Ukřivděnost jako světodějná síla

05. 12. 2023
Ukřivděnost jako světodějná síla
foto: generováno systémem Stable Diffusion/Ilustrativní Pocit křivdy

Existuje řada filosofických a sociologických teorií, které se pokoušejí vysvětlit vývoj lidstva a dynamiku světových dějin. Hegel, Marx, Toynbee, Fukuyama, Huntington, Bárta, možná byste uvedli ještě další jména. Pokusme se nyní navrhnout zcela minimalistický model dějinné dynamiky na základě pouze jediného faktoru: jedné elementární lidské emoce. Touto emocí je pocit křivdy. Ukřivděnost dokáže vysvětlit téměř vše, co se dnes na světě odehrává. Přinejmenším vše podstatné. Připadá vám to přehnané? Čtěte dál.

Nejprve se věnujme otázce, které civilizační okruhy trpí či trpěly ukřivděností v největší míře. Ve 20. století bychom jako hlavního světového ukřivděnce mohli uvést Německo. Tento stát vznikl teprve v roce 1871 a nedokázal si tudíž vybudovat koloniální impérium jako Británie, Francie nebo carské Rusko. Pocit historické nespravedlnosti — jak to, že oni mají kolonie a my ne? — vedl až ke světové válce s cílem zásadně přerozdělit sféry vlivu. Po porážce v roce 1918 byla tato ukřivděnost posílena legendou o tzv. bodnutí do zad (Dolchstoßlegende). Podle této pověsti bylo Německo poraženo jen díky zradě ve vlastních řadách. Kdo za ni může, je zřejmé z dobových karikatur.

 

Ilustrativní

 

Ukřivděnost byla příčinou dvou světových válek a holokaustu. Dodnes je hlavním motorem historického dění. Ohniska ukřivděnosti se ovšem poněkud přesunula. Hlavními centry pocitů křivdy jsou dnes Rusko, Čína, arabsko-islámský svět a velká část obyvatelstva na Západě. Projděme si jedno ohnisko po druhém.

Rusko

Rusko je skutečnou supervelmocí ukřivděnosti. Z Ruska zaznívají hlasy, které nás každodenně přesvědčují o velikosti tohoto národa a jeho kultury, o oprávněnosti jeho územních nároků, o ryzosti jeho charakteru a náboženské víry, o zásluhách na porážce fašismu, atd. „U nás je svět ještě v pořádku, ale dekadentní Západ nás nechápe a snaží se nás zničit,“ stovky variant tohoto tvrzení lze najít v rámci ruské propagandy.

Zde je nutné podotknout, že Rusko to v dějinách nemělo snadné a jistá míra zahořklosti vůči jistým zemím či národům by byla celkem i pochopitelná. Téměř čtvrt tisíciletí například většina území jádra budoucí ruské říše prožila pod mongolskou nadvládou. Rusko se pokoušeli porazit Švédové, Francouzi a Němci, ti dokonce dvakrát.

Ruská ukřivděnost se však kupodivu obrací především proti USA. Tedy proti zemi, s níž Rusko nikdy v historii nemělo žádný přímý konflikt. Co více: USA byly klíčovým spojencem, bez jehož materiální pomoci by sovětská armáda neměla nejmenší šanci porazit hitlerovská vojska. Bez americké intervence v rámci první světové války by Rusko skončilo jako poražená země a v rámci brest-litevské kapitulace by přišlo o obrovská území. Pokud by Rusové měli být někomu opravdu vděčni, jsou to USA; paradoxně však vůči Americe cítí zatrpklost.

A jako by toho nebylo dost, Rusové mají pocity ukřivděnosti dokonce i vůči svým bývalým koloniím a satelitním státům. „Naservírovali jsme vám socialismus na stříbrném podnose a vy, nevděčníci, se jej chcete zbavit?!“ — tento výrok mi utkvěl v paměti z listopadu 1989; na jeho autora jsem bohužel zapomněl.

Ve skutečnosti si Rusko za většinu svého dějinného utrpení může samo. Byli to Rusové, kteří po odchodu mongolských vládců ještě zdokonalili a zpřísnili režim samoděržaví a udržovali je po řadu staletí. Byli to především Rusové (s částečným přispěním neruských etnik, ale to je vedlejší), kdo zavedl bolševický režim a kdo prováděl hrůzy s ním spojené. Byli to Rusové, kteří tento režim nedokázali po jeho zaslouženém zhroucení nahradit normálně fungující vládou a seriózní ekonomikou. Západ udělal jen jednu velkou chybu: příliš věřil Rusku, že je schopno vládnout si samo.

Čína

Čínská ukřivděnost je méně nápadná. Světu se tato země prezentuje jako sebevědomá hospodářsky rostoucí velmoc s kulturou starou čtyři tisíce let. Za fasádou ekonomického růstu, technologického boomu a blýskavých mrakodrapů však najdeme gigantický mindrák: jak to, že nejsme už dávno číslo jedna ve všech disciplínách, včetně hospodářské výkonnosti, vojenské síly a kultury?

Správná odpověď zní: drazí Číňané, je to proto, že jste stovky let promarnili stagnací způsobenou feudální interpretací konfuciánské filosofie a následně jste zavedli ještě destruktivnější formu marxistické hrůzovlády než Rusové. Svoji kulturu jste si téměř kompletně zničili během 60. let. Ano, i vy si za to můžete sami.

Konfucianismus, jak byl dlouhá staletí praktikován v Číně, v praxi hlásal, že každý švec se má držet svého kopyta. Učedník má poslouchat mistra, student učitele, žena muže a všichni dohromady mají poslouchat císaře. Společnost je přísně hierarchická, vzestupná mobilita je možná jedině cestou byrokraticky organizovaných státních zkoušek. Konfucianismus tohoto typu zákonitě vede ke stagnaci a postupnému zahnívání. (Zde je namístě námitka, že Tchaj-wan a Jižní Korea jsou ještě více konfuciánské než Čína samotná, avšak v tomto případě se jedná o jinou interpretaci této filosofie.)

Arabský a islámský svět

Islám učí, že materiální úspěch je jedním z dokladů Alláhovy přízně. Jste-li dobrý muslim, Alláh se vám odvděčí. V tomto bodě lze najít jistou podobnost s kalvinismem a učením o predestinaci. Tato forma protestantství tvrdí, že duše vybrané Bohem ke spasení jsou již ve svém pozemském životě odměněny blahobytem. Ve Švýcarsku, odkud tato víra pochází, to vedlo k zajímavému efektu. Každý věřící se snažil dokázat, že právě on patří mezi vyvolené, což mělo za následek silnou motivaci k práci a k podnikání. Proč ale podobný efekt nenastal také v muslimských zemích?

Velká část odpovědi může ležet v institucionálním zázemí. Příklad. Západoevropská obchodní společnost může fungovat nezávisle i po smrti svého zakladatele. Tradiční islámské právo nic takového nezná: se smrtí podnikatele zaniká i jeho podnikání; převod na dědice je složitá a nesamozřejmá věc. Proto korporace moderního typu vznikly v islámském světě teprve historicky nedávno. Dále je tu zákaz půjčování na úrok: opatření, které do značné míry znemožňovalo vznik životaschopného komerčního bankovnictví. Pak je zde převládající islámská doktrína, která vznikla v raném středověku a která považuje přírodní a technické vědy za méněcenné ve srovnání se studiem Koránu.

Nyní si představte, jaké pocity frustrace a křivdy musí pociťovat zbožný muslim z Afghánistánu, Pákistánu, pásma Gazy nebo ze kterékoli jiné islámské země, když vidí na jedné straně ekonomickou sílu Západu (včetně Izraele) ve srovnání s vlastní chudobou: „Velký Satan (USA) konspiruje s Malým Satanem (Izraelem) a společně bohatnou na úkor nás, věřících! Ó, Alláhu, jaká nespravedlnost!“

Někdo může tento stav věcí interpretovat jako výzvu k džihádu. Někdo jiný prostě jen jako křivdu, které se na věřících dopouštějí nevěřící. V každém případě však pocit křivdy stál za přelomovými tragédiemi, včetně 11. září 2001 a 7. října 2023. Stál za vznikem Al Kájdy i Islámského státu.

Ukřivděnost na Západě

Čtvrté významné centrum světové ukřivděnosti — možná nejvýznamnější vůbec — se nachází přímo v centru nejvyspělejší části světa. Tentokrát nejde o národ, etnikum ani o příslušníky určité víry. Ukřivděností je postižena například mladá generace, přinejmenším její významná část. Důvodů pro pocity křivdy může být více: vysoké životní a studijní náklady, nedostupnost bydlení, ale také klimatický žal. Příslušníci generace Z a mileniálové mají z velké části pocit, že dobře už bylo: předchozí generace si užily hezké časy zahrnující dostupné bydlení, relativně nízké náklady na studium a svět bez klimatické změny. Mladí zdědili dluhy, drahotu a oxid uhličitý.

Musejí platit školné v šokující výši (což se týká zejména Američanů, mladí Evropané mají starosti spíše s nezaměstnaností) a finančně se vyčerpávají platbami nájemného nebo splátkami hypotéky, pokud se jim vůbec poštěstí ji obdržet. Podle výzkumu společnosti Deloitte (2023 Gen Z and Millennial Survey), mírně nadpoloviční většina mileniálů a generace Z žije od výplaty k výplatě; 37 % mileniálů a 46 % příslušníků generace Z má vedlejší pracovní poměr. A ještě k tomu všemu šest z deseti mladých žije ve strachu, že kvůli globálnímu oteplování jednou zahynou vedrem.

Připusťme, že některé z těchto příčin nespokojenosti jsou opodstatněné. Od roku 1990 do současnosti vzrostly ceny amerických rezidenčních nemovitostí více než čtyřnásobně. Školné na amerických veřejných vysokých školách vzrostlo šestinásobně, na soukromých více než čtyřnásobně. Příjmy Američanů mladších 30 let však během stejného období vzrostly průměrně o 50 % (což je jen hrubý odhad, nicméně řádový rozdíl je patrný.)

Na sociální síti dříve známé jako Twitter se objevil tento postřeh: „Když se Simpsonovi v roce 1989 původně vysílali, byli považováni za klasickou dělnickou rodinu. Dnes by byli s rodinným domem, třemi dětmi, dvěma auty a manželkou v domácnosti považováni za bohaté, přičemž jejich dům by mohl mít hodnotu kolem 800 tisíc a plat Homer Simpsona by se mohl blížit 250 tisícům dolarů.“

Příčiny tohoto vývoje si necháme na pozdější analýzu, nicméně uveďme alespoň dvě slova: měnová politika.

Dále tu jsou mimoekonomické důvody. O klimatickém žalu jsme se již zmínili. Kromě něho je tu ovšem řada dalších historicky nových myšlenkových směrů, které se snaží vštípit nespokojenost do lidských myslí. Desítky let se levicoví ideologové snaží vymyslet nové metody rozdělení společnosti, které by nahradily dosluhující antagonismus mezi dělnickou třídou a kapitalisty. Výsledkem jsou například novodobé rasové nepokoje v USA. Ještě v 90. letech se zdálo, že je po všem. Segregace byla dávno zrušena, všichni občané měli rovná práva, jak o tom snil Martin Luther King. To je však dnes již minulost.

Dnes Amerika trpí rasovou ukřivděností srovnatelnou se 60. lety, ovšem s tím rozdílem, že tehdy šlo o skutečnou křivdu. To ale není všechno. Je tu dělení společnosti stokrát jinak: od nejtradičnější (muži vs. ženy) až po nejrozmanitější sexuální menšiny, z nichž mnohé byly vynalezeny teprve nedávno s vynaložením nemalé imaginace. Pocit ukřivděnosti se nevyhýbá ani tomu největšímu viníkovi všeho zla na světě, archetypálnímu zloduchovi, jímž je bílý muž středního věku s nadprůměrnými příjmy. I on je totiž v dnešním světě menšinou. A kromě mladé a střední generace žije pocitem křivdy i ta stará: „Udělali jsme pro vás první poslední, vybudovali svět s nejvyšší životní úrovní v historii lidstva — a vy, nevděčníci, vy si toho vůbec nevážíte!“

Dokud bude ukřivděnost vládnout světu, dějiny neskončí.

Pavel Kohout

www.algorithmic-sicav.cz

Tagy

▼-1.06%
1 den
▲+0.59%
1 týden
▲+3.87%
1 měsíc
▲+30.5%
1 rok
Akcioměr 32.41%
info
▲+1.5
1 den
▼-2.64
1 týden
▼-0.68
1 měsíc
▼-33.08
1 rok
Index stresu 36.14
info
Naše zprávy najdete i na sítích
FCB, Twitter, LinkedIn