Česko, nemocný muž Evropy

28. 02. 2024
Česko, nemocný muž Evropy
foto: Pavel Kohout, generováno Stable Diffusion/Nemocný muž průmyslové Evropy

Německý časopis Die Welt se nedávno vyjádřil o České republice jako o „nemocném muži Evropy“. Češi uvízli v pasti průměrnosti, jejich ekonomika je zastaralá a je odstrašujícím příkladem pro Německo, neboť něco podobného hrozí i jemu.

Bylo by dětinské zlobit se na německý časopis za názor, na kterém je mnoho pravdy. V této souvislosti si připomeňme, že Němci jsou tradičně kritičtí zejména sami vůči sobě. Neoficiální titul „nemocného muže Evropy“ udělil Německu například známý ekonom Hans Werner Sinn v listopadu 2022 („Německo je opět, stejně jako před dvaceti lety, nemocným mužem Evropy, a to i kvůli své extrémně ambiciózní energetické politice.“)

V této souvislosti připomeňme, že zhruba před dvaceti lety bylo Německo považováno za letargického obra žijícího z minulých úspěchů. Po řadě hospodářských reforem spojených především se jménem bývalého kancléře Gerharda Schrödera se však opět vzchopilo.

Jak ale vlastně tento termín vůbec vznikl? Spojení „nemocný muž“ poprvé použil ruský car Mikuláš I. v roce 1850 pro označení Turecka. Důvodem byl postupný úpadek Osmanské říše a neschopnost držet krok s průmyslovými a vojenskými inovacemi Evropy. Poté se vžil pro označení řady různých zemí, které byly vnímány jako ekonomicky nebo politicky slabé nebo nestabilní. Příklady zahrnují Rakousko-Uhersko, a to již v roce 1913, tedy před válkou. Dále Rusko v různých dobách jeho historie, například během 90. let.

Příkladů je ale mnohem více: Rumunsko, Bulharsko a Jugoslávie začátkem 90. let, Španělsko a Itálie (opakovaně v různých dobách), Skotsko (90. léta), Velká Británie (60. a 70. léta), Maďarsko (2012), opět Německo (1987), Belgie (2014), Kosovo (2008), Evropská unie (2013), Ukrajina (1994, 2014), Francie (50. léta), celá Evropa (1938), Irsko (80. léta), Sovětský svaz (1990) a dokonce i Nizozemsko. Zde však motivem tohoto označení byla statistika, kde Nizozemsku náleželo první místo v procentu dlouhodobě nemocných a práce neschopných.

Za zvláštní zmínku stojí jižní Evropa v kontextu evropské dluhové krize po roce 2010. Zde se však častěji používala nelichotivá zkratka PIIGS (Portugal, Italy, Ireland, Greece, Spain). Pro nepamětníky: šlo o okrajové země eurozóny, které se nedokázaly dobře vyrovnat s přijetím společné měny. Euro způsobilo v těchto zemích expanzi bankovních úvěrů, která následně vedla k dluhové krizi. V případě Řecka byla tato krize zastíněna částečnou platební neschopností státu.

Letmý pohled na seznam ukazuje, že někteří „nemocní muži“ se alespoň přechodně uzdravili. Rumunsko a Bulharsko se dostaly z postkomunistického marasmu. Velká Británie překonala svoji chronickou slabost díky vládě Margaret Thatcherové. Rovněž Německo má tradici v uzdravování své ekonomiky. Francie vyléčila svoji politickou nestabilitu 50. let změnou volebního systému. Irsko se stalo ekonomickým tygrem, poté málem zkrachovalo během bankovní krize a pak se opět vzchopilo. Naopak pro Osmanskou říši, Rakousko-Uhersko, Sovětský svaz a Jugoslávii byly jejich rozličné neduhy fatální diagnózou. (Společný rys: nestabilní mnohonárodnostní státní svazky.)

Vzniká otázka, jak léčit současnou nemoc české ekonomiky, o níž prakticky nikdo nepochybuje. Vlastně jde o několik nemocí najednou, ovšem jejich působení se prolíná. Například ne zcela šťastná energetická politika nepříznivě ovlivňuje průmysl. V důsledku tradice českých vládních politik, jejíž začátek sahá až k premiéru Miloši Zemanovi, Česko patří mezi nejprůmyslovější země světa. Někteří se tímto faktem pošetile chlubili, aniž by si uvědomili, že jde o doklad ekonomické zastaralosti.

Podle posledních údajů OECD a Světové banky (2022), podíl průmyslu na české ekonomice tvoří 30,9 procenta. Na světě není mnoho vyspělých zemí s vyšší hodnotou tohoto ukazatele. Uveďme Irsko a Lichtenštejnsko (41,1 respektive 40,3 procenta HDP); v těchto případech jde ovšem pouze o statistický artefakt způsobený skutečností, že v obou zemích sídlí centrály některých nadnárodních průmyslových společností. Dále je tu Jižní Korea (31,8 procenta) a Čína (39,9 procenta HDP). Statistický rekord drží Libye, kde podíl průmyslu tvoří neskutečných 80,3 procenta HDP. Zde jde ovšem téměř výlučně o průmysl těžební.

Osvobození z pasti středních příjmů musí nevyhnutelně zahrnovat postupný pokles váhy průmyslu v české ekonomice. Ta koneckonců klesá již od roku 2015. Bohužel, zatím nelze zaznamenat nějaký masivní nárůst nových podniků, které by nahradily dosavadní průmyslové kolosy. Zde je důležité, aby nová odvětví ekonomiky byla zdravá, bez umělých podpůrných prostředků v podobě dotací. Řecko zažilo během 80. let rychlou deindustrializaci díky přílivu evropských peněz, které směřovaly především do sektoru služeb. Výsledky nebyly dobré: starý průmysl byl vytlačen, aniž by byl kompenzován něčím moderním. A Řecko se stalo nemocným mužem Evropy.

Jak hluboký pokles váhy průmysl by byl pro Česko vhodný? Pokud bychom chtěli dosáhnout úrovně Německa nebo Rakouska (míněno ve struktuře ekonomiky, nikoli hned v ekonomické výkonnosti), stačil by pokles o 4 až 4,5 procentního bodu. Švýcarsko má o 6,7 procentního bodu nižší váhu průmyslu na ekonomice než Česko. Švédsko o rovných 7, Dánsko o 10, Nizozemsko o 12 procentních bodů. USA a Velká Británie shodně o 13 procentních bodů. Ještě nižší váhu průmyslu mají Francie a Izrael. Rekord mezi vyspělými zeměmi drží Lucembursko, které má pouze 12,3% váhu průmyslu, což je o 18,6 procentního bodu méně než Česko. Přitom před několika málo desítkami let bylo Lucembursko známé především svým ocelářstvím.

Ještě nižší váhu průmyslu mezi bohatými zeměmi mají Jersey, Guernsey, ostrov Man a Kajmanské ostrovy; zde se ovšem dostáváme do kategorie ryzích daňových rájů, které nejsou použitelné jako model pro středně velký členský stát Evropské unie.

Stěžejní otázkou je, co by stárnoucí český průmysl mělo nahradit. Informační technologie? Umělá inteligence? Biotechnologie? Nanotechnologie? Anebo tradiční odvětví služeb jako turistika? V tomto směru není vhodné hrát si na národohospodářské plánovače, neboť málokterý plán přežije první střetnutí s trhem. Lze však jít trhu kus cesty vstříc. V rámci EU je například nedostatek kapacit ve finančních službách. Přetížené a předražené Lucembursko je pomalé. Pro Maltu začíná platit něco podobného. Kypr má stigma nepříliš seriózní země, zatímco Jersey, Guernsey a Man jsou mimo EU. Irsko a Nizozemsko se hodí jen pro určitý typ finančních služeb — a tím je seznam prakticky vyčerpán.

Systematická podpora českého finančního sektoru nevyžaduje ani vědu na nobelovské úrovni ani miliardové investice ze strany státu. Stačí několik rozumných zákonů, drobné úpravy v daních, nevelký počet inteligentních úředníků hovořících alespoň anglicky, a to je prakticky všechno podstatné. O zbytek se postará trh.

Snad ještě stojí za zmínku otázka, proč jsou Češi takoví nadšenci pro průmysl, zejména strojírenský. Tradice možná sahá až do starého Rakouska, k Emilu Škodovi, Laurinovi & Klementovi, Františku Ringhofferovi a dalším průkopníkům. Dále je zde legenda o údajně světově špičkovém českém technickém školství (spíše legenda než skutečnost, bohužel). Tak či onak, průmysl se těšil a těší podpoře ze všech oficiálních stran, ať už jde o vládu, zákonodárce nebo o centrální banku. Jeden centrální bankéř (naštěstí již bývalý) se kdysi nechal slyšet, že osudem Česka je průmysl, máme prý k němu všechny předpoklady a musíme udělat vše pro jeho podporu. Zde je i část intelektuálního zázemí pro nešťastné devizové intervence z roku 2013, ale to je již jiný příběh.

Podstatné je, že strojírenství nás prostě a jednoduše v budoucnu již neuživí a je nejvyšší čas s tím konečně začít něco dělat.

Autor: Pavel Kohout, Algorithmic SICAV

Tagy

▲+1.07%
1 den
▲+2.73%
1 týden
▲+4.69%
1 měsíc
▲+39.07%
1 rok
Akcioměr 40.68%
info
▼-1.85
1 den
▼-0.16
1 týden
▲+10.5
1 měsíc
▼-0.52
1 rok
Index stresu 45.51
info
Naše zprávy najdete i na sítích
FCB, Twitter, LinkedIn