Stávající generace umělých trávníků skončí. Náhrada gumy bude drahá
foto: Redakce Deníku Vektor, vygenerováno pomocí AI (ChatGPT 5.2) /Ilustrační obrázek
V rámci boje proti mikroplastům nebude za pět let možné používat na nová hřiště s umělou trávou pryžový granulát z pneumatik. Kluby a obce budou muset najít náhradu – a změny čekají také recyklaci pneumatik.
Od podzimu 2031 nebude možné stavět nová hřiště s umělou trávou, kde výplň mezi „stébly“ umělé trávy tvoří pryžový granulát z rozemletých pneumatik. Jde o dopad nařízení EU o omezení mikroplastů, které bylo přijato 17. října 2023 a má osmileté přechodné období.
Důvodem pro zákaz je, že se z pryžového granulátu uvolňují do životního prostředí nebezpečné mikroplasty.
Stávající hřiště, označovaná třetí generace umělých povrchů, jako budou moci zůstat v provozu – ale nebude možné ani doplňovat granulát, který se v průběhu času ztrácí. Reálně zůstane jenom možnost přesouvat stávající granulát mezi hřišti.
Psali jsme
Boj proti mikroplastům v životním prostředí polyká jenom v EU desítky miliard eur – ale vědci teď zpochybnili přesnost měření jejich množství.…
Zákaz přinese provozovatelům sportovišť i sportovcům velké problémy, protože žádná z dostupných náhrad nenabízí stejnou kombinaci ceny, výkonu a stability jako stávající „guma“.
Organické materiály, jako korek nebo kokos, mění vlastnosti s vlhkostí a rychle degradují. Minerální výplně zvyšují tvrdost povrchu (to je případ minulé generace umělých povrchů s pískem, na které třeba fotbalisti rádi zapomněli a rozhodně je nechtějí zpět). Syntetické elastomery sice neuvolňují mikroplasty, ale zvyšují cenu a ani kvalitou se stávajícím povrchům neblíží. A co se ceny týče, každý nárůst je nepříjemný, protože na jedno fotbalové hřiště je třeba 100-150 tun granulátu.
Alternativou pro období po roce 2031 jsou tak hlavně systémy bez výplně, kde funkci granulátu přebírá konstrukce vlákna a podkladu. Ty jsou však zatím svými vlastnostmi od přírodní trávy o další velký kus dál.
Co s pneumatikami?
Vedle sportovních klubů a obcí dopadne zákaz pryžového granulátu pro hřiště také na obor recyklace pneumatik. Právě hřiště totiž jsou jedním z mála stabilních odbytišť pro recyklovanou pryž z nich. V Česku jde o nejvýznamnější využití vyřazených pneumatik – pokud tedy nepočítáme jejich spalování, především v cementárnách.
Paradoxem je, že regulace tlačí na konec obou těchto hlavních recyklačních směrů: spalování je totiž také považováno za neekologické. Vzniká tedy otázka, co s tou řádově miliardou pneumatik ročně udělat.
Ve Spojených státech je dominantním využitím recyklované pryže z pneumatik stavebnictví: ve velkém ji tam přidávají do asfaltu, kde zlepšuje pružnost, odolnost proti praskání a životnost povrchu. V Evropě se tento přístup používá podstatně méně a není standardizovaný v zadávání veřejných zakázek. Přitom je zjevné, že budeme muset také jít touto cestou – přinejmenším do doby, než se podaří doladit metody chemického zpracování, tedy pyrolýzu nebo devulkanizaci.
Pyrolýza rozkládá pneumatiky za vysoké teploty bez přístupu kyslíku na olej, plyn a pevný zbytek v podobě sazí. Ty lze použít jako plnivo v nových materiálech, olej pak jako vstup pro petrochemii. Devulkanizace naopak narušuje síťování pryže a umožňuje její částečný návrat do gumárenských směsí. Oba přístupy tedy vracejí materiál zpět do hodnotového řetězce. Jejich společným problémem však je kvalita výstupů a ekonomika provozu.
Zajímavým způsobem chemické recyklace pneumatik je technologie vyvíjená společností Neopara Materials, což je právě vzniklý spinoff americké McMaster University. Jde o chemickou úpravu povrchu částeček rozemleté pryže, aby byla kompatibilní s jinými polymery. Výsledkem je plnivo, které lze přidávat do silikonů, polyuretanů nebo epoxidových pryskyřic používaných ve stavebnictví – například v tmelech, nátěrech nebo lepidlech. Pryž tedy nevystupuje jako samostatný materiál, ale jako součást kompozitu, kde je fixovaná v matrici. Tento přístup eliminuje problém uvolňování částic a zároveň nahrazuje část primárních surovin.
Tyto technologie ale zůstávají kapitálově náročné a jejich škálování je omezené dostupností investic i stabilní poptávky.