EXKLUZIVNĚ: Učitelé ve Vídni mají za to, že česká škola je něco jako zájmový kroužek

REPORTÁŽ: Česká škola je „na pohodu“, zato učitelé v Rakousku tvrdě požadují výsledky, žáky rozhodně nešetří. Přesvědčila se o tom česko-rakouská rodina, s jejímiž zkušenostmi vás seznámíme.

Na začátku byli pouze ONA a ON. Dva mladí, studovaní lidé, kteří se zocelili prací v cizině, kde se také seznámili. Okouzleni jeden druhým brzy založili rodinu a ta se rychle rozrůstala. Svůj příběh prozradili redakci Deníku Vektor pod podmínkou zachování naprosté anonymity. Říkejme jim proto třeba manželé A.

Dvě kultury, dva domovy

Nebylo to snadné, ale vybudovali si dva domovy, mezi nimiž stále pendlují. Pan A. pracuje ve Vídni, kde zůstává ve všední dny, o víkendech spěchá za manželkou a dětmi usídlenými v nevelké vísce na Moravě. Rodina pak často stráví týden či dva s otcem ve své druhé domovině. Jejich život je zkrátka pestrý.

S nástupem dětí do školy manželé probírali otázku, zda se nebudou muset natrvalo usadit na jednom místě. Protože však chtějí, aby děti vyrůstaly v obou kulturách, rozhodli se nakonec pro domácí výuku, kterou umožňuje jak české, tak rakouské školství.

Výhody domácího vzdělávání

Tento systém dával rodině A. svobodu, které si cenila. Mohli jeden týden trávit ve Vídni a využívat jejích kulturních vymožeností, druhý prožívat obklopeni krásami moravského venkova. Děti hovoří dokonale česky i německy, bez jakéhokoliv cizího přízvuku. Rodiče mezi sebou komunikují anglicky. A když dorazí přátelé ze zahraničí, děti nemají problém automaticky přejít do angličtiny.

Mezi sebou nejčastěji mluví německy. Na rozdíl od běžných českých dětí potomci manželů A. rádi a častou čtou, převážně v němčině. Důvod je prostý: už totiž vědí, že rakouská škola je mnohem náročnější než ta česká.

Ve Vídni všichni navštěvovali mateřskou školu a také soukromé učitele hry na housle. V Česku zase chodí do výtvarných kroužků a jsou členy několika sportovních oddílů. Nejstarší dcera se online účastní kurzu francouzštiny.

S českými učiteli se dá domluvit

Jako všechny děti i potomci manželů A. dávají přednost zábavě před prací, a tak je maminka občas musí do učení trochu nutit. Vědí však, jak to chodí na přezkoušení, a proto se neodvažovali školu zanedbávat. Tedy především tu rakouskou.

„Česká škola je na pohodu,“ míní nejstarší chlapec, říkejme mu třeba Albert.

„Tam stačí, když učitelce popovídám o knížkách, které jsem měla v povinné četbě ve Vídni a o čem se píše v rakouských učebnicích, a hned mám jedničku,“ přidala se dcera manželů A. Aneta.

Náročné zkoušky v Rakousku

Zato přezkoušení ve vídeňské škole budí u dětí hrůzu. „Možná je to tím, že tam nemají domácí výuku příliš v oblibě, nevím, ale zkoušky bývají velice náročné a řada mých vídeňských spolužáků je neudělala,“ postěžovala si Aneta.

Albert nemohl pochopit, že ačkoliv při přezkoušení v české škole dostal z matematiky jedničku, v té rakouské ho chtěli nechat propadnout. „A to jsme tam měli zhruba stejné učivo,“ podivoval se.

„To, co probíráme v zeměpise, měla máma na vysoké. Učitel je nesympatický morous. Vždycky u zkoušky položí otázku, a když mu odpovím, řekne, že tohle vlastně nechtěl slyšet. I spolužák, který má z náročných předmětů jako matematika a angličtina výborné známky, u něj vyletěl,“ posteskla si dívka.

Nejmladší rupl

Velká rána pro rodinu A. však přišla letos v červnu, když u přezkoušení neuspěl nejmladší syn, žáček druhé třídy. „U zkoušky jsem nebyla přítomna, ale Adam prý nedokázal vyjmenovat vídeňské městské okresy. Původně ho chtěli nechat propadnout ze tří předmětů, ale nakonec se shodli na dvou – matematice a němčině. Nevím proč. Německy umí, ve Vídni chodil do školky, se sourozenci a otcem jinak než německy nemluví, čte v němčině. S počítáním také problémy nemá, v české škole dostal jedničku,“ kroutí hlavou paní A. „Kdyby šlo jen o to, zopakovat jeden ročník školy, smířili bychom se s tím. Ale podle rakouského systému už nesmí pokračovat v domácím vzdělávání a musí denně navštěvovat školu.“

Česká škola je v cizině jen pro legraci

Proti rozhodnutí vídeňské školy se s manželem odvolali. „Snažili jsme se vysvětlit, že máme s domácí výukou zkušenosti. Dvě naše starší děti takto studují. Jsou integrované jak v českém, tak v rakouském prostředí. V obou zemích mají své kamarády a další společenské vazby. V Česku navštěvují kroužky a sportovní oddíly. V české škole problémy nemají. Učitelé ve Vídni to ale nechtějí slyšet. Řekli nám, že česká škola je jen taková zábava, něco jako koníček, a nedá se na ni prý brát ohled,“ nechápe paní A.

Přísnost je na místě, ale harmonický rozvoj osobnosti je důležitější

Až do konce prázdnin rodina neměla vyjádření školy ke svému odvolání. Teprve v září se dozvěděli, že chlapečka ve škole projít nenechají. Musí ukončit domácí výuku a nastoupit denní docházku. Sourozenci jsou z toho zoufalí.

„Nedokážu se s tím vyrovnat,“ postěžovala si Aneta. „Najednou musíme být všichni ve Vídni celý rok, protože bráška má chodit do školy. Já přitom musím v Česku na tréninky. Věnuji se jednomu méně rozšířenému sportu, už jsem se kvalifikovala na mistrovství republiky i na mezinárodní závody. A teď to má všechno skončit? Celé prázdniny jsem jezdila po soustředěních, trénovala, moje výkonnost šla nahoru, a teď abych všechno zahodila,“ zní opravdu nešťastně.

„Ještě se pokoušíme celou situaci řešit. Otevírají se před námi cesty, z nichž ani jedna není ideální. Vždycky je třeba něco obětovat. S českou školou mám dobré zkušenosti. V Rakousku jsou ale zvyklí na jiný přístup. Tam se žákům nic neodpustí. Na jednu stranu je to dobré, ale mrzí mě, že nemají pro naši rodinu a náš životní styl pochopení. Vždyť i my chceme pro naše děti jen to nejlepší a rozhodně je nenecháme, aby se celé dny poflakovaly. I my po nich požadujeme, aby na sobě pracovaly, ale chceme, aby se harmonicky rozvíjely po všech stránkách, ne jednostranně drtily na výkon,“ posteskla si paní A.

Poznámka redakce Deníku Vektor: Tento článek vznikl už na začátku září. S jeho publikováním jsme čekali, protože jsme chtěli čtenáře seznámit s výsledkem. Půjde Adam do školy, nebo se bude i nadále vzdělávat doma? Září minulo a rodina A. stále nemá odpověď na své odvolání. „Hned od začátku září jsme byli ve Vídni, aby Adam mohl případně nastoupit do školy. Ale nevíme nic. Nedokážu si představit, že by nám teď sdělili, že musí začít chodit, měsíc po startu školní výuky. Jak by se na něj spolužáci asi dívali?“ kroutí hlavou paní A.

Inu, nejen české, ale i rakouské školství má své mouchy.