Mikroplasty v životním prostředí? Není to tak žhavé, část je chyba měření
foto: Pixabay/Ilustrační obrázek
Boj proti mikroplastům v životním prostředí polyká jenom v EU desítky miliard eur – ale vědci teď zpochybnili přesnost měření jejich množství.
V posledních letech vědci přicházejí se záplavou šokujících informací o závratných koncentracích plastových mikročástic ve vzduchu, vodě a potravinách (především rybách) – a také v lidském mozku, kde navíc jejich koncentrace v posledních letech prudce stoupají. To vyvolalo zájem o zdroje mikroplastů: ukázalo se, že jsou doslova všude.
Extrémní čísla o koncentracích mikroplastů se v posledních letech stala běžnou součástí veřejné debaty – ale nová práce z University of Michigan ale ukazuje, že část těchto hodnot může vznikat přímo při měření, konkrétně při manipulaci se vzorky. Problém je, že rukavice, které vědci používají, uvolňují látky – jde o takzvané stearáty, které se používají ři výrobě rukavic – které některé detekční metody zamění s běžnými plasty, například polyethylenem. Takže analýza detekuje částice, které se do vzorku dostaly až v laboratoři.
V experimentu, který simuloval běžnou laboratorní práci, vznikalo z rukavic zhruba dva tisíce falešných signálů na milimetr čtvereční. V prostředí, kde se hledají velmi nízké koncentrace, jde o zásadní zkreslení – a může vysvětlovat extrémní hodnoty naměřené v některých vzorcích.
Boj proti mikroplastům
Jde o problém, který daleko přesahuje diskuse o laboratorních technikách. Na vědeckých poznatcích o mikroplastech totiž stojí velký regulatorní systém. Evropská unie postupně zavádí omezení zdrojů a nastavují pravidla pro jejich sledování. Aby průmysl splnil nové požadavky, musí masivně investovat. Vodohospodářské společnosti modernizují čistírny odpadních vod, aby zachytily jemnější částice. Výrobci textilu a domácích spotřebičů zavádějí filtry na mikrovlákna. Automobilky a dodavatelé pneumatik investují do vývoje směsí s nižším otěrem. V souhrnu jde o investice v řádu desítek miliard eur jen v EU, přičemž stejným směrem jde regulace i třeba ve Spojených státech.
Celý tento systém stojí na kvantifikaci problému. Regulace i hodnocení souladu s ní (compliance) se odvíjejí od toho, kolik mikroplastů se kde nachází: v surovinách, v jednotlivých fázích dodavatelského či výrobního řetězce, v životním prostředí, v potravinách či vodě… a ve finále v jednotlivých orgánech lidského těla. Pokud se potvrdí, že část těchto dat je systematicky nadhodnocená, nic to sice nezmění na existenci problému, ale zásadně se změní pohled velikost, strukturu – a závažnost.
Zpochybněná regulace?
Největší změny při přehodnocení závažnosti problémů s mikroplasty můžeme čekat tam, kde se pracuje s velmi nízkými koncentracemi – například pitná voda, ovzduší nebo biologické vzorky, jako jsou právě ryby. V těchto případech může i relativně malá kontaminace během laboratorní přípravy tvořit významnou část výsledného signálu. To pomáhá vysvětlit, proč se jednotlivé studie často liší o řády a proč se právě zde objevují nejvyšší, mediálně nejvděčnější hodnoty.
Naopak hlavní zdroje mikroplastů, jako je opotřebení pneumatik nebo uvolňování vláken z textilu, stojí na jiném typu dat – emisních modelech, materiálových bilancích a specifických chemických markerech. Tyto segmenty jsou vůči popsanému zkreslení relativně odolné. Korekce měření tak pravděpodobně „jenom“ změní rozložení problému – a s tím priority ochrany životního prostředí proti mikroplastům. Vědecké závěry o jejich škodlivosti totiž v principu s nejnovějšími poznatky o možné kontaminaci vzorků nesouvisejí.