Největší realitní kolaps v dějinách. Pád Evergrande varuje i nás
foto: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0/Developer Evergrande stavěl především byty.
Akcie čínského developera Evergrande byly staženy z Hongkongské burzy. Definitivně tak praskla realitní bublina, která stála na obřích dluzích.
Ještě před pěti lety byl Evergrande největším developerem v Číně a symbolem hospodářského boomu. Firma stavěla ve více než 280 městech a spravovala na 1 300 projektů. Dokonce se snažila fušovat do automobilového průmyslu: v srpnu 2020 představila hned šest prototypů aut a sebevědomě tvrdila, že do pěti let bude největším výrobcem elektromobilů na světě. V deklarovaném termínu se však stalo něco jiného: akcie firmy, už dlouho bezcenné, byly staženy z obchodování na burze a příběh Evergrande definitivně skončil.
Bezprostředním impulsem pro kolaps Evergrande bylo, že čínská vláda v roce 2020 zpřísnila pravidla pro úvěry developerům. To přinutilo developery – a Evergrande jakožto lídr trhu s úvěry za zhruba 300 miliard dolarů, v přepočtu 6,3 bilionu korun, byl postižen nejvíc – k bleskovému výprodeji bytů. Aby si zajistili alespoň nějakou hotovost, prodávali s obřími slevami – ale v případě Evergrande ani to nestačilo. Firma začala vynechávat splátky a v roce 2021 přestala své závazky splácet úplně. Hodnota akcií Evergrande během celého kolapsu spadla o více než 99 procent a v lednu 2024 hongkongský soud definitivně nařídil její likvidaci.
Dopad kolapsu Evergrande na čínskou ekonomiku
Jak Evergrande představoval výkladní skříň čínského realitního boomu, tak se stal kolaps této firmy symbolem prasknutí této bubliny. A ta byla pořádně nafouknutá: realitní sektor tvořil v Číně až třetinu HDP země. Ceny bytů spadly v důsledku prasknutí bubliny o víc než třetinu, desítky tisíc zájemců o byty přišly o složené zálohy – a investice do nemovitostí se změnily v zdroj nejistoty.
Psali jsme
Občas se setkáváme se statistikami, které mají dosvědčit zaostávání americké ekonomiky. Čína se může pochlubit mnohem silnějším hospodářským…
Problém se samozřejmě přelil i mimo realitní trh. Developeři a stavební firmy, tahouni hospodářského růstu Číny, začali masově propouštět. Místní samosprávy, závislé na prodeji pozemků, ztratily klíčový zdroj příjmů. Dluhy developerů se tak staly nejen jejich soukromým problémem, ale hrozbou pro celou ekonomiku. Ačkoliv Peking spustil řadu programů na podporu spotřeby i stavebnictví, odmítl přímo zachraňovat velké realitní skupiny. Prioritu nyní dostávají high-tech obory, které mají Číně zajistit strategickou výhodu.
Paralela pro Česko
Na první pohled se může zdát, že Česko má k čínské krizi daleko, přesto existují zajímavé paralely. Nedostupnost bydlení, tedy nedostatek bytů a jejich vysoké ceny, je v Česku vnímána jako zásadní společenský problém. A právě nedostatek bytů by mohl výhledově nastartovat hysterickou výstavbu, přehřátí trhu a následně vznik realitní bubliny.
.jpg "Sídliště postavené developerem Evergrande, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0")
Ani zrychlená výstavba by však nedokázala zvýšit podíl českého realitního trhu na celé ekonomice na čínskou úroveň. Tam v době největšího rozmachu tvořil až třetinu HDP, zatímco v Česku dosahuje hypoteční dluh asi 22 % HDP, což znamená výrazně menší relativní expozici.
Další rozdíl oproti Číně je v regulaci. Česká národní banka nastavila přísné limity – banky musí hlídat expozici vůči developerům, financovat jen část hodnoty projektu a vyžadovat vlastní kapitál investora. Také u hypoték platí limity DTI a DSTI, které brzdí přílišné zadlužování domácností.
Psali jsme
Čínský bankovní systém právě nyní kolabuje. Zatímco oči světa jsou upřeny do USA na atentát na Donalda Trumpa, v Číně tiše bez větší pozornosti…
Evergrande ukazuje, že developeři nejsou jen tahouny růstu, ale také zdrojem systémového rizika. V Číně se realitní bublina stala hlavním brzdným faktorem celé ekonomiky. V Česku má sice trh odlišnou strukturu, ale to neznamená, že je imunní. Pokud by ekonomika zpomalila a poptávka po bydlení oslabila, developeři s vysokými dluhy by mohli narazit na problémy s financováním. Snížení cen bytů by zasáhlo i domácnosti, které v nich mají uložené úspory. A stát by musel řešit, zda zasahovat – podobně, jako to v minulosti učinil u bank či velkých podniků.