Co započítat do obranných výdajů? Třeba elektřinu pro obce a firmy
foto: Redakce Deníku Vektor, vygenerováno pomocí AI (ChatGPT 5.2) /Ilustrační obrázek
Zvýšení výdajů na obranu, které vláda slibuje ještě před summitem NATO, by mělo obsahovat malá datová centra. Desítky tisíc instalací v prostorách obcí a firem, každá s fotovoltaikou a baterií, by zásadně zvýšily odolnost digitální infrastruktury státu.
Diskuse okolo „uznatelných“ nákladů na bezpečnost se točí okolo toho, jestli bude možné započítat stavbu mostů, železnic, nemocnic a podobně. Leccos z toho připomíná účetní triky – ale smysl by dávalo sponzorovat obcím a firmám elektřinu a konektivitu. S tím, že část kapacit by sloužila jako součást státní kritické infrastruktury.
Íránské útoky na datacentra globálních firem na Blízkém východě ukázaly zranitelnost současného modelu výpočetní infrastruktury. Ano, obří datová centra jsou efektivní, ale mají dva zásadní problémy. Jednak mají příkon v řádu gigawattů – tedy k napájení jednoho takového centra je potřeba ekvivalent kapacity jednoho nebo i více klasických jaderných bloků. Nebo jinak: mají spotřebu jako milionová města. A druhým problémem je obrovská koncentrace hodnoty – ekonomické i strategické – na minimálním prostoru. V obranné terminologii: v případě konfliktu jsou extrémně lákavým terčem.
Psali jsme
Elektrické sítě fungují z velké části na infrastruktuře navržené před desítkami let. Jejich zatížení roste a cena za výpadky také. Řešením je…
Pro případ výpadku velkých datacenter, přetížení sítí nebo fyzického útoku na centralizovanou infrastrukturu by bylo vhodné mít geograficky rozptýlenou vrstvu IT infrastruktury, schopnou převzít část funkcí. Mohla by mít podobu zhruba tisíce regionálních a desítek tisíc lokálních uzlů propojujících energetiku, telekomunikace a výpočetní výkon.
Takový systém by byl určen jednak k provozu AI modelů, ale hlavně k distribuovanému zálohování a nouzovému provozu co nejširšího okruhu digitálních systémů státu — od krizové komunikace a veřejných portálů přes záložní kopie registrů a dokumentových úložišť až po podpůrné síťové a kyberbezpečnostní služby.
V krizi pro stát, ale jinak pro sebe
Stát by obci nebo firmě financoval standardizovaný balík: fotovoltaiku, bateriové úložiště, invertor, řídicí software a výpočetní modul.
Menší lokální uzly umístěné v objektech obcí nebo menších firem, by mohly mít „výpočetní příkon“ zhruba 5 kW a odpovídající energetické zajištění: fotovoltaiku s výkonem okolo 30 kWp a baterii o kapacitě cca 100 kWh. Větší regionální uzly, typicky umístěné v objektech větších firem, by mohly mít parametry zhruba desetinásobné.
Vtip je v tom, že parametry tohoto řešení by nebyly dimenzované na maximální efektivitu nebo co největší výpočetní výkon, ale na maximální odolnost celého systému. Například z pohledu energie to znamená, že v „klidovém režimu“ by velkou většinu vyrobené energie spotřebovával „hostující subjekt“ pro svou potřebu.
Z investičního pohledu by menší uzel vyšel velmi zhruba v průměru na tři miliony korun, větší na dvacet. Při tisícovce větších a třiceti tisících menších uzlů jsme na 110 miliardách korun. Ne, že by to byly zanedbatelné peníze, ale byla by to unikátní obranná investice v tom, že by dávala smysl i v době míru.
Psali jsme
Klíčový report Mezinárodní agentury pro energii, World Energy Outlook, mění optiku. Minulá vydání popisovala cestu k dekarbonizaci, aktuálně vydaná…
Nešlo by o žádnou revoluci
Z tohoto pohledu je lákavý model „virtuálního datového centra“. Není to nic nového: už koncem minulého tisíciletí vznikl na University of California, Berkeley, projekt SETI@home, kde si uživatel stáhl spořič obrazovky a jeho PC v době nečinnosti analyzovalo radiová data z teleskopů s cílem najít signály mimozemských civilizací. Obrovský projekt byl svého času dosud běžící Folding@home, kde vědci ze Stanford University na počítačích uživatelů modelovali skládání proteinů a simulovali průběhy nemocí. V době covidové pandemie se zapojilo na 400 tisíc uživatelů a vytvořili obrovský distribuovaný superpočítač využívající 280 tisíc grafických karet a 4,2 milionu výpočetních jader. Jeho výkon přesahoval 2,4 exaFLOP – víc než sto největších světových superpočítačů dohromady.
Dalším příkladem je těžba bitcoinů: ukázalo se, že je možné koordinovat miliony geograficky rozptýlených zařízení do jednoho distribuovaného výpočetního systému s jednotnou ekonomickou motivací. Z původně amatérské aktivity běžící na domácích počítačích se postupně stal globální průmysl spotřebovávající výkon specializovaných čipů a elektřinu v řádu menších států. Bitcoin zároveň vytvořil precedent, že lokální hardware může fungovat jako součást širší infrastruktury.
Samozřejmě, že z ekologického pohledu, konkrétně s ohledem na uhlíkové emise, jsou podobné projekty katastrofou. A ani ekonomicky nevycházejí – dokud nezapočteme efekt v podobě odolnosti takového řešení.