Nechají nám jen suchý vzduch. Krádeže srážek reálně hrozí
foto: Wikimedia Commons, volné dílo/Mraky typ kumulus nad novozélandským Aucklandem
Vyvolávání deště bude přesnější a víc využívané. Konflikty kvůli „krádežím srážek“ na sebe nenechají dlouho čekat.
Americká společnost s příznačným názvem Rainmaker se snaží dostat povolení k provozování svých dronů, které jsou určeny k „osévání mraků“. Jde o metodu, kdy se mraky přinutí, aby vypršely víc vody. Cílem společnosti Rainmaker je technologii vyvolávání srážek zlevnit – a také zefektivnit. Tím by mohla dostat velký impuls k rozvoji, takže by se mohla stát běžně používanou metodou získávání vody jako třeba odsolování. Což by mohlo mít dalekosáhlé důsledky.
Vyvolávání srážek funguje tak, že se uvnitř mraku se rozpráší maličké částečky, které působí jako kondenzační jádra. Nejčastěji se používá jodid stříbrný (chemický vzorec AgI) a tato metoda je používaná už od padesátých let minulého století. Občas se dostane do titulků zpráv: například, když s její pomocí Číňané na olympiádě v Pekingu chránili ceremoniál před hrozícím deštěm.
Ale jinak je okolo vyvolávání srážek ticho po pěšině – což je divné. Nezájem veřejnosti kontrastuje s tím, jak je tato technologie kontroverzní z ekologického pohledu, jak velký má potenciál pro zvyšování mezinárodního napětí a jak se navzdory tomu všemu rozšiřuje.
Programy pro vyvolávání srážek má v současné době přes padesát států světa. Většinou jde o ochranu před krupobitím a podobně, ale několika státech to s „oséváním mraků“ myslí vážně. Příkladem jsou Spojené státy, kde se tímto způsobem snaží zvýšit srážky v notoricky suchých západních státech – jde hlavně o horské oblasti a cílem je zlepšit objem vody v přehradách. Jde však jen stovky až tisíce kilometrů čtverečních – zatímco Číňané v roce 2020 tvrdili, že jejich program vyvolávání srážek pokrývá zhruba čtvrtinu rozlohy země a že se do roku 2025 chtějí dostat na polovinu. Aktuální údaje se však těžko hledají. Na vyvolávání srážek chtějí spoléhat také v Izraeli nebo v Saúdské Arábii.
Psali jsme
V druhé polovině dubna zasáhly Spojené arabské emiráty bleskové záplavy. Celosvětová média vzápětí obletěly snímky i videa. Po čtrnácti dnech…
Kdo seje jodid, sklízí déšť
Princip vyvolávání srážek je jednoduchý: do vhodného mraku se vpraví látka, která urychlí tvorbu dešťových kapek nebo sněhových vloček.
Ale jaký mrak je vhodný? Ve zkratce: musí to být mrak, z něhož by i bez zásahu padaly srážky – ať už jako sníh, nebo déšť. Hlavně musí obsahovat velké množství přechlazené vody, tedy kapky, které jsou v tekutém stavu, přestože mají teplotu výrazně pod bodem mrazu. Velmi zjednodušeně řečeno, takové kapky se úplně třesou na příležitost, aby se mohly přeměnit na ledové krystalky. Takovou příležitostí je právě částečka „osiva“ (na níž ledový krystalek vznikne), nebo již existující ledový krystalek (kapička vody se k němu přidá).
Typickým cílem pro „osetí“ je mraky typu kumulus. Ten může mít plochu třeba 10×10 kilometrů a 2 km na výšku a obsahovat může stovky tisíc metrů krychlových (tedy miliony litrů) vody. Pro porovnání: to odpovídá zhruba objemu většího rybníka.
Samo od sebe by z takového mraku vypadlo zhruba pět procent vody – a díky aplikaci osiva to může být třeba 7-10 procent. To nevypadá jako velký rozdíl – ale v absolutních objemech to znamená tisíce metrů krychlových vody navíc.
Mrak je třeba osít rovnoměrně
K tomu, „vyprovokovat“ mrak, aby se víc vypršel, je třeba rozmístit v něm krystalky jodidu stříbrného optimálně. Když jich je na malém prostoru víc, znamená to nejen plýtvání – ale také, paradoxně, méně srážek, než by spadlo bez jakéhokoli zásahu.
Vysvětlení přesahuje rámec tohoto článku, ale závěr je jasný: pro úspěšné osévání mraku je klíčové „osivo“ uvnitř něj správně distribuovat. To ukazuje, proč by využití dronů mohlo být pro tuto technologii zásadním impulsem.
V zásadě se k aplikaci „osiva“ používají dvě metody. Pozemními generátory, nebo pomocí generátorů kouře přímo v mraku. Pozemní generátory pomiňme, protože jsou neefektivní: vytvářet na zemi kouř a doufat, že vynese částečky jodidu dovnitř mraku a rozptýlí je tam – to funguje jako krizová akce k odvrácení krupobití, ale spotřeba jodidu je příliš velká na to, aby se tato metoda dala využívat „průmyslově“.
Generátory kouře v mraku jsou patrony, z nichž se jodid stříbrný postupně uvolňuje a vytváří za nimi „kouřovou stopu“. Mohou být umístěny na koncích křídel letadla (pak je to obdoba toho, co předvádějí letadla na přehlídkách), nebo, druhá možnost, vystřelovány ze země pomocí dělostřelecké techniky.
Proč mohou drony změnit situaci
Ale: jak hustě se dá těmito metodami „osít“ mrak o rozměrech 10×10×2 kilometry – dá se mluvit o rovnoměrném rozprášení? Drony by z tohoto pohledu byly samozřejmě lepší. Ostatně, v Číně už jejich používání testují.
Vedle možnosti prolétat mrak ve flotile skrz naskrz a rozprášit „osivo“ rovnoměrněji mají drony další zásadní výhody: jsou jednodušeji nasaditelné, levnější na provoz, a také bezpečnější.
Jednoduchá nasaditelnost je důležitá. Mraků vhodných k osévání není zas tolik – a když už je počasí vhodné na jejich tvorbu, vytvoří se jich víc najednou. A nemusí to být zrovna u letiště, kde je umístěné letadlo, a v době, kdy je pilot připraven vzlétnout.
Náklady jsou zanedbatelné v případě, že jde o krizovou opraci, která má zabránit živelní katastrofě. Pokud by však mělo být „osévání mraků“ běžným postupem, jsou náklady naopak jedním k klíčových faktorů. A tady letadlo nemůže dopadnout dobře. Při jedné misi rozpráší po mraku do sto gramů látky – opravdu je k tomu potřeba dostat do té výšky tuny vážící klasické letadlo?
Co se týče bezpečnosti, létat v mraku je riskantní. Jednak kvůli turbulencím uvnitř – a také kvůli námraze. Přechlazená kapička vody přece neví, že má zkondenzovat až na krystalku jodidu za letadlem – a ne na jeho křídle. A koneckonců, i letadlo s pilotem je uvnitř mraku v podstatě dron, protože pilot vůbec nic nevidí.
Problémy okolo využití dronů
Zásadní překážkou využití dronů pro osévání mraků je regulace. Řeč je totiž o výškách mezi tisícem a pěti tisíci mmtry nad mořem – a tam běžně létají dopravní letadla. Samozřejmě ne linková, jejichž letové hladiny jsou okolo deseti kilometrů, ale třeba ve Spojených státech je registrováno přes 200 tisíc soukromých letadel. A ta se pohybují právě ve výškách, kde chce své drony provozovat společnost Rainmaker.
Má jít o drony ve váhové kategorii do 25 kilogramů. Rainmaker tvrdí, že jsou odolné vůči námraze a ve své žádosti o povolení provozu uvedl spoustu důvodů, proč ho má Americký úřad pro letectví nechat s drony v mracích operovat.
Například Americké asociace pilotů to však vidí jinak. Varuje, že autonomní drony ve výšce provozu dopravních letadel jsou receptem na katastrofu.
Nový důvod sporů: kradení deště
Popusťme uzdu fantazii a přenesme se do budoucnosti, kdy na každý vhodný mrak číhá letka dronů, aby z něj „vymámila“ všechnu vodu, co jde.
Ve střední Evropě pochází většina veškerých srážek z Atlantiku. Co kdyby Portugalci nebo Francouzi začali ve velkém provozovat takovou technologii? Ve Španělsku, Německu – ale samozřejmě také u nás – by opravdu méně pršelo. Nechali bychom si to ve vnitrozemí líbit?
Mimochodem, totéž, co pro Evropu, platí i pro Severní Afriku. Tam vlhký atlantický vzduch prochází přes Maroko – a navíc přes vysoké pohoří Atlas. A nad horami funguje vyvolávání deště obzvlášť dobře. Takže Maroko již roky s osáváním mraků experimentuje – a soudě podle stížností z Alžírska a Tuniska, asi úspěšně.
A nejde jenom o Atlantik: V Středozemním moři by mohli vodu velmi intenzivně „krást“ Italové: oběťmi by byly hlavně balkánské země. Vlhký vzduch se do střední Ervropy občas dostává i jihovýchodu, od Černého nebo i Kaspického moře. I tam by se našli zájemci o dodatečné srážky, kteří by se postarali, že k nám vzdušné masy dorazí již vysušené.
Bohužel, jakožto vnitrozemský stát budeme na využívání technologie vyvolávání srážek biti. Že ji sami teoreticky můžeme využívat – například zařizovat déšť nad Krušnými horami – na tom nic nezmění.