Albánie: fotografická úvaha o nepřízni dějin

Autorský komentář: Množství turistů navštěvujících Albánii se bezpochyby ptá po tom, jak je možné, že národ s tak fascinující minulostí, sahající od starověkých Ilyrů až po odpor vůči turecké říši, dnes postrádá historické skvosty. Objevte příběh země, kterou zformovaly války, okupace i tvrdá diktatura, a zjistěte, proč v ní minulost zanechala jen skromné stopy.

Albánie, tehdy ještě pod jménem Ilyrie, byla civilizovanou zemí ještě v dobách, kdy se na území dnešní Prahy proháněli vlci a medvědi. Kromě původních Ilyrů se na jejím území vystřídali Řekové, Římané, Benátčané, Turci a naposledy, během fašistické okupace, Italové. Ti po sobě zanechali palác, kde dnes sídlí předseda vlády. Člověk by čekal, že národ s takto bohatou historií bude mít plno památek a bohatou kulturu. Leč není tomu tak. Hlavní město Tirana vypadá právě jako na následující fotografii. 

Tirana zdaleka není nejkrásnějším městem Albánie 

Návštěvník hlavního města jihobalkánské Albánie, Tirany, je překvapen nedostatkem až téměř absencí budov z předválečné éry. O historických památkách ani nemluvě. Namísto toho Tirana vypadá jako velký projekt z Lega. Centrum hlavního města Tirany je plné moderních budov tvářících se jako architektonické solitéry, ale jejich umělecká hodnota je, řekněme, při nejlepším smíšená.

Příliš bohatou architekturu nenajdeme ani v dalších městech. Přístav Durrës se pyšní Benátskou věží, což je nenápadná jednopatrová stavba, která by v Itálii nikoho nezaujala. Dále je zde římský amfiteátr, bohužel ve stavu, že nestojí ani za snímek. O něco méně bezútěšně však vypadají menší města, kde tradiční domy nebyly ještě nahrazeny „betonovým Legem”. Právě mezi ně patří Berat, který je jednou z největších turistických magnetů země především díky své překrásné poloze uprostřed hor.

Albánský Berat přitahuje turisty z celého světa

Malebné domky na úbočích hory společně s hradním komplexem na vrcholu jsou pod ochranou UNESCO. Nicméně přesto se člověk ptá, zda to není na tak historickou zemi málo. A hlavně, proč? Nemyslím, že by Albánci byli nějak od přírody neschopní. Pravda je spíše taková, že měli velkou smůlu na sousedy, respektive okupanty. Na mapě Tirany je vyznačen hrad, ze kterého dnes zbývá jen část zdi a poměrně nenápadná brána. Hrad byl zničen na příkaz tureckého sultána v roce 1832. 

Sultán totiž považoval Albánii za provincii strategického významu a nepřál si, aby zde stály opevněné stavby, které by potenciálně mohly sloužit vzbouřencům pro odboj. Tato obava však nebyla bez opodstatnění. Albánci totiž nebyli příliš poslušní poddaní a jejich největší národní hrdina Skanderbeg (1405-1468) Turkům pěkně zatápěl. Leč po jeho smrti v polovině 15. století se nenašel žádný podobný albánský následovník a podpora povstalců ze strany západní Evropy také ochabla.

Představme si, že by rakouský císař nechal v roce 1832 kompletně zničit Pražský hrad a kromě něj také Karlštejn, Křivoklát, a další české i moravské hrady. Dnešní Praha by proto teoreticky mohla vypadat podobně jako Tirana. A zde hovoříme pouze o architektuře. Existuje však také mnoho rozdílů, které obě hlavní města od sebe významně odlišují. Dále je nutné se totiž zabývat také vzděláním a živou kulturou. Národní divadlo v Tiraně bylo založeno v roce 1945 a první univerzita dokonce až v roce 1957. 

Vývoj Albánie velmi poškodila první světová válka

Ale nepředbíhejme. Krátce po získání nezávislosti v roce 1912 postihla zemi katastrofa v podobě první světové války, která zdevastovala řadu měst a území. Druhá světová válka byla srovnatelně ničivá. Následovalo období socialismu, kdy probíhala industrializace sovětského typu. Komunistický vůdce Enver Hoxha (Hodža) investoval mohutné prostředky do armády, neboť měl strach nejen ze západních imperialistů a z Turků, ale i z východních neostalinistů. 

Na tomto místě stojí za zmínku, že Albánie se nezúčastnila „bratrské pomoci“ v roce 1968 a dokonce na protest vystoupila z Varšavské smlouvy. K tomu dodejme, že skutečná průmyslová revoluce se Albánii vyhnula takřka kompletně. V Albánii převládá těžební průmysl (rudy železných i neželezných kovů), výroba stavebních materiálů, textil, obuvnictví, potravinářství – vše, co by člověk mohl očekávat v zemi, kde průměrný příjem je zhruba na 40 procentech úrovně České republiky.

V Česku máme národní zvyk stěžovat si na nejrůznější dějinné křivdy a přemýšlet, kde bychom asi dnes mohli být, kdyby bitva na Bílé Hoře dopadla jinak nebo kdyby Prahu osvobodili Američané. Při tom všem však na tom stále nejsme úplně nejhůř. Až se vám bude chtít tesknit kvůli historickým nespravedlnostem, vzpomeňte si na Albánii. A mimochodem, není vyloučeno, že bez Skanderbegova odporu by Turci obsadili Vídeň a vzápětí poté i Prahu.

Autor textu: Pavel Kohout; Algorithmic SICAV