23. nejbohatší jsme na světě. Bohatší už i než Novozélanďané.

Jsme 23. nejbohatší zemí světa. Tedy asi bychom měli říci národem, protože to neměříme podle velikosti země ale podle průměrného bohatství jejích obyvatel. A neměříme tak moc bohatství ducha jako spíše bohatství ekonomické, byť v něm jsou samozřejmě započítány i duševní výtvory. A i to bohatství počítáme spíše jako schopnost vytvářet hodnotu, než kolik má kdo naakumulováno – jak říká klasické srovnání – ve starých vínech, plesnivých sýrech či autech bez střechy.

Klasickým měřítkem pro toto srovnání je HDP na obyvatele. Tedy kolik hodnoty se za rok vyrobilo. To je ale problematické srovnávat mezinárodně, protože je hodnota měřena vždy v místní měně. A ty jsou různé. První narovnání tohoto problému je jednoduché. Pronásobíte to průměrným směnným kurzem v daném roce. 

To ale nevyřeší celý problém. V Česku stojí BigMac 105 Kč. Abyste si jej koupili ve Švýcarsku, musíte koupit Franky za 170 Kč. To je vážná věc, takový mezinárodní index BigMacových kurzů fakt existuje. No a když takové srovnání cen uděláte za celý košík věcí, podobně jako košíkem měříme třeba inflaci, máte z toho takzvané PPP. Z anglické zkratky pro „stejnost kupní síly“. Když pak srovnáte ta bohatství v jednotlivých zemích podle PPP a ne oficiálního kurzu, dostanete etalon, kterým se v lepší společnosti země mezi sebou poměřují někde na večírku Spojených národů.

A jak je na tom na večírku Česko? Podle směnného kurzu jsme 25. na světě, ale podle PPP poskočíme na 21. místo. Pořád tedy ještě platí, že si toho za korunu bohatství koupíme u nás více než v cizině. Pokud my tím poskočíme o 4 příčky, stejně jako třeba Rakušáci (ale z 12. místa), tak Poláci skočí dokonce o 6 příček (z 33. místa). No a naopak, pokud jste někdy byli na Islandu tak víte, že je tam všechno pro cizince obzvlášť drahé. Takže i Islanďan si toho za své bohatství koupí méně doma než v cizině, a tak ze svého 5. místa o dvě příčky v upraveném žebříčku naopak klesne. A takový Izrael se z 12. místa propadne až těsně pod nás. A naše 21. místo je dokonce o pět příček nad Japonci.

Ale číslo pro dnešní den není 21, nýbrž 23. Tak co se děje? No, my nemusíme zohlednit jenom to, co si za tu naši produkci v místních cenách koupíme. Můžeme zohlednit i to, jak moc jsme museli na tu produkci pracovat. Tedy ne jen jak těžké je tu produkci utrácet, ale i jak těžké je ji vytvářet. Tedy přepočítat produkci ne na obyvatele, ale na jednu odpracovanou hodinu. (Malé upozornění: tady předpokládáme, že samotná práce pro vás hodnotu nemá. Že abyste si vydělali tisícovku, raději byste v práci strávili 1 hodinu než 3. Pokud zjistíte, že patříte k opačným lidem, prosím oznamte u sebe v práci, že chcete snížit plat.)

No a právě po takovém přepočítání nejen na kupní sílu, ale i – řekněme – výrobní sílu, klesneme z 21. místa na – číslo pro dnešní den, 23. Jinými slovy: Na to, jak moc pracujeme, bychom měli být v pořadí národů výš. Nebo ještě jinými slovy: Nepracujeme moc efektivně. Za hodně práce málo muziky. Ale aspoň na hodinu porážíme třeba takové Novozélanďany, kteří tímto spadli až pod nás z ještě větší výšky 17. místa.

A teď, doufám, to nejzajímavější: to, že kupní silou zbohatneme, ale na odpracované hodiny zase zchudneme, to je divnost. Mezi více než 30 top zeměmi světa jsou takové už jen 3: Nizozemsko, Maďarsko, a Jižní Korea. Ta se v hodinovém výkonu propadne z 19. až na 34. místo. Asi víme z různých dokumentů, že tam makají jako šroubci. 

Ale to nám nabízí i možný druhý úhel pohledu. Tento propad po přepočítání na odpracované hodiny nemusíme interpretovat jenom tak, že je naše práce méně efektivní než jinde. Pracovat víc než jiní je legitimním způsobem, jak si přilepšit. Ať už je vlastní hodina jakkoli produktivní. To ukazují nejen Jihokorejci, kteří se po přepočtu na hodiny propadají, ale na opačném konci spektra i Francouzi. Jejich slavné dlouhé obědové pauzy už pronikly do celosvětového folklóru.

Ale právě ony znamenají, že Francie není ani 18. podle směnných kurzů, ani 15. podle kupní síly, ale 12. podle výrobní síly. A podmnožina Francouzů, zvaná Belgičané, se rozhodla jíst své polední mušle ještě déle. Čistě jimi poskočili z devátého až na čtvrté místo na světě! V přepočtu jsou nejen o 4 příčky nad dlouho pracujícími Američany, a skoro 2x bohatější než my, ale dokonce jsou bohatější i než Švýcaři. Pokud vás to zajímá, tak nejbohatší na hodinu a místní ceny jsou Norové, Lucemburčané a Dánové. 

Ale buďme fér. Přepočítání na hodinu není samozřejmě jen o délce polední pauzy. Úhrn odpracovaných hodin na obyvatele je dán i tím, kolik lidí nepracuje vůbec. Ať už proto, že jsou v důchodu, nebo že nemají práci. Český světový rekord v nízké nezaměstnanosti tak ale přeci jen znamená, že když naše ekonomika teď neroste ani při plné zaměstnanosti, co by asi bylo, kdyby lidé začali o práci přicházet…

No, naštěstí to zatím nějak masově nehrozí. Takže ať už dnes budete obědvat jakkoli dlouho, přeji hezký den. 

SníDaně