Češi, kapitalistický národ

KOMENTÁŘ: O Česku se často mluví jako o levicové zemi, kde se pravicovým stranám nedaří. Poukazuje na to i skutečnost, že prakticky nemáme skutečně pravicové strany – ty, které se tak deklarují, ve skutečnosti provádějí politiku, která má se snižováním daňové zátěže a se zlepšováním podnikatelského prostředí málo společného. Ale co když je všechno jinak?

Německý historik a podnikatel Rainer Zitelmann si nechal zpracovat průzkum o obrazu kapitalismu ve 34 zemích. Pouze v sedmi z 34 zemí – v Polsku, Spojených státech, České republice, Japonsku, Argentině, Jižní Koreji a Švédsku – převládá jednoznačně pozitivní postoj k ekonomické svobodě. Zahrnutím slova „kapitalismus“ se tento poměr snižuje na pouhých šest z 34 zemí, a to na Polsko, Spojené státy, Českou republiku, Japonsko, Nigérii a Jižní Koreu. V dalších zemích, jichž je většina, převažují antikapitalistické nálady.

Bílý sloupec označuje země, jejichž obyvatelé preferují ekonomickou svobodu. V šedě označených zemích jsou preference vyrovnané. A pochopitelně v černě vyplněných sloupcích figurují země, kde lidé ekonomickou svobodu převážně nechtějí: všimněte si například Ruska, Francie, Španělska nebo Itálie.

Češi jsou po Polácích a Američanech třetí v pořadí z hlediska preference svobody nad státní kontrolou. Češi a levicový národ? Kdepak. Data tomu neodpovídají.

Mírně odlišný obraz dostaneme, nahradíme-li termín „ekonomická svoboda“ pojmem „kapitalismus“. Ten s sebou nese jisté ideologické zatížení. Kapitalismus býval hlavním terčem propagandy v bývalých socialistických zemích a dodnes je očerňován téměř všude. A jak tedy preference kapitalismu vypadají podle průzkumu? 

Pouze v šesti z těchto zemí – v čele s Polskem a Spojenými státy – převažují prokapitalistické postoje.

Největšími přívrženci kapitalismu jsou Poláci. Je to pochopitelné vzhledem k jejich katastrofální zkušenosti se socialismem, která je doposud živá v národní paměti. Je pozoruhodné, že Rusové jsou silně antikapitalistický národ při ještě horších zkušenostech se socialistickým zřízením. Možná jde o důsledek dlouhodobé protizápadní propagandy, která trvá téměř nepřetržitě již od roku 1917. 

Jen o něco méně intenzivními odpůrci kapitalismu jsou Řekové, Francouzi, Španělé, Nizozemci, Portugalci, Rakušané, Němci, Britové a Italové. V případě těchto národů lze vyslovit hypotézu, že se jedná o nedostatek zkušeností: nikdy nežili v socialismu (alespoň ne v tom skutečném), a proto jsou ještě plni naivních iluzí. 

Podpora kapitalismu je v Česku méně silná než podpora ekonomické svobody, ale stále patříme ke světové špičce. 

Co přesně lidem z různých zemí na kapitalismu vadí? Pokud se podíváme na celkové závěry průzkumu, jsou to – v tomto pořadí – především názory, že: 

• kapitalismus ovládají bohatí, kteří určují politickou agendu;
• kapitalismus vede k rostoucí nerovnosti;
• kapitalismus podporuje sobectví a chamtivost a
• kapitalismus vede k monopolům.

Nejčastěji zmiňovanou kritikou kapitalismu je, že kapitalismus ovládají bohatí a že vede k rostoucí nerovnosti. Respondenti s vyššími příjmy a vyšší úrovní vzdělání, muži a ti, kteří se řadí k pravé části politického spektra, jsou ve většině zemí méně antikapitalističtí (nebo více prokapitalističtí) než populace jako celek. Ve 33 zemích mají antikapitalisté větší tendenci věřit konspiračním teoriím konspiraci než prokapitalisté. 

Ve většině zemí má na postoje ke kapitalismu vliv věk: v mnoha zemích jsou mladší respondenti o něco kritičtější ke kapitalismu než starší respondenti. Ve většině zemí je tento rozdíl malý. Nejvýraznější výjimkou jsou Spojené státy, kde mají respondenti mladší 30 let neutrální až mírně negativní postoj ke kapitalismu a respondenti starší 60 let jsou výrazně prokapitalističtí. 

Není překvapivé, že ve většině zemí jsou lidé s nízkými příjmy spíše antikapitalisté (nebo přinejlepším neutrální), zatímco lidé s vysokými příjmy jsou spíše pozitivně prokapitalističtí (nebo mají na kapitalismus méně negativní názor). V některých zemích jsou však rozdíly velmi malé - platí to například pro Velkou Británii a Turecko. Naopak mnohem větší rozdíly mezi příjmovými skupinami jsou v Bulharsku, Španělsku, Švédsku a Švýcarsku. 

Ve většině sledovaných zemí mají muži ke kapitalismu pozitivnější (nebo alespoň méně kritický) vztah než ženy. Existují však rozdíly: V některých zemích hraje pohlaví v postojích ke kapitalismu významnou roli: například v Polsku, Bulharsku, Brazílii, Chile, České republice, Švédsku, Portugalsku a Španělsku jsou muži ke kapitalismu výrazně pozitivnější než ženy. V jiných zemích jsou však rozdíly mezi respondenty a respondentkami mnohem menší a v Jižní Koreji mají muži i ženy ke kapitalismu stejně pozitivní vztah. 

Ve 26 z 34 zemí ukazují rozdíly mezi lidmi se základním a vyšším vzděláním stejným směrem: respondenti s vyšším vzděláním mají ke kapitalismu větší sympatie (nebo přinejhorším méně negativní) než jejich krajané se základním vzděláním. Tento rozdíl je zvláště výrazný v Argentině, kde mají respondenti s nižší úrovní vzdělání neutrální až mírně negativní postoj ke kapitalismu a ti s vyšší úrovní vzdělání mají ke kapitalismu velmi silný pozitivní postoj. 

Ve všech zemích (s jedinou výjimkou Albánie) jsme zjistili, že antikapitalisté se mnohem častěji hlásí ke konspiračnímu myšlení než prokapitalisté. Z analýzy jasně vyplývá, že mezi antikapitalistickými postoji a konspiračním myšlením existuje silná vazba. Téměř ve všech 34 sledovaných zemích jsou antikapitalisté více nakloněni konspiračnímu myšlení než prokapitalisté. 

Vraťme se nyní k Česku. Postoje zdejších občanů jsou většinově pravicové, ale nabídka politických subjektů tomu neodpovídá. Formálně „pravicové“ strany si nechávají určovat svoji politiku čímsi, čemu se říká „hlavní proud evropské politiky“. Ve skutečnosti česká pravice přejímá politiku většinově levicových zemí: Francie, Německa, Španělska nebo Itálie. Ta má rozpětí od relativně umírněné tradiční sociální demokracie až k hysterické „Nové levici“. Tato silně levicová politika je vzhledem k postavení zmíněných zemí rovněž klíčem ke složení a k rozhodování Evropské komise a dalších unijních orgánů. 

Výsledek? Rozmrzelý volič, který se opravdu silně musí přemáhat, aby se dostavil k urně. Mnohdy se přemoci nedokáže. Vznikají snahy hledat „protestní“ strany a osobnosti, zpravidla s nevalnými výsledky. Výsledkem bývají přemoudřelé komentáře politologů o tom, že Češi pravici vlastně ani nechtějí a že na pravé části politického spektra je beztak plno. 

Ve skutečnosti pravicoví voliči nemají reprezentaci. ODS je levý střed, ostatní „seriózní“ strany rovněž; Okamura byl vždy v jádru populista a levičák a pro další podobné subjekty platí totéž. 

Česká politická scéna připomíná sovětskou prodejnu masa a uzenin. Pokud bychom se podívali na statistiky prodejů z oné doby, zjistili bychom, že sovětský spotřebitel kupuje podřadné maso s lojem nebo s chrupavkami (protože tehdy zpravidla nic jiného nebylo, ale to již ve statistice prodejů neuvidíme). Dokonce bychom mohli prohlásit (a statisticky zdůvodnit!), že spotřebitel takové maso miluje. Tak proč mu vůbec nabízet něco lepšího? 

Pavel Kohout
Algorithmic SICAV