Obrana pořizuje náklaďáky od Tatry. Konkurence přitom umí nabídnout zajímavější podmínky

Války se vyhrávají penězi. Amatéři řeší taktiku, profesionálové studují logistiku. Dvě tradovaná rčení, jejichž platnost nelze zpochybnit. A z jejich perspektivy je dobré nahlédnout také nedávné oznámení ministerstva obrany o rámcové smlouvě na logistická vozidla. Ústředním tématem jsou unifikace podvozkových platforem, závislost na dominantním dodavateli a riziko plýtvání nedostačujícími prostředky.

Nedostatek finančních prostředků vede k odkladům významných akvizičních a modernizačních projektů…

Když byla koncem loňského roku představena aktualizovaná Koncepce výstavby Armády České republiky 2035, která nahradila verzi 2030 z roku 2019, nejvíce do očí všechny komentátory udeřil fakt odkladů řady dosud za stěžejní označovaných akvizičních projektů. Samohybné minomety, lehká útočná vozidla pro výsadkáře, obrana proti raketám. Vše odloženo o roky. Speciálním případem jsou lehká útočná vozidla, kde byla již zakázka jednou vyhlášena, ale pro zmatečnost zadání zrušena – armáda, která dosud tvrdila, že se bez moderních prostředků neobejde, je najednou ochotná tvrdit, že odklad za rok 2030 vydrží. Důvod pro tyto odklady přitom odhadne každý a velmi snadno. Psal o něm nejen Security Magazín opakovaně, a mezi řádky jej přiznává i náčelník generálního štábu, který přitom v obecné rovině přísně drží nastavenou komunikační linii ministerstva: „nákup nadzvukových letounů F-35 neohrozí ostatní klíčové akviziční projekty!“ On je tedy neohrožuje, jen jsou kvůli nedostatku prostředků odkládány do daleké budoucnosti.

Případ akvizice F-35 ilustruje dlouhodobý problém nejen českých ozbrojených sil. Není účelem tohoto textu rozebírat potřebnost zařazení této techniky do výzbroje Vzdušných sil AČR. V tomto směru nezbývá než se spolehnout na tvrzení aktuálních armádních špiček. Dlouhodobě podfinancovaná armáda, která stále ještě jezdí ve vozidlech V3S nebo UAZ, která postrádá adekvátní protivzdušnou a protidronovou obranu, alokuje enormní finanční prostředky do nákupu té nejsofistikovanější zbraně na trhu. Do zbraně, která k plnému využití nabízených schopností vyžaduje modernizaci všech ostatních složek. Jen tak se může F-35 stát informačním uzlem, který bude multiplikovat efektivitu sil na bojišti. Tuto potřebu také náčelník generálního štábu označil za jednu z motivací pro nákladnou akvizici - výhled na zařazení F-35 do výzbroji jednoduše armádu i ministerstvo požene do zmíněných modernizací. Rádi tomu chceme věřit.

Jsou zde ovšem důsledky a cena mj. v podobě zmíněných odkladů. A do toho přichází v odborných kruzích delší dobu očekávaná zpráva o záměru podepsat rámcovou smlouvu na dodávky logistických vozidel, k čemuž došlo 18. července. Nejde o všeobecně atraktivní téma. U logistických vozidel nelze příliš poměřovat výkony zbraňových systémů, prvky různých ochranných systémů, jejich využití není tak „sexy“ jako nasazení hlavních bojových tanků a záběrům na ně, kterak překonávají těžký terén na polygonu, nikdy nebudou tak atraktivní jako v případě bojových prostředků. O to jde však o téma důležitější. Přesně v duchu rčení, že amatéři řeší taktiku, profesionálové studují logistiku.

...ale rámcovou smlouvu na logistická vozidla podepíšeme s dominantním dodavatelem

V tiskové zprávě čteme: „Nákup pomůže Armádě ČR navýšit její přepravní kapacity a zároveň nahradit mnohdy beznadějně zastaralou techniku,“ poznamenala ministryně obrany Černochová. Na zastaralý vozový park v minulosti ve svých zprávách poukazoval i Nejvyšší kontrolní úřad. Nákladní automobily budou pořizovány podle aktuálních potřeb a finančních možností. Ministerstvo obrany může na základě rámcové smlouvy do konce září 2031 nakoupit až 872 terénních automobilů T-815 tří typů, což by předpokládalo cenu do 13,35 miliardy korun. Minimální množství pořizované techniky je 98 vozidel. Konkrétně ministerstvo pořídí vozy T-815 6x6-7 (valník) a T-815 8x8-7 (valník a nakladač kontejnerů).

A jsou zde minimálně tři otázky, kterým je klíčové se věnovat. Za prvé: minimální počet 98 vozidel z nejvyššího možného počtu 872 představuje pouhých 11,2 %. Ministerstvo obrany si tu nechává velmi zřetelně otevřená zadní vrátka pro jiná možná řešení; reálná armádní potřeba nepochybně převyšuje zmíněných 872 vozidel, a závazek zní na pouhou desetinu tohoto počtu. Za druhé: Pro řešení v podobě vozidel Tatra je ministerstvo, resp. armáda, patrně rozhodlo na základě dvou zřejmých faktů: vozidla tohoto typu jsou v armádě již dnes nejrozšířenější – a jde o domácího výrobce. Přesto na první pohled zarazí absence jakékoli informace, že byl zpracován průzkum trhu a že si ministerstvo nechalo alespoň v obecnější rovině představit jiná řešení, aby mohlo porovnat skutečnou nákladnost celého projektu. A za třetí: zahraničním partnerům je nabízena možnost se k rámcové smlouvě připojit. Argumentuje se množstevní slevou. „O připojení k projektu pořízení nákladních automobilů Tatra vážně uvažuje například Slovensko“ – například Slovensko, a kdo jiný?

Když nedávno armáda poptávala šedesát sklápěček pro ženijní pluk v Bechyni, byla vypsána soutěž, a to přesto, že i ženisté byli dosud v tomto ohledu vybaveni vozidly značky Tatra, a kontinuita i podpora domácího průmyslu se nenabízela o nic méně než nyní v případě až 872 vozidel pro logistiky. Nabídku podali čtyři uchazeči a tradiční domácí výrobce neuspěl – ekonomicky výhodnější byly sklápěčky od švédské společnosti Volvo, na jejichž dodání byla také podepsána smlouva. A je na místě se ptát, v čem je vlastně dnes situace jiná? Ekonomicky výhodnější znamená také s přihlédnutím k ekonomice provozu a údržby. Ostatně velcí výrobci, jako je například právě Volvo, působí v celé Evropě, a relativní výhody domácí produkce náhradních dílů nehrají zásadní roli. Proč se z oficiálních výstupů ministerstva obrany nedozvídáme, zda byl proveden alespoň průzkum trhu?

Začátkem července přišla zpráva z Německa. Společnost Rheinmetall získala od Bundeswehru největší zakázku na logistická vozidla ve své historii. Rámcová smlouva zahrnuje dodávku až 6500 vojenských nákladních vozidel v hodnotě až 3,5 miliardy eur včetně DPH (88,7 miliardy korun). A hovoříme-li v českém případě o možnostech množstevní ceny v případě mezinárodní účasti na zakázce, pak rychlým dělením zjišťujeme, že jedno vozidlo vyjde německou armádu na 13,6 milionu, zatímco českou armádu při plném využití rámcové smlouvy a ceně 13,35 miliardy korun na 15,3 milionu korun, tedy o 13 % vyyší. Příslušenství můžeme předpokládat odpovídající standardním požadavkům armády a nikterak v principu mezi Českou republikou a Německem rozdílné.

Unifikace podvozkové platformy za každou cenu?

Podpora domácího průmyslu je potřebná. Vynaložené prostředky zůstanou z velké části v domácí ekonomice. Jsme ale na jednotném evropském trhu, a tato matematika funguje šířeji. V případě vojenské techniky, kterou domácí průmysl nevyrábí, jako jsou hlavní bojové tanky, nadzvukové bojové letouny nebo sofistikované systémy protivzdušné obrany, je jejich pořízení v zahraničí s účastí domácího průmyslu na zakázce nevyhnutelné. V případě techniky, kterou český průmysl nabízí, by ale nemělo být automatické, že zakázku z takového titulu dostane, a zejména ne, pokud není schopen nabídnout konkurenceschopné řešení – jak jsme viděli v případě sklápěček. A lze předpokládat, že valníky a nakladače kontejnerů nejsou o nic sofistikovanějšími systémy, které by vyžadovaly specifickou konstrukci podvozku nebo jiná výlučně česká řešení. Již jen z důvodu vytvoření zdravého tlaku na domácího výrobce by bylo srovnání jeho nabídky s konkurencí velmi zdravé.

Z ekonomického hlediska je podepsaná rámcová smlouva na až 872 vozidel Tatra problematickou. Pravděpodobnost, že by jiný výrobce nabídl české armádě lepší podmínky, je velká. Možnost pustit do české zakázky slovenského partnera je skvělá, ale potenciální možnost přidat se k německé nebo jiné evropské či dokonce celoevropské iniciativě může být v celkovém součtu zajímavější. Obloukem se vracíme k úvodu. Prostředků se nedostává, klíčové akvizice jsou odkládány. Šetří se i na lidech. Podepsat za těchto okolností rámcovou smlouvu s dominantním výrobcem bez soutěže, a to na v podstatě banální a nijak náročnou – jakkoli velice potřebnou – techniku, je snad až trestuhodné.