Platit studentům, aby zůstali ve škole? Experiment ukázal, že to nefunguje
foto: Redakce Deníku Vektor, vygenerováno pomocí AI (ChatGPT 5.2) /Ilustrační obrázek
Ve Velké Británii platili mladým lidem z chudších rodin, aby po základní škole pokračovali ve studiu místo učňáku či práce. Ti pak ale na trhu práce neměli žádnou výhodu.
Politici napříč vyspělým světem hledají způsob, jak pomoci mladým lidem z chudších rodin. Jedna z nejintuitivnějších myšlenek zní jednoduše: pokud je problémem nedostatek peněz, stát může studentům zaplatit, aby po skončení povinné školní docházky pokračovali ve vzdělávání.
Británie tuto teorii otestovala ji v jednom z největších sociálních experimentů svého druhu. Program Education Maintenance Allowance (EMA) vyplácel studentům z nízkopříjmových domácností „stipendium“, pokud po šestnáctém roce zůstali v prezenčním vzdělávání a pravidelně docházeli do školy. V přepočtu šlo zhruba o 40 tisíc korun ročně, které v každém ročníku dostávalo zhruba 25 tisíc studentů (z celkových cca 600 tisíc). Program fungoval deset let a nyní výzkumníci s odstupem prezentovali výsledky. Data pokrývají školní výsledky, univerzitní studium, zaměstnanost, příjmy, sociální dávky i trestní rejstřík až do věku 31 let.
Ukázalo se, že program svůj bezprostřední cíl splnil: více mladých lidí opravdu zůstalo ve škole, a to z původních 51 procent o tři procentní body.
Ale kýžené další efekty se nedostavily.
Psali jsme
Problémy s vízy do tradičních destinací a nedostatek financí na studium žene indické studenty do Německa nebo Emirátů. České univerzity by měly…
Více školy, stejné výsledky
Ve věku 31 let si účastníci programu nevedli na trhu práce lépe než srovnatelná skupina mladých lidí, která podporu nedostávala: nevykazovali ani lepší zaměstnanost, ani vyšší výdělky.
Studenti s lepšími výsledky na konci povinné školní docházky reagovali jinak než jejich slabší spolužáci. Dosahovali o něco lepších studijních výsledků a více jich nastoupilo na univerzitu.
Ani u této skupiny, která by logicky měla z programu benefitovat nejvíc, se ale očekávaný efekt nakonec nedostavil. Vyšší nástup na univerzity se nepromítl do vyššího počtu dokončených vysokoškolských titulů. A co hůř, mezi 26. a 31. rokem (tedy ve věku, kdy statistiku už nezkresluje případné studium na univerzitě) tito studenti vydělávali méně než kontrolní skupina.
Dopad programu na nejslabší studenty, tedy na ti, kdo do programu vstupovali s nejhoršími studijními výsledky na konci základní školy, byl z pohledu pracovního uplatnění nejvíc negativní. Přestože zůstali ve vzdělávání déle, byli již v osmnácti letech častěji ekonomicky neaktivní. Méně se zapojovali do pracovního tréninku a učňovských forem přípravy a po většinu dvacátých let také vydělávali méně než srovnatelní vrstevníci. Program je zjevně „tlačil“ z trajektorie:
slabý student → učňovské vzdělávání nebo pracovní trénink → zaměstnání
na trajektorii:
slabý student → další školní program → odchod bez dodatečné kvalifikace.
Stát tedy úspěšně zvýšil účast slabých žáků v dalším vzdělávání, ale dodatečný čas nepřinesl dovednosti potřebné na trhu práce.
Psali jsme
Často slýcháme stereotypy jako: „Vysokoškoláci neumějí pracovat rukama,“ nebo naopak: „Bez titulu člověk nemůže najít práci.“ Které z těchto…
Aspoň něco…
V report o výsledcích experimentu je smutné čtení – ale s jednou výjimkou: u nejslabších studentů klesla kriminalita. Ve věku 19 až 29 let bylo odsouzení za trestné činy přibližně o desetinu nižší než u srovnatelné skupiny bez podpory (z 8,16 na 7,26 procent). Největší část poklesu připadala na krádeže.
Přestože experiment přinesl z pohledu kriminality a některých širších společenských dopadů měřitelný přínos, z pohledu příjmů, zaměstnanosti a kvalifikací vypadá investice do udržení žáků ve škole slabě. Autoři docházejí k závěru, že v bohatém státu nemusí být hlavní překážkou vzdělávání samotné peníze. I pokud jsou školy dostupné a existují další formy sociální podpory, rozhodující roli hraje kvalita celé vzdělávací cesty a její vazba na trh práce.
Ukázalo se, že peníze sice dokážou dostat více mladých lidí do školních lavic, ale samy o sobě nedokážou zajistit, aby si z nich odnesli něco, co zaměstnavatelé skutečně ocení.
Studie tak připomíná nepříjemnou otázku: Má být cílem udržet mladého člověka co nejdéle ve škole, nebo ho dostat na vzdělávací a pracovní dráhu, která odpovídá jeho schopnostem a vede k reálně využitelným dovednostem?