Pokles porodnosti: Od Koreje k Česku

15. 03. 2024
Pokles porodnosti: Od Koreje k Česku
foto: Pixabay.com /free for commercial use //Ilustrativní

Jižní Korea má nejnižší porodnost na světě, která stále klesá. Země rok od roku překonává svůj vlastní rekord. Nedávno zveřejněné údaje ukazují, že v roce 2023 klesla o dalších 8 % na 0,72. Jedná se o počet dětí, které by měla mít žena během svého života. Aby se populace udržela na stabilní úrovni, měl by tento počet činit 2,1. Pokud bude tento trend pokračovat, odhaduje se, že se počet obyvatel Koreje do roku 2100 sníží na polovinu.

Jižní Korea má nejnižší porodnost na světě, která stále klesá. Za 50 let se tak počet lidí v produktivním věku sníží na polovinu, počet osob, které se mohou účastnit povinné vojenské služby, se zmenší o 58 % a téměř polovina obyvatelstva bude starší 65 let. Něco takového si lze stěží představit bez závažných následků pro ekonomiku, bezpečnost a celkovou stabilitu země.

Téměř 20 let investovaly různé po sobě jdoucí vlády na řešení tohoto problému hromady peněz. Konkrétně 379,8 bilionu wonů (což je 286 miliard dolarů neboli 6689 miliard Kč). S nulovým efektem. Manželské páry, které mají děti, jsou zahrnovány penězi, od měsíčních dávek až po dotované bydlení a bezplatné taxi. Účty za pobyt v nemocnici a dokonce i umělé oplodnění jsou hrazeny. Tyto finanční pobídky ale nefungují, což vede politiky k vymýšlení kreativnějších řešení, jako je najímání chův z jihovýchodní Asie a osvobození mužů od vojenské služby, pokud mají tři děti před dovršením 30 let. Ale nic z toho nepomáhá.

Je vůbec možné najít řešení této situace, která se v různých obdobách opakuje takřka ve všech vyspělých zemích? Abychom mohli hledat řešení, nejprve se podívejme na možné příčiny poklesu fertility.

Přehnaný důraz na pracovní etiku je jev, který je typický pro Koreu, ale i pro Japonsko a do značné míry i pro Čínu, Tchaj-wan, Singapur a další země s konfuciánskou tradicí. Požadavky zaměstnavatele a nadřízeného jsou vše, rodinný život není nic. Práce vyžaduje dlouhé přesčasy, často na denní bázi. Nikdo nesmí odejít dříve než šéf. Po práci se pak často chodí na pijácké večírky, zhusta zpestřené návštěvou prostitutek. Aby žena mohla uspět v tomto pracovním prostředí, musí se snažit více než běžný muž. To pochopitelně prakticky vylučuje rodinný život.

Při bližším pohledu na data se však ukazuje, že nuceně vysoké pracovní nasazení je spíše výmluva než skutečný důvod nízké porodnosti. Předně, stejné nebo i přísnější podmínky platily i v dřívějších dobách, kdy porodnost ještě nebyla problém. Ještě během první poloviny 70. let jihokorejské ženy rodily za život tři až čtyři děti. Nicméně pokles porodnosti začal již během 60. let. Obecně lze tvrdit, že porodnost klesala tak, jak postupně rostla ekonomika a životní úroveň.

Dále se ukazuje, že Jižní Korea má relativně nízkou míru participace žen na pracovní síle, pod průměrem OECD. Nabízí se logická otázka: co dělají ženy, když nepracují a zároveň nemají děti? Navíc se z větší části jedná o ženy v plodném věku (míra pracovní participace ve věkové skupině nad 54 let je nepatrně nad průměrem OECD).

Jiným možným důvodem jsou přehnané nároky na děti. Konfuciánská mentalita klade důraz na výkonnost. Mladý člověk, který nevyhoví vysokým požadavkům rodičů, příbuzenstva, ale i svých přátel — například tím, že neabsolvuje jednu z šesti prestižních univerzit v zemi — je považován za méněcenného. Příbuzní jej mají za černou ovci rodiny, přátelé jej opouštějí, zkrátka jde o velké životní selhání.

Přibývá mladých žen, které se raději smíří s bezdětností, než aby musely v budoucnu snášet stresy spojené s případnými neúspěchy svých dětí v rámci tohoto nemilosrdného systému. Stejný problém není omezený pouze na Koreu: vyskytuje se i v Číně, na Tchaj-wanu, v Singapuru a do jisté míry i ve Vietnamu.

V Evropě je tento kulturní aspekt méně patrný. Zde jde spíše o to, aby děti vystudovaly „nějakou“ vysokou školu a měly „papír“ potvrzující vysokoškolské vzdělání. Nicméně společným jevem jsou rostoucí náklady na vzdělání, ať už školní či mimoškolní. V českém případě jde o to, že vzdělanější rodiče se obvykle snaží posílat děti do soukromých škol či školek, nemluvě o různých kroužcích. S tím souvisí i růst nákladů a časových nároků na přepravu dětí, což v Praze a větších městech je pro rodiče značná zátěž. Mimochodem: běžný automobil neumožňuje instalaci více než dvou dětských sedaček, což je limitující faktor pro mnoho rodičovských párů. (Zabýval se někdy nějaký výzkumník v oboru společenských věd dopadem povinných autosedaček na fertilitu?)

Možná ještě důležitějším faktorem klesající porodnosti je růst životní úrovně a míry osobní svobody jednotlivce. Dnešní mladý člověk může budovat kariéru, podnikat, cestovat, studovat další a další vysoké školy, věnovat se koníčkům, sledovat filmy a seriály z rozsáhlé nabídky mediálních koncernů — toto všechno představuje konkurenci pro rodičovství. Pohlédneme-li do nedávné české a slovenské historie, nelze pominout populační boom první poloviny 70. let.

Vývoj úhrnné plodnosti na území ČR
ČSÚ

Názory expertů na jeho příčiny obvykle citují propopulační politiku komunistické strany, ale byly tu i jiné faktory. Hranice byly zavřené, kariérní možnosti nevalné, podnikání vyloučené, studium na VŠ přísně limitované. Koníčky byly víceméně omezené na aktivity jako amatérský sport, turistiku, akvaristiku, šachy a sbírání známek: převážně finančně ani časově nepříliš náročné činnosti. Televize nabízela dva kanály, z nichž často ani jeden nenabízel atraktivní program pro strávení večera před (obvykle černobílou) obrazovkou.

Speciální zmínku si zaslouží téma bydlení, konkrétně nedostatek bydlení a vysoká cena bytů. V 70. letech byly byty na příděl. Rodina s dětmi měla šanci dostat se v pořadníku na lepší místo. Šlo tedy o přímou ekonomickou motivaci k porodnosti. S nástupem tržní ekonomiky se naopak z bydlení stala nákladná záležitost, přičemž založení rodiny se stalo břemenem, nikoli výhodou.

Podotýkám, že zde nejde o chválu socialismu a odsouzení kapitalismu; kdo zažil 70. léta, pravděpodobně by nechtěl znovu nastolit obdobné podmínky v dnešní době. Propopulační politika založená na zásadním omezení lidské svobody a podstatném snížení životní úrovně není nic, co bychom se ve velké většině přáli. Nicméně stížnosti na vysoké ceny bytů jsou na sociálních sítích každodenním jevem a často nechybí nazlobené poznámky typu „a vy byste chtěli, abych při tom všem (míněno při nedostupnosti bydlení) měla navíc ještě děti, vážně?!“

Že dostupnost bydlení je klíčovým faktorem, dosvědčuje i česká zkušenost z 90. let. Toto období si mnozí příslušníci mladé generaci idealizují jako éru, kdy se byty v rámci privatizací rozdávaly téměř zdarma. Ve skutečnosti se ale tato výhoda týkala jen málokoho a už vůbec ne tehdejších mladých. Devadesátá léta byla pravděpodobně obdobím nejhorší dostupnosti bydlení v poválečné době vůbec: státní výstavba byla ukončena, soukromý development se ještě nerozběhl, zájem o Prahu a větší města vzhledem k ekonomické transformaci skokově vzrostl, hypotéky téměř neexistovaly (pokud ano, pak za podmínek typu „50% peněz v hotovosti, zbytek půjčka na 16% úrok splatná do deseti let“).

Není divu, že 90. léta zaznamenala největší pokles porodnosti v historii Česka. Od té doby se situace poněkud zlepšila, ale zde se spíše jedná o vliv silných ročníků z první poloviny 70. let.

Ať už se díváme na Česko, Koreu nebo prakticky jakoukoli vyspělou i méně vyspělou zemi na světě, vidíme globální pokles porodnosti. Zároveň ale nikde není patrné řešení. Orbánovo Maďarsko před několika lety vyhlásilo ambiciózní program podpory rodin, ale výsledky nejsou patrné.

Co by potenciálně mohlo fungovat? Věnujme tomuto tématu některý budoucí komentář.

Autor: Pavel Kohout

Algorithmic SICAV

Tagy

▲+1.07%
1 den
▲+2.73%
1 týden
▲+4.69%
1 měsíc
▲+39.07%
1 rok
Akcioměr 40.68%
info
▼-1.85
1 den
▼-0.16
1 týden
▲+10.5
1 měsíc
▼-0.52
1 rok
Index stresu 45.51
info
Naše zprávy najdete i na sítích
FCB, Twitter, LinkedIn