Bambusová letiště a daňové iluze

Cargo cult je termín z antropologie, který původně označoval náboženské hnutí v Melanésii (zejména na Nové Guineji) po druhé světové válce. Během války místní obyvatelé pozorovali, jak američtí vojáci stavěli přistávací dráhy a pak na nich přilétala letadla plná zboží („cargo“). Po odchodu vojáků začali místní rituálně napodobovat tyto činnosti — stavěli makety letadel, kontrolních věží a ranvejí v naději, že tak přivolají návrat letadel s nákladem.

Termín cargo cult proto přeneseně také může označovat situace, kdy někdo napodobuje vnější formu nějaké aktivity bez pochopení podstaty — tedy rituálně kopíruje úspěšné lidi nebo organizace, aniž by rozuměl skutečným principům jejich činnosti. Příkladem může být chudý stát, který napodobuje některé zákony, instituce nebo politiky bohatých států, aniž by tyto věci měly za příčinný následek prosperitu.

Pro vstup do EU byly využity i "cargo kultovní" argumenty

Když se v roce 2003 blížilo referendum o vstupu do Evropské unie, Česká televize nás zásobovala informačními klipy a pořady. Dodnes je vzpomínána například reklama se super spokojeným řeckým kavárníkem. Anebo ta s českou političkou popírající jakákoli rizika migrace ze zemí třetího světa. Mně ovšem nejvíce v paměti utkvěl dokumentární film o dánské aktivní politice zaměstnanosti.

Jeho protagonistou byl nezaměstnaný Dán, který do kamery popisoval svůj život a denní rutinu. Ráno vstával a chodil do rekvalifikačního kursu placeného vládou. Odpoledne se vracel domů, do svého domku se zahrádkou. Za rekvalifikaci dostával jakousi mzdu. A to bylo všechno. Kurs se týkal výroby keramiky a dost pochybuji, že měl větší ekonomickou hodnotu než keramický kroužek mojí nejmladší dcery. Dán ukazoval plot kolem svého domku a poněkud smutně konstatoval, že by jej rád natřel. „Jenomže to se nesmí, abych nebral práci natěračům,“ vysvětloval. „A na natěrače moje podpora v nezaměstnanosti už nestačí.“

Psali jsme

Daňové peklo jménem Norsko

Komentář: Socialistická vláda v Norsku nedávno zvýšila sazbu daně z majetku. Čekala, že stát vybere v přepočtu o 146 milionů dolarů více.…

22. 12. 2024

Názory a rozhovory

Proč v Česku vlastně místo ekonomických změn praktikujeme cargo cult?

Před každými volbami v Česku se neodvratně najde nějaký tvořivý levicový politik anebo ekonom druhé výkonnostní třídy, který touží napodobovat úspěšné země: nikoli ovšem v tom, co je důležité, tedy v politikách a institucích podstatných pro hospodářský růst. Předmětem napodobování bývají důsledně vždy jen vnější atributy či důsledky bohatství. Francouzi mají kratší pracovní týden — sem s kratším pracovním týdnem! Němci mají vyšší minimální mzdu — sem s vyšší minimální mzdou! A tak dále. Chybí už jen řídící věže letového provozu z bambusu, letadla z rákosí a sluchátka z kokosových ořechů, aby cargo kult byl kompletní.

Naprostou stálicí českých cargo kultistů jsou daně. „Západoevropské země jsou bohaté, protože mají vyšší daně,“ slýcháme z levé strany spektra. „Především musíme zvýšit daňovou progresivitu, protože tak to mají Němci, Francouzi, Švédové, atd. atd.“ Nikdo ze zastánců těchto opatření však nechce pochopit, že všechny ty bohaté západoevropské a severoevropské národy nezbohatly díky vysokým daním — naopak, ty vysoké daně byly zavedeny teprve poté, co dotyčné národy zbohatly. A jak se stalo, že zbohatly?

Receptem na růst ekonomiky není napodobování cargo cultu

Podívejme se například na již zmíněné Dánsko. Například během období 1956-60 rostla dánská ekonomika průměrným ročním tempem 5,1 % (ve stálých cenách roku 1954). A jaká byla tehdejší daňová zátěž? Veškeré daňové inkaso nedosahovalo ani hodnoty 20 % HNP. Ještě v roce 1969 Dánsko vybíralo na daních méně než současné Česko (vztaženo samozřejmě k velikosti ekonomiky).

Fáze tvorby prosperity předcházela fázi mohutného přerozdělování. Jinak tomu ostatně ani nemůže být.

Anebo může? Známe příklad ekonomik, které se pokoušely o opačný postup: nejprve přerozdělování, potom prosperita. Jak to dopadlo?

Demokratická republika Kongo měla v roce 2000 mezní daňovou sazbu 60 %, tedy prakticky stejně jako Dánsko, které mělo 59 %. Nastal v této zemi hospodářský boom a byl nastolen vyspělý sociální stát? Spíše bychom řekli, že nikoli. Podobně jako v jiných chudých zemích, které se rovněž pokoušely „nakopnout“ ekonomiky vysokou mírou daňové progresivity: Kamerun, Írán, Zimbabwe, Kongo, Gabon nebo Senegal.

Uvedená tabulka zachycuje stav daňových sazeb před čtvrtstoletím. Od té doby většina zemí přišla k rozumu a své mezní daňové sazby snížila na úrovně poněkud únosnější. Výjimku tvoří Pobřeží slonoviny s jeho rovněž 60% mezní daní z příjmu pro poplatníky, jejichž roční příjem přesáhl ekvivalent 380 tisíc Kč.

A s takto progresivními sazbami zkoušel v 70. letech štěstí Súdán:

Vraťme se však do Česka. Šedesátiprocentní mezní daňovou sazbu sice nikdo nenavrhuje, ale je to především proto, že lépe placení zaměstnanci již platí až dost: poblíž 45 % z celkových nákladů zaměstnavatele, což také není málo. Politický boj se tradičně rozhořel kolem zdanění OSVČ a že prý je špatně, že tato kategorie pracovníků má výjimku. Ve skutečnosti se věci mají tak, že Česko díky svému systému pracovního práva a zdanění má dlouhodobě zhruba poloviční nezaměstnanost ve srovnání s Dánskem.

Dále se opět vynořil předvolební evergreen „zvýšit příjmy a snížit daně pro 90 % rodin“, se kterým přišel již v roce 2005 Bohuslav Sobotka. A jak jinak, zbývajících 10 % rodin by nevyhnutelně muselo platit vyšší daně.

Co byste si pomysleli o lidech, kteří navzdory všem zkušenostem ze všech koutů světa jsou do dnešních dnů schopni tvrdit, že pořádná daňová progrese je receptem na prosperitu? Kdyby se věnovali stavbě modelů letišť z bambusu, byli by užitečnější. Mimochodem, kvalita humanitních věd je stejně důležitá jako úroveň věd přírodních a technických. Třeba taková znalost poválečné historie vzdálené Melanésie nám může pomoci nevymýšlet nesmysly v daňové politice.