Dluhem proti růstu

Když jsme v listopadu 1989 zvonili klíči, bylo všem jasné, že jedním ze zásadních důvodů byla ekonomická situace tehdejšího Československa. Socialistický průmysl ztrácel jednu pozici za druhou. Konkurovat na mezinárodním trhu dokázal již jen díky brutálně výprodejovým cenám. Ani o zbraně a legendární „investiční celky“ nebyl již valný zájem – pokud ano, zákazníci z řad rozvojových zemí měli potíže s placením.

V dobách konce „reálného socialismu“ jsme měli mzdy zhruba na úrovni jedné desetiny západního Německa. Nicméně jsme byli plni optimismu. Neptali jsme se, zda doženeme vyspělý Západ: otázka zněla, zdali to bude za deset nebo už za pět let.

Od listopadu 1989 uplynuly více než tři desítky let. Náskok vyspělých zemí jsme sice stáhli, ale dohnání Západu je stále v nedohlednu. (Upřesnění: pod pojmem „Západ“ nemáme na mysli Portugalsko.) Abychom se skutečně mohli vyrovnat Německu nebo Rakousku, musíme posílit hospodářský růst. Ale jak na to?

Existují dlouhodobé faktory jako vzdělání, institucionální prostředí, fungování kapitálových trhů a podobně. Soustřeďme se však nyní na roli veřejných výdajů a dluhu. Profesoři Thomas Herndon, Michael Ash a Robert Pollin publikovali v roce 2013 práci analyzující vztah dluhu a růstu. Zjistili, že ekonomiky s veřejným dluhem převyšujícím 90 procent hrubého domácího produktu vykazovaly během let 1945-2009 průměrný hospodářský růst ve výši 2,2 procenta ročně. Země se zadlužením 30 až 90 procent HDP měly průměrně 3,1 až 3,2 procentní roční růst. A šťastné země s dluhem pod 30 procent HDP rostly ročně v průměru o 4,2 procenta.

Veřejný dluh má na ekonomiku vliv srovnatelný s dopingem na lidský organismus. Krátkodobě působí jako stimulant. Pokud si stát vypůjčí peníze, může posílit investice i spotřebu. Výroba roste, příjmy domácností rovněž, všichni jsou spokojeni; s výjimkou několika škarohlídů upozorňujících, že takto nelze hospodařit navěky.

 Proč však vlastně ne? Nebylo by možné stvořit ekonomické perpetuum mobile, v jehož rámci by stát permanentním dluhem stimuloval hospodářství ku všeobecnému prospěchu?

Existuje výstřední proud ekonomické teorie, který tvrdí, že to možné je. Stát se může zadlužovat donekonečna. Dluh může splácet penězi, které vytiskne státem ovládaná centrální banka. Inflace? Ta nehrozí, dokud veřejné výdaje přispívají k růstu nominálního produktu v takové míře, že nárůst peněžní zásoby je vyrovnán. Nic než pozitiva a sociální jistoty!

Na papíře to funguje skvěle. Na papíře ostatně funguje i perpetuum mobile, pokud zanedbáme ztráty energie způsobené třením. V ekonomickém kontextu by ztráty způsobené třením odpovídaly ztrátám efektivity, které plynou z narušení tržní rovnováhy. Čím více veřejných výdajů, tím větší je míra státního přerozdělování. Každá koruna veřejných výdajů navíc znamená, že politik a úředník získávají o něco větší vliv než výrobce, obchodník a spotřebitel.

Která ekonomika bude efektivnější a rychlejší? Ta, kde primárně rozhodují soukromé subjekty, anebo ta, v níž hlavní roli má politika a byrokracie? Drtivá masa empirických poznatků – včetně zmíněného listopadu 1989 – svědčí ve prospěch tržní ekonomiky, kde stát má jen omezenou roli.

Jakmile veřejný dluh dosáhne jisté kritické masy (a nemusí to nutně být až 90 procent HDP), váhu státu v ekonomice není již možné snížit. Anebo jen velmi obtížně. V prostředí vysokých rozpočtových deficitů a masivního dluhu si málokterý politik troufne byť jen laškovat s myšlenkou snižování daní. Politické spektrum prodělává „rudý posuv“: namísto rovnováhy pravice a levice dostáváme již jen umírněnou levici a radikální levici. Již se nediskutuje, zda daně zvýšit nebo snížit: otázkou je, jaké daně zvýšit hned a jaké až potom.

Pohleďme kupříkladu na francouzskou politickou scénu: s rostoucím dluhem se v průběhu poválečné historie posouvala stále více doleva. A pohleďme na současnou českou rozpočtovou debatu.

Český státní dluh dosáhl v roce 2022 hodnoty 44,6 procenta HDP podle posledních dostupných oficiálních odhadů. Tato hodnota leží ještě v pásmu udržitelnosti, pokud stát správně vyhodnotí všechny dostupné informace a zachová se podle nich. Podstatnou informací je například fakt, že rozpočtové schodky nejsou důsledkem výpadku příjmů. Česká republika inkasuje na daních 34,5 procenta HDP (odhad na rok 2023), což je téměř přesně průměr zemí OECD a zároveň hodnota, která je vysoce nad světovým průměrem.

Zde je nutné zdůraznit, že ani velmi vysoké daňové inkaso (Francie: 45,1 procenta HDP, Itálie: 43,3 procenta HDP) není zárukou dobrého hospodaření. Vyšší inkaso vybrané po zvýšení daňových sazeb se snadno promrhá a státní Otesánek volá po dalším krmení. Dostižení vyspělých zemích se odehrává jenom po stránce výše dluhů, nikoli co do životní úrovně.

Problémem českých veřejných rozpočtů jsou tedy výdaje, nikoli příjmy. Z tohoto zjištění je třeba vycházet.