143% inflace je potřeba, aby už ani volič nechtěl státní dotace

Na této planetě jsou prý čtyři typy ekonomik: Bohaté, rozvojové, Japonsko, a Argentina. Je to samozřejmě trochu žertem, ale docela to sedí. Ty rozvojové se chtějí stát těmi bohatými. Ty bohaté se možná jednou stanou Japonskem. Jeho chronický nerůst může být dnes takovým předobrazem toho, jak budou i ostatní západní ekonomiky se stárnoucím obyvatelstvem vypadat za deset, dvacet let.

A co Argentina? To je ekonomika, do které se bohaté země také mohou dostat, namísto do Japonska. A to v případě, že dál pojedou na vlně slibování, že stát něco zaplatí. Protože chápe, že jsou na tom voliči špatně, a je třeba jim zařídit, aby se špatně neměli. Na to slyší volič v každé ekonomice na této planetě. Kromě Argentiny. Tam na to doposud také slyšeli.

Ale dostalo je to dnes do takové situace, že tento víkend řekli „dost“, a zvolili někoho, kdo sliboval naopak snížení státních výdajů. To jim přitom tentokrát slibovali dokonce dva ze tří prezidentských kandidátů, a oni, představte si, zvolili toho, který jim sliboval to ještě drastičtější osekání peněz pro voliče.

 Mnohá média se zhrozila, co že to teď Argentinu čeká za radikální experiment, který prý ještě nikdo nikdy nezkusil. My si ke SníDani radši dejme popsání toho minulého experimentu, který Argentinu dostal z ekonomiky typu „bohatá“ do ekonomiky typu „Argentina“.

Ještě před Druhou světovou válkou byl průměrný Argentinec bohatší nejen než Němec nebo Ital, ale dokonce i než Francouz. Úrodná pole a pastviny byly základem toho, na čem Argentina začala ve velkém vydělávat stříbrňáky, které má ostatně ve svém názvu. Dnes je ale průměrný obyvatel Stříbrniny o třetinu chudší než sousední Čilan.

Ty úrodné pastviny tam jsou dál, a něco si z nich země vydělá, to zas jo. I z pražských stejkáren a bejkáren. Ale vydělejte si, když voličům pořád něco rozdáváte, ti tak mají víc a víc peněz, za které si chtějí logicky koupit víc a víc, ale protože dotovaná ekonomika vyrábí hůř a hůř, tak logicky neroste výroba nýbrž ceny. A tak zas musíte rozdávat o to víc.

Průměrná inflace od 2. světové války až dodnes byla v Argentině 190 %

Víc než polovina lidí je tam na dávkách. To není nadávka. A tak se spirála točí tempem, že si to v Česku nedovedeme představit ani po naší dokonalé bouři utrácení státních covidových peněz zrovna na potvoru v době energetické krize.

Průměrná inflace od 2. světové války až dodnes byla v Argentině 190 %. Ne že za tu dobu narostly ceny na 190 %. V průměru se ztrojnásobovaly každý rok! Ten průměr je trochu nefér, protože většinu těch dlouhých let byla argentinská inflace pod 100 % ročně, dokonce snad i pod 50.

No ale často vystřelila až třeba na 20 263 %, jako třeba v roce 1990. Prvních 15 let tohoto století se průměr držel někde kolem 10 %, na Argentinu skvělé ale pořád strašně moc. Už před Covidem ale zase inflace narostla nad 50, no a teď u prezidentských voleb dosáhla – číslo pro dnešní den – 143 %.

Teprve až při této úrovni inflace si volič řekl dost, tohle tištění peněz na dávky nikam nevede, jen do další hyperinflace. Nový president tak vyhlásil, že zruší centrální banku, která všechny ty peníze na státní dotace tiskla. Je něco takového možné? Ale proč ne? Bratři Slováci už svoji centrální banku taky zrušili, dokonce i bez 143% inflace.

Peníze si teď nechávají tisknout ve Frankfurtu, a i když Národná banka Slovenska stále existuje, je v podstatě takovou datovou pobočkou Frankfurtu. O peníze už se nestará, jen se dál stará o to, jak se o ně starají komerční banky na Slovensku.

Argentina po zrušení svého inflačního pesa nepřijme euro nýbrž dolar, a nějaká nová agentura bude dohlížet na argentinské banky. Ty konečně začnou reálně pracovat, dnes si v nich totiž nikdo stejně nic neukládá, a lidé už teď odhadem drží pod matrací dolary v hodnotě třetiny celé ekonomiky. Reálná dolarizace už tak de facto proběhla a od svých někdejších spolužáků vím, že oni už teď pracují jen na tom posledním kroku k jejímu zoficiálnění. Bude to největší zdolarizovaná ekonomika světa.
Inflace tam přitom nebyla jediným následkem dotační ekonomiky

Byly to také věčné argentinské hospodářské recese

Na každé dva roky poválečného růstu připadal jeden rok smršťování. Dva kroky dopředu, jeden krok zpátky. V Česku jsme po revoluci dělali devět kroků dopředu na každý jeden krok zpátky. V průměru se přitom v každém roce recese Argentina smrskla téměř o 4 %. My méně než o jedno. Reálně se v Argentině od roku 1974 nezměnilo HDP na hlavu. To je fakt na hlavu.

Jen od roku 2000 už třikrát stát zbankrotoval nesplacením svého dluhu. Dnes už mu nikdo nepůjčí, jenom Mezinárodní měnový fond. Ten už Argentinskou vládu musel zachraňovat 22krát a dnes mu každý obyvatel dluží tisíc dolarů. Když guvernér centrální banky odmítal tisknout, byl nahrazen. A během vlády obzvláště marnotratných peronistů od roku 2007 se raději publikovala falešná čísla o inflaci. A každý ekonom, který zveřejnil skutečná čísla, dostal tučnou pokutu a hrozilo mu vězení. No, když se podívám na některá témata těchto SníDaní, tak snad bych ve vězení měl internet, abych vám dál mohl servírovat toto ranní reálné číslo.

Nebojte. Vy nemusíte chodit na muzikály jako Evita a plakat tam pro ni s Argentinou. Natož pak plakat pro Argentinu. V politice nikdo nikdy neprosadí všechno, co slibuje. Ani dobrého, ani špatného. K něčemu bude i nový prezident potřebovat souhlas Kongresu. Ale že aspoň argentinský volič pochopil, že cesta k růstu nevede přes dotace nýbrž přes jejich škrtání, to je velký pokrok pro lidstvo.

Ať už vaše kroky dnes zamíří kamkoli, ať jsou to kroky roku.

Autor: Petr Bartoň, podcast SníDaně