Proč čínské akcie nejsou skvělá investice
foto: Kaboompics.com / Pexels/Americká a čínská vlajka
Čínská ekonomika roste závratným tempem, ale čínským akciím se i přes to dramaticky nedaří. Zatímco investoři sledují růst HDP a masivní expanzi firem, akciové indexy jako MSCI China nebo Shanghai Composite stagnují či klesají. Klíčem k pochopení tohoto paradoxu je fenomén zvaný nej-ťüan
Pokud sledujete akciové trhy, určitě jste si toho všimli; bylo to viditelné už nejméně před dvaceti lety. Zatímco čínská ekonomika rostla a stále roste světově unikátním tempem, čínským akciím se zdaleka tolik nedaří. Vlastně se jim daří mizerně. Například index MSCI China (v dolarovém vyjádření) byl koncem dubna 2025 o třetinu níže ve srovnání se svým historickým maximem z ledna 2021. Průměrný výnos za posledních deset let činil 0,7 procenta ročně – to vše při značné volatilitě. Indexu Shanghai Composite se vedlo ještě hůře.
Psali jsme
Vynucená izolace nutí Čínu inovovat. Co mělo Huawei zlomit, ho paradoxně naučilo samostatnosti. Americké zákazy zrychlily vývoj a vytvořily…
Proč se čínským akciím daří tak nevalně?
Možnou odpovědí je, že čínské společnosti se nezaměřují na maximalizaci výnosů pro akcionáře, ale na boj proti konkurenci za každou cenu. Říkají tomu 內卷, což se vyslovuje jako „nej-ťüan“. Tento výraz nelze snadno přeložit do jiných jazyků. Snad bychom mohli použít termín „hyperkonkurence“, neboť v současné čínské kultuře (zejména na internetu) nej-ťüan označuje situaci, kdy lidé soutěží stále intenzivněji, ale nikdo z toho reálně neprofituje. Zvyšuje se náročnost (např. ve škole, práci, kariéře), ale výsledky stagnují nebo jsou marginální. Dochází ke zbytečné, vyčerpávající konkurenci, která nevede k pokroku, ale jen k frustraci.
Čínské firmy velmi masivně investují – což zní sice dobře, ovšem výsledkem jsou nadměrné výrobní kapacity a nedostatečně vysoké zisky. Přímé srovnání toho, kolik procent svých tržeb reinvestují čínské firmy oproti americkým, není běžně dostupné jako jednotná oficiální statistika. Přesto lze tuto informaci přiblížit prostřednictvím ekonomických ukazatelů, zejména poměru kapitálových výdajů (CapEx) k tržbám. Tento poměr indikuje, jak velkou část svých příjmů firmy vkládají zpět do rozvoje – ať už jde o nové závody, technologie, atd.
Americký a čínský trh s akciemi je diametrálně odlišný
U amerických veřejně obchodovaných společností, například těch zahrnutých v indexu S&P 500, se kapitálové výdaje typicky pohybují mezi 4 až 10 % tržeb, přičemž konkrétní čísla se liší podle odvětví. Technologické firmy zpravidla reinvestují méně (např. 2–6 %), zatímco průmyslové podniky nebo společnosti v sektoru energetiky dosahují vyšších hodnot, někdy až 15–20 %. Celkový průměr napříč sektory se ustaluje okolo 6–7 %. Tento profil je částečně dán orientací amerických firem na návratnost pro akcionáře, což se odráží ve vysokých výplatách dividend a zpětných odkupech akcií.
Naopak čínské podniky, zejména ty se státní účastí, mají v průměru vyšší poměr kapitálových výdajů k tržbám. Velké společnosti jako China State Construction Engineering nebo Sinopec často investují přes 10–15 % svých tržeb. Podle analýz firem z indexu CSI 300 se průměrné hodnoty pohybují v rozmezí 8–12 %. Tento rozdíl pramení nejen ze strukturálních odlišností čínské ekonomiky, ale i z průmyslové politiky státu, který podporuje expanzi, soběstačnost a infrastrukturní růst prostřednictvím vyšších reinvestic.
Reinvestiční poměr je pro rozdíl mezi čínským a americkým trhem zásadní
Další zajímavé srovnání nabízí pohled na poměr investic k čistému zisku, tzv. reinvestiční poměr. Americké firmy mají v posledních desetiletích tendenci více akumulovat hotovost a vyplácet zisky investorům (často v podobě zpětného odkupu vlastních akcií, což je daňově výhodnější než výplata dividend), zatímco čínské firmy – ať už z důvodů regulatorních, strategických nebo růstových – větší část svých provozních zisků používají na reinvestice.
Zde je třeba zdůraznit, že investice, pokud jejich objem je přehnaný se nemusí vždy vrátit. Známe mnoho příkladů, kdy se v Číně bourají prakticky nové (nebo dokonce úplně nové) budovy, aby se mohlo stavět dále. Nadměrné průmyslové kapacity vedou k extrémně ostré konkurenci, která má za následek velmi nízké ziskové marže a tudíž nevalné finanční výsledky. Z ekonomie známe slovo „malinvestice“, tedy špatné investice vzniklé v důsledku nadměrného objemu peněz a úvěrů. Toto přesně odpovídá čínské realitě.
Kvantitativně lze rozdíl mezi mírou investic v USA a v Číně podchytit v rámci následující tabulky. Ačkoli jde jen o velmi hrubé odhady z různých zdrojů, rozdíl je patrný: Čína investuje podstatně více v poměru k tržbám svých podniků než USA.
Zdroje a poznámky k metodice:
-
USA: Data pro americké firmy vycházejí z analýz NYU Stern School of Business a dalších zdrojů, které poskytují podrobné statistiky CapEx / Revenue podle sektorů.
-
Čína: Údaje pro čínské firmy jsou založeny na veřejně dostupných informacích o velkých státních a soukromých podnicích. Vzhledem k omezené transparentnosti a dostupnosti dat mohou být některé hodnoty odhadované.
-
Technologický sektor: U velkých technologických firem v USA, jako jsou Meta, Microsoft a Alphabet, dosahuje poměr CapEx / Revenue 15–20 %, přičemž investice směřují zejména do datových center a infrastruktury pro umělou inteligenci. V Číně vykazují státní telekomunikační firmy, jako China Mobile a China Telecom, podobné nebo vyšší hodnoty.
-
Průmysl a stavebnictví: Čínské státní podniky v tomto sektoru často reinvestují větší část svých tržeb než jejich americké protějšky, což odráží strategii čínské vlády podporovat infrastrukturní rozvoj.
Jak vlastně funguje čínský systém nej-ťüan?
Pro bližší představu, jak „nej-ťüan“ funguje na podnikové úrovni, volně ocitujme jeden příběh z platformy X, jehož autorkou je Angelica Oung z Tchaj-wanu. Autorka nicméně zná kontinentální čínské prostředí zřejmě dost důvěrně:
Představte si, že by německý malý nebo střední podnik z kategorie „Mittelstand“ více než sto let ovládal trh s výrobou nějakého obskurního, ale nezbytného udělátka a dostal geniální nápad outsourcovat výrobu do Číny. Osm až patnáct let všechno funguje krásně. Náklady prudce klesají a dokonce i mladší čínští manažeři mohou létat business třídou, protože všichni jsou v balíku. Pak jednoho prokletého dne nějaký Číňan vymyslí, jak to udělat bez Němců.
Z udělátka za 8000 dolarů se přes noc stane 950 dolarů. Když se ho zeptáte, jak k té šílené ceně došel, řekne: „Beru si své náklady. Přidám svůj 20% zisk. Bingo.“ Ale počkejte! Vy a ten ubohý Němec jste přece jediní lidé na planetě, kteří mají tuto technologii! Proč ji neoceníte na 6000 dolarů? Vyděláte víc peněz, protože stále výrazně nákladově podstřelujete Němce. Oba přežijete a budete mít víc peněz v kapsách! Je to duopol.
Ne! Ten maniak, i když pohřbil ten německý podnik, který se dědil po několik generací a generoval tučné zisky, bude dál snižovat náklady. Mladší manažeři už v byznysu nelétají. A pak sníží ceny. Sám sobě. Je to patologické. Slyšel jsem čínské ekonomy prosit podniky, aby to nedělaly. Proto je burza v Šanghaji k ničemu. A proto jsou čínské podniky bestie. A proto neinvestuji do Číny a ani to nikomu nedoporučuji. Bingo.