„Vy Češi nejste kulturní národ, nemáte odvšivárny!“ řekl Rus

KOMENTÁŘ Přišli nepozváni, odejít nechtěli, nechali za sebou škody a nepořádek. Tak se dá ve zkratce shrnout víc než 22letý pobyt sovětských okupantů na českém území. Když v noci z 20. na 21. srpna zahájila vojska pěti států Varšavské smlouvy invazi, byli českoslovenští komunisté tak zaskočeni, že se nezmohli na sebemenší odpor.

Sověti se nerozpakovali a suverénně se usídlili v kasárnách, objektech a na cvičištích ukradených československé armádě. A nehnuli se z nich téměř 23 let.

Vzrostl počet krádeží

Soužití místních s okupanty probíhalo nesnadno. V Šumperku v dnešním Olomouckém kraji lidé dodnes vzpomínají, že se tu Sověti chovali jako v dobyté zemi. Po jejich příchodu vzrostl ve městě počet drobných krádeží. Místním se to nelíbilo a často se s okupanty dostávali do křížku.

„Studovala jsem tehdy na průmyslovce, která sídlila hned v sousedství obsazených kasáren. Neustále tam docházelo k nějakým střetům. Rusové kradli a spolužák ze školy Honza Zajíc se s nimi kvůli tomu chytl. S kamarádkou jsme vojákům zazpívaly písničku s výsměšným textem. Jenomže oni slovům nerozuměli, a dokonce se jim snad i líbila, tak jsme toho raději nechaly,“ vzpomíná po letech Helena Stuchlá.

Většina lidí se s neradostnou realitou nakonec nějak srovnala. Zásadový Jan Zajíc však nehodlal marasmu nastupující normalizace bezmocně přihlížet a 25. února 1969 následoval čin Jana Palacha jako oběť číslo 2.

Zvláštní nákupní zvyklosti

V pozdějších dobách vojáci už raději moc neopouštěli vymezené prostory, do města však tu a tam vyrážely manželky oficírů. Místní lidé z nich často utrpěli kulturní šok.

„Jejich ženské vážně stály za to,“ neubrání se Pavel Svoboda ještě po letech úsměvu. „Zmalované byly jako Marfuša z Mrazíka a ty duchy, tedy parfémy, které používaly… Nelibý odér, co je obklopoval, měl do vůně opravdu daleko,“ vybavuje si pamětník. „V zimě nosily kožichy a kožešinové čepice a shlížely na nás svrchu. Asi jako panstvo na nevolný lid.“

Udivovaly také nákupní zvyklosti samozvané šlechty. „Vůbec jsem to nedokázala pochopit,“ vybavuje si další pamětnice. „Rusandy přišly do obchodu, nepozdravily, sebraly z regálu nějaké boty, zaplatily, vyšly před obchod a tam si je teprve vyzkoušely na chodníku. A když jim nebyly, nešly boty vrátit, ale vzájemně si je směňovaly. Asi nějaký ruský národní zvyk,“ směje se Ludmila Šubrtová.

„Nešlo o střet kultur, ale spíš civilizací,“ přidává se Lubomír Novák. „V paneláku, kde bydlely rodiny oficírů, neměli na oknech záclony, ale novinový papír. Chodby ani společné prostory nikdy neuklízeli, stejně jako na ulici před domem. Jak to vypadalo v bytech, bůh suď, tam se obyčejný smrtelník nikdy nedostal. Snad jen s výjimkou šmelinářů, kteří s Rusáky kšeftovali, ale ti se tím moc nechlubili, protože nikdo nechtěl, aby si ho lidé zaškatulkovali jako kolaboranta.“

Sklep plný splašků

Bližší představu o kulturních zvyklostech okupantů si udělal dnes již nežijící šumperský místostarosta Igor Kroupa, který byl v roce 1990 předsedou komise dohlížející na odchod okupantů z podhůří Jeseníků. Autorce tohoto článku se před lety svěřil se šokujícími zážitky.

„V panelákovém bytě bydlelo několik rodin, každé musela stačit jedna místnost. V oknech měli Rusové noviny, všude nepředstavitelná špína. V domě se ucpala kanalizace, ale oni nic neřešili. Sklepy postupně zatopily fekálie až ke stropům. A nad tím vším spokojeně bydleli lidé,“ podivoval se.

Jeho slova potvrdila někdejší šumperská zastupitelka Milena Kratochvílová. „Když jsme do toho paneláku poprvé vstoupili, napadlo nás, že jediným řešením je demolice,“ vzpomínala. Město přesto zdevastovaný objekt opravilo a vybudovalo v něm dům s pečovatelskou službou.

„Obyčejní vojáci živořili v otřesných hygienických podmínkách,“ vzpomínal Kroupa. „V kasárnách pro pět set lidí jich bylo pětkrát tolik. V jedné místnosti, zhruba o velikosti školní třídy, se tísnila stovka dospělých mužů. A neměli tam ani topení. Všude nesnesitelný zápach a před kuchyní hromada hnijícího zelí, které naházeli dovnitř vidlemi a nakonec si na něm ještě pochutnali. Ani najíst jim pořádně nedali,“ vylíčil.

Proč máme odjet, když nám to tu patří?

O to víc někdejšího místostarostu překvapilo, že jeden z důstojníků přiřkl Čechům nelichotivou charakteristiku. „Vy Češi nejste kulturní národ!“ pronesl s despektem. Zaskočený Kroupa se otázal proč. „Neviděl jsem, že byste měli odvšivovací stanice. A podle počtu odvšiváren se pozná kultura národa,“ pravil s převahou důstojník, jenž si tak snadno dovodil, že Rusové jsou nejkulturnější národ na světě. A byly to právě vši, které se ve školách rychle rozšířily pokaždé, když dorazila nová várka sovětských vojáků.

„Byli jsme naivní,“ vzpomínal ještě po letech Kroupa. „Mysleli jsme si, že máme suverénní stát. Ale když Rusové měli opustit naše území, vůbec to nechápali. Proč? Divili se. Vždyť je to tady přece naše!“

Odvezeme si všecko!

Před odchodem „spřátelené“ sovětské armády probíhala v kasárnách inventarizace způsobených škod. Domácí se však nedokázali s okupanty dohodnout. „My jsme třeba na jednom objektu vyčíslili škodu 300 tisíc korun, což v roce 1990 byly opravdu velké peníze. A oni nám odpověděli, že to není za víc než deset rublů,“ vzpomínal politik na infarktové situace.

Domů si důstojníci chtěli odvést vše, co se dalo odmontovat a naložit do vlaku, včetně vybavení kotelny. Že se po dvou desetiletích zanedbané údržby nacházelo již v havarijním stavu, jim zjevně vůbec nevadilo. „I když to bylo třeba na odpis, vysvětlil jsem jim, že nic odvážet nebudou, protože to není jejich. A pak jsem mezi osobními věcmi velitele posádky objevil ukradená kamna. Byl jsem vzteky bez sebe, ale on je s úsměvem vyložil a ještě mi zasalutoval. Prostě to zkusil!“

Odjíždějícím okupantům Kroupa nemával. Hrozil za nimi pěstí, aby se už nevraceli.

Kasárna jako město duchů?

Vyklizená kasárna zůstala dlouho pustá. Vypadalo to, že se přemění v město duchů. Radnice totiž neměla peníze na dekontaminaci chemikáliemi znečištěné zeminy a nebylo jasné, co si s vyklizeným areálem počít. Dnes jsou tam bytové domy a nákupní centrum. Někdejší nezvaní „návštěvníci“ z východu by to nepoznali.

A nechybí ani náměstí Jana Zajíce. 

Ing. Vladimíra Krejčí, redaktorka Vektor.cz