsledné „dílo“ (tedy odpověď chatbota, nebo třeba vygenerovaná ilustrace) zasahuje, či nezasahuje do trhu pro původní dílo.
U tradičních sporů okolo autorských práv je to jednoduché: pokud nové dílo nebere prodeje autorům původního díla, jeho využití se označuje pojmem „fair use“. V případě sporů okolo využívání autorských děl pro trénink LLM však tento test nelze použít, protože LLM neprodukují kopie původních děl – jsou syntézou obrovského množství vstupů. Jednotlivé vlivy mohou být v některých případech jasně rozpoznatelné, ale typicky tomu tak není.
Postupně se proto prosazuje jiný test pro hodnocení „férovosti“ využití autorského obsahu: pokud licenční poplatek mohl být zaplacen, pak používání díla bez licence způsobuje autorovi újmu.
Psali jsme
Umělci chtějí provize ze zisků technologických společností, které vydělávají na vývoji generativní umělé inteligence (AI). Podle jejich názoru by…
Licenční trh
Taky ale vzniká paradox: aby mohl být licenční poplatek zaplacen, musí existovat něco jako „licenční trh“. Když začínaly první žaloby proti AI firmám – kolem roku 2022 – žádný takový trh neexistoval. Soudy tedy používaly pouze první výše zmíněný test férovosti využití obsahu a ve dvou dosud stěžejních rozhodnutích daly za pravdu AI firmám.
Jenže ty místo oslav začaly uzavírat licenční smlouvy s mediálními domy a dalšími držiteli práv, a to i v případech, kdy žaloba vůbec nehrozila.
Z čistě právního hlediska je uzavírání těchto smluv iracionální: firmy oslabují svoji vlastní obhajobu v probíhajících sporech. Autoři zmíněného článku proto hledají jiné vysvětlení a docházejí k závěru, že jde o strategii, která dlouhodobě nahrává největším hráčům. Vytvořením standardu „musí se platit“ zvýší bariéry vstupu – malé firmy nebudou mít zdroje na licencování miliard dokumentů. A pokud se pokusí argumentovat doktrínou fair use, soudy mohou tento argument odmítnout právě s odkazem na – již existující – licenční trh.
Velké firmy si tím tedy krátkodobě zvyšují náklady, ale dlouhodobě si kupují konkurenční výhodu. Pokud se licencování stane normou, stoupnou bariéry vstupu na trh generativní AI, což posílí oligopol několika firem. Výsledek se tak může obrátit proti inovaci i soutěži, přestože na povrchu jde o „kompromis“ mezi copyrightem a technologickým vývojem.
Autoři článku upozorňují, že tento trik není nový: v minulosti byl k vidění například ve streamingu hudby. Velcí hráči roky bez protestu platili poplatky – až vznikl dojem, že jsou nezbytné. Americký Kongres je následně v zákonu zakotvil jako povinné pro všechny.
Psali jsme
Farmaceutický gigant Novo Nordisk se pokusil obejít americké antimonopolní překážky smlouvou, která by mu umožnila zablokovat vstup rivala na trh…
Jak problém řešit
Protisoutěžní ústupek sice může účinně omezovat hospodářskou soutěž, ale pro protimonopolní orgány je těžké tento trik postihnout – a nejenom proto, že licenční smlouvy i soudní dohody bývají důvěrné. Mimochodem, soudci navíc oceňují, když se spory urovnají mimosoudně, a jen zřídka zkoumají širší dopady takových dohod na trh.
Autoři článku tvrdí, že právě zde vzniká riziko: privátní dohoda mezi dvěma subjekty může zásadním způsobem ovlivnit situaci třetích stran.
K řešení problému protisoutěžních ústupků navrhují autoři dvojí přístup. Jeden spočívá v prevenci a předpokládá důslednější kontrolu soudních dohod: soudy by měly při jejich schvalování brát v úvahu možné dopady na hospodářskou soutěž. Druhou možností je omezit dopad těchto dohod. Soudy nemusí v případě vysoce transformativního využití děl s autorskou ochranou automaticky spojovat existenci licenčního trhu s povinností licencovat.
Jako příklad autoři uvádějí dřívější případ Google Books, kde soud nejprve odmítl navržené vypořádání s držiteli práv právě kvůli jeho možným dopadům na soutěž – a teprve poté, v čistě právním řízení, potvrdil, že vysoce transformativní použití (full-textové vyhledávání) spadá pod fair use bez ohledu na existenci potenciálního licenčního trhu.