V Indii na to už přišli: uhelné elektrárny je třeba stavět, ne zavírat
foto: Pixabay/Ilustrační foto
Ročně spálí v Indii přes 11 miliard litrů nafty na záložní výrobu elektřiny – víc než roční spotřeba celé české ekonomiky. A rozhodli se přehodnotit energetické plány. Nově chtějí do roku 2035 přidat 97 GW uhelných zdrojů; je to téměř polovina stávající kapacity.
Ještě před dvěma lety indická vláda tvrdila, že éra uhlí končí. Dnes už mluví jinak: jednak tváří v tvář častým a obrovským výpadkům v dodávkách elektřiny, a hlavně v očekávání rychlého nárůstu spotřeby. Ta v Indii roste rychleji, než dokázali úředníci a investoři vůbec předpokládat — podle aktuálních odhadů se má během příští dekády zvýšit o víc než 70 procent.
Indická Central Electricity Authority schválila výstavbu 97 GW nových uhelných kapacit do roku 2035. Vláda sice zároveň plánuje zdvojnásobit kapacitu obnovitelných zdrojů – zhruba ze 250 GW na více než 500 GW, a to již do roku 2030 – ale připouští, že bez stabilních dodávek elektřiny z uhlí je rozvoj ekonomiky nemyslitelný. V zemi se dokonce otevírají nové uhelné lomy.
Katastrofální výpadky
Podle oficiálních dat indických energetiků došlo v v zemi v roce 2024 k více než 400 velkým výpadkům a rozsáhlým regionálním kolapsům sítě. Záložní systémy proto tvoří neviditelnou stínovou energetickou síť: v zemi jsou dieselové generátory o celkovém výkonu přes 100 GW – a spouštějí se často. Jen v roce 2024 při nouzové výrobě elektřiny tyto generátory spálily přes 11 miliard litrů nafty – to je o polovinu víc, než je roční spotřeba celé české ekonomiky.
Nutnost využívat takto neefektivní a neekologické zdroje, aby se zabránilo dopadům výpadků sítě na obyvatelstvo i ekonomiku, má negativní dopady. Jednak je to enormní znečištění životního prostředí – a také vysoké výdaje, což brzdí rozvoj ekonomiky a s tím i možnosti transformace.
Velkým problémem je v Indii přenosová soustava. Většina indických regionů má zastaralé vedení s nízkou přenosovou kapacitou, takže výroba z obnovitelných zdrojů se často odpojuje. (Mimochodem, o kvalitě indické sítě svědčí přenosové a distribuční ztráty téměř 16 procent; v efektivních systémech je to do dvou procent.)
Evropské přenosové soustavy jsou v lepší kondici, ale ani tady nejsou dimenzované na obrovské fluktuace ve výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů a výpadky sítě reálně hrozí. Jen v Německu se muselo v roce 2022 odpojit přes 8 TWh elektřiny obnovitelných zdrojů, protože ji přenosová síť nezvládla absorbovat.
Politici rozhodli, ale všechno je teď jinak
V současnosti pochází v Česku téměř 40 % elektřiny z uhlí, ale vládní plány počítají s tím, že černé uhlí skončí již příští rok, hnědé pak nejpozději do roku 2033. Tato strategie vznikala před rokem 2020, ale dnes je situace úplně jiná.
Přenosová soustava je přetížená, projekty nových jaderných bloků se opožďují a modulární reaktory jsou stále jen snem, kapacity pro ukládání elektrické energie jsou oproti potřebám mizivé, nové záložní zdroje se nestaví a nad cenami a dostupností plynu pro jejich provoz se vznášejí otazníky.
K úložištím: při plánovaném odchodu od uhlí bude nutné přidat 8–10 GWh úložné kapacity s výkonem 2–3 GW, aby síť zůstala stabilní.
Ale celkový instalovaný výkon funkčních bateriových úložišť v Česku je jen něco přes 110 MW, tedy zhruba 110 MWh uložené energie (jde o systémy s průměrnou dobou dodávky okolo jedné hodiny). A představa, že postavíme přečerpávací elektrárnu, je vzhledem k odporu stavět cokoli kdekoli až směšná.
Zpoždění výstavby jaderných bloků přeskočíme, to je známá písnička – a pojďme k plynovým záložním zdrojům.
Psali jsme
Uhlí na světových trzích v červnu opět zdražovalo a stanovilo tak nové čtyřměsíční maximum. Jde ovšem o zotavení po předchozích zásadních…
Plynové zdroje jsou v nedohlednu
Plynové elektrárny měly být přechodovým řešením – levné, rychlé na výstavbu, s nižšími emisemi než uhlí. Je skvělé, že byla schválena novela energetického zákona, známá jako „lex plyn“ – ale samo o sobě to neznamená, že se skutečně postaví potřebných až 5 GW nových plynových elektráren, o nichž hovoří ministerstvo průmyslu. A i kdyby stát nějak k investicím do jejich výstavby přinutil ČEZ, tak zůstává otázka okolo plynu pro případný provoz těchto elektráren.
Evropa se totiž mezitím stala závislá na drahém dovozu LNG, a to z trhů, které dnes soupeří o každý tanker. Připomeňme, že Německo chystá přes sto nových plynových bloků s výkonem přes 35 GW, což dramaticky zvýší spotřebu plynu a tlak na přepravní infrastrukturu ve střední Evropě. Samozřejmě, že není problém s přepravní kapacitou pro plyn na území Česka – ta je mnohonásobně předimenzovaná, protože počítá s tranzitem, který se prakticky nekoná. Problém je, že na dodávky přes Německo ještě dlouho nebude možné stoprocentně spoléhat.
Shrnuto: Výstavba plynových zdrojů před pěti lety možná dávala ekonomicky smysl – ale dnes se sice na papíře se připravují desítky projektů, ale nestaví se téměř nic.
Konec uhlí je třeba revidovat
Česku tak hrozí, že se ocitne v mezeře mezi uhlím, které skončí, a plynem, který ještě nebude. Pravděpodobnost takového scénáře i všechny varianty jeho dopadů je potřeba důkladně vyhodnotit.
Revize rozhodnutí o odchodu od uhlí by měla stát na zátěžových testech celé energetické soustavy. Energetikům je už teď jasné, jaký dopad by měly negativní faktory jako přerušení dodávek plynu, delší bezvětrné období či neobvykle dlouhé období hlubokých mrazů – i to, jaký dopad by měla kumulace těchto faktorů. A jaké úložné kapacity a záložní výkony jsou skutečně potřeba. Ale je potřeba, aby přijaté politiky reflektovaly tuto realitu, a ne od reality odtržené zelené vize.