Seberealizace v zaměstnání jako past, která prohlubuje nerovnost

Najděte si práci, která vás bude bavit a naplňovat! Oblíbené heslo kariérních poradců alespoň čas od času zahlodá v duši každého z nás. Opustit nezajímavou, nudnou profesi, jít za svými sny, vybudovat si novou, atraktivnější kariéru. Kdo by o tom alespoň někdy neuvažoval.

Není však hledání ideálního zaměstnání jen honbou za chimérou, která nemůže být nikdy polapena? Co když ten, kdo se do ní pustí, bude zklamán? Skončí ve špatně placené pozici, bude nespokojený a nakonec ani ta práce ho bavit nebude. Americká socioložka Erin A. Cechová dokonce tvrdí, že naplňující práce, o kterou člověk tvrdě usiloval a pro její získání mnohé obětoval, může být pastí, která štěstí nepřinese. A co tato docentka na Univerzitě v Michiganu radí? Kupodivu přichází se závěry, na kterých alespoň v poměrech střední Evropy stavěly už naše babičky.

Jisté místo, nebo zajímavá práce?

Vzájemné propojení, či naopak oddělení soukromého a pracovního života se stalo velkým tématem poté, co pandemie Covidu-19 donutila mnohé zaměstnance pracovat z domova. Týkalo se to především vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří mohli kancelář přesunout do soukromí svého bytu. Miliony zaměstnanců na celém světě prožily v důsledku nedobrovolné a nečekané změny pocit rezignace, následovaný vzápětí syndromem vyhoření. Jiné to naopak podnítilo v touze naplnit své sny a zvolit si jinou kariéru.

„Touha po smysluplné práci není ničím novým. V průběhu posledních tří desetiletí se vysokoškolsky vzdělaní lidé zaměřili na hledání práce, která by je naplňovala, a to dokonce i na úkor jistoty nebo slušného platu. Podle výzkumu, který čerpá z rozhovorů s univerzitními studenty, absolventy a kariérními kouči, se více než 75 procent vysokoškolsky vzdělaných lidí domnívá, že důležitým faktorem při rozhodování o kariéře je jejich nadšení pro práci. Téměř sedmdesát procent z nich říká, že by upřednostnili smysluplnou práci před stabilním zaměstnáním, vysokými mzdami a rovnováhou mezi pracovním a soukromým životem. Následování této potřeby seberealizace v zaměstnání pro mnohé z nich není jen cestou k dobré práci, ale dokonce klíčem ke kvalitnímu životu,“ uvádí na portálu The Atlantic americká socioložka Erin A. Cechová, docentka na Univerzitě v Michiganu a autorka knihy Potíže se seberealizací: Jak hledání naplnění v práci prohlubuje nerovnost.

Může si to dovolit každý?

Pokud jedinec upřednostňuje svou potřebu vykonávat smysluplnou práci, přináší mu to mnohem více nevýhod, než by se mohlo na první pohled zdát. Rozhodnutí přeorientovat se ze stabilní, ale nenaplňující kariéry na smysluplnější práci je riskantní především z finančního hlediska. Potřebu pracovního naplnění tak lze vnímat dokonce jako existenční nebezpečí. Kancelářská práce nevznikla proto, aby pomáhala lidem v jejich seberealizaci. Lidé nemají v práci prosazovat zájmy své, ale zájmy organizace, která je zaměstnává.

„Pokud lidé umístí zaměstnání do středu svého hledání smyslu života, předávají kontrolu nad podstatnou částí sebe samotných zaměstnavatelům, kteří však chtějí především zisk,“ varuje Erin A. Cechová. Kariérní poradci stále doporučují vykonávat zaměstnání, jež pracovníka naplňuje. „Jenomže radit vyhořelým zaměstnancům, aby následovali své sny, předpokládá existenci finanční záchranné sítě a odrazových můstků, k nimž mají obvykle přístup pouze lidé z vyšší střední třídy a bohatí jedinci,“ varuje Erin A. Cechová.

Cesta k chudobě a zklamání?

Jinak řečeno, vykonávat práci, která člověka baví, si nemůže dovolit každý, ale pouze ten, kdo disponuje přiměřeně tučným finančním kontem.

„Pokud absolventi vysokých škol pocházející z chudších rodin upřednostní svou potřebu najít si naplňující zaměstnání, pak s více než dvojnásobnou pravděpodobností než jejich bohatí kolegové z univerzity skončí v nestabilním, špatně placeném místě, které je spíše zklame,“ odvolává se Erin A. Cechová na závěry svého sociologického výzkumu.

Proč zaměstnavatelé chtějí motivované pracovníky? Ušetří na nich!

Doporučení, aby absolventi škol dělali to, co je těší, a odsunuli budování skutečné pracovní kariéry na později, ignoruje základní překážky ekonomického úspěchu, jimž mnozí z nich čelí. Pokud tyto překážky nedokážou překonat, obviňují se zbytečně z vlastní neschopnosti. Lidé si myslí, že se vyhnou nudné dřině v zaměstnání tím, že budou v práci hledat seberealizaci a osobní naplnění. Tento přístup nijak neřeší to, proč je práce vykonávaná pro peníze v první řadě pociťována jako dřina.

Mnoho firem má tendenci využít vnitřně motivované zaměstnance. Zaměstnavatelé preferují pracovníky, které jejich práce naplňuje, právě proto, že zapálení zaměstnanci odvedou spoustu práce navíc, a ještě k tomu zadarmo.

Usilujme o lepší pracovní podmínky

Přestože víme, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, svých snů se vzdáváme jen těžko. Co by nám mohlo v cestě za naplňující prací pomoci? Erin A. Cechová radí nespoléhat se jen na sebe, ale na sílu kolektivního vyjednávání a celkové zlepšení sociálního postavení pracovníků. „Rozšiřování sítí sociálního zabezpečení a ochrany pracovníků by mohlo napomoci k tomu, aby se hledání naplňující práce stalo méně finančně riskantní,“ soudí americká socioložka.

Není pravděpodobné, že výrazně lepších pracovních podmínek dosáhne jednotlivec. V pracovních záležitostech je vždy výhodné prosazování kolektivních řešení s využitím skupinové vyjednávací síly. „Zlepšení pracovních podmínek, upravení pracovní doby, dosažení lepších benefitů, snížení přepracovanosti, to vše by učinilo placenou práci lépe zvládnutelnou, zvýšilo by také pracovní motivaci lidí působících na pozicích, které mají nízký potenciál k seberealizaci zaměstnanců,“ uvádí Erin A. Cechová.

Víc času pro rodinu a koníčky

Výraznějších změn není možno dosáhnout u jednotlivých zaměstnavatelů, ale spíše až na úrovni státních legislativ, přičemž jednotlivec má minimální možnost něco takového ovlivnit. Jediné, co ovlivnit skutečně může, jsou jeho osobní životní preference. Řešení, které americká socioložka navrhuje, patrně nebude realizovatelné v českých podmínkách. Doporučuje totiž zaměstnancům zkrátit si pracovní úvazek. Omezí tím dobu strávenou v práci, získají svobodu a čas věnovat se smysluplným aktivitám.

„Budete mít dostatek času pro rodinu, přátele, koníčky, budete se moci věnovat aktivitám v přírodě,“ předestírá Erin A. Cechová.

Život není jen práce

Otázka tedy nezní: „Jak změnit svou profesní dráhu a dělat práci, kterou miluji?“, ale spíše: „Jak pracovat, abych měl/a víc času a energie na to, co mi přináší radost?“ Erin A. Cechová zdůrazňuje, že práce by neměla být středobodem lidské existence. Jedinec by neměl definovat svou osobnost pouze prostřednictvím zaměstnání, protože práce není jediným smyslem života. Pokud se člověk upne jen na práci, vystavuje se nejistotě a turbulencím trhu práce.

„Práce pro peníze může být únavná až zničující. Pokud vykonáváme profesi, která nás uspokojuje, čas v zaměstnání plyne příjemněji. Podržme si svou radost z práce, pokud to jde. Ale uvědomme si, že práce a zaměstnání by neměly být ústředními body naší identity. Následujme svou touhu najít si práci, která nás uspokojí, ale uvědomme si, že to zároveň může být past, do níž budeme lapeni. Je třeba vytvořit prostor pro ukotvení své osobnosti také mimo zaměstnání,“ píše autorka knihy Potíže se seberealizací: Jak hledání naplnění v práci prohlubuje nerovnost.

Zdroje: The Atlantic, Erin A. Cechová