Ekonom zpřístupnil článek o kolapsu porodnosti. Po devatenácti letech
foto: Archiv autora/Pavel Kohout
ANALÝZA: Tento článek o poklesu porodnosti byl napsán v roce 2005. Ponechávám bez úprav tehdejší statistiky a číselné údaje s tím, že v plánovaném pokračování tohoto článku se vrátím k jejich aktualizaci.
Ve třetím století našeho letopočtu žil prorok Mání. Hlásal učení o boji dobra se zlem. Hmotný svět přitom pokládal za ďáblův výtvor. Manželství a mateřství považoval za těžký hřích, neboť plozením dětí člověk rozmnožuje Satanovo dílo. Manichejským ideálem bylo přestěhování lidstva do nadpozemské říše dobra cestou postupného vymření.
V průběhu historie byl manicheismus nemilosrdně vymýcen jako kacířské, Bohu nepřátelské učení. Při pohledu na demografické statistiky se však nabízí myšlenka, že obyvatelstvo vyspělých evropských zemí masově konvertovalo k manicheismu a rozhodlo se vymřít. Většina západních zemí nemá porodnost ani tak vysokou, aby stačila na prostou reprodukci počtu obyvatelstva.
Takzvaná Nová Evropa je na tom dokonce spíše hůře. Podle projekcí OSN ztratí Lotyšsko 44 procent populace v důsledku demografického vývoje do roku 2050. Očekávaný kolaps populace v Estonsku je 52 procent, v Bulharsku 36 procent, na Ukrajině 35 procent a v Rusku 30 procent. Ve srovnání s těmito čísly vypadá projektovaný pokles obyvatelstva v Itálii (22 procent), v České republice (17 procent), v Polsku (15 procent) nebo na Slovensku (8 procent) jako pouze mírný úbytek. Francie a Německo ztratí jen málo obyvatel, zatímco obyvatelstvo Spojeného království dokonce mírně početně poroste – díky imigrantům.
Proč klesá porodnost?
Nad otázkou, proč porodnost v kontinentální Evropě tak drasticky propadá, hloubají demografové i ekonomové. Významných faktorů je vícero. Jejich vliv navíc nelze jednoduše sečíst. Je však prakticky jisté, že velmi nepříznivý vliv na porodnost prokazatelně měla a má existence průběžného důchodového systému. Národní zpráva o rodině publikovaná českým Ministerstvem práce a sociálních věcí v srpnu 2004 uvádí: „Význam dětí v rámci mezigenerační solidarity jako investice pro hmotné existenciální zajištění ve stáří byl omezen systémem sociální péče a důchodového pojištění, které eliminovalo bezprostřední závislost na dětech. Význam dítěte pro rodiče se posunul do roviny emocionální, což snížilo přímou materiální nezbytnost přítomnosti dětí v rodině a naopak umožnilo jejich nahrazování některými substituty splňujícími emocionální uspokojení.“
Řečeno přímočaře a snad trochu cynicky: v dřívějších dobách byly děti investicemi, které rodičům na stará kolena zabezpečovaly živobytí. Ostatně slovo „vejminek“ pochází ze slova „vymínit“: starý hospodář si ve smlouvě o předání statku vymiňuje podmínky, za kterých předává hospodářství svému synovi. Namísto „mezigenerační solidarity“ dříve fungovala přímá závislost starých rodičů na svých dětech. Lidé tedy byli přímo ekonomicky motivováni, aby měli dostatečně početné a dobře vychované potomstvo – na rozdíl od dnešního anonymního systému, kdy všichni pracující platí důchody všem důchodcům bez jakékoli adresnosti.
Tento systém umožňuje obrovskému množství „černých pasažérů“, aby dostávali vyšší důchody, než kolik by odpovídalo jejich celkovému přínosu v období jejich produktivního života. Na druhé straně skupina osob s nadprůměrnými příjmy je penalizována, neboť získá ze systému méně, než kolik do něho vložila. Říká se tomu „princip solidarity“. Na obě skupiny, nízkopříjmovou i vysokopříjmovou, má toto uspořádání demotivující vliv z hlediska porodnosti. Jedni mají pocit, že děti nebudou ve stáří potřebovat. Druzí se domnívají, že si děti nemohou dovolit.
V současnosti již děti nejsou investicemi, nýbrž domácími mazlíčky – předměty luxusní spotřeby. Tržní segment domácích mazlíčků je ovšem velmi konkurenční. Je příznačné, že pokles porodnosti během 80. a hlavně 90. let byl doprovázen raketovým nárůstem počtu psů chovaných ve městech. Zatímco dříve se pejskaření věnovali hlavně důchodci, nyní existuje mnoho mladých dvojic, které se programově rozhodly pořídit si pejska místo dítěte. Jde zejména o páry zaměstnaných mladých lidí, kteří se domnívají (ať už oprávněně či nikoli), že na dítě nemají čas a peníze. Investují tedy své emocionální přebytky do němé tváře.
Psali jsme
Jižní Korea má nejnižší porodnost na světě, která stále klesá. Země rok od roku překonává svůj vlastní rekord. Nedávno zveřejněné údaje ukazují, že…
Daně hrají hlavní roli
Státní důchodové systémy odstranily přirozenou ekonomickou motivaci k plození dětí. Současně je „stát blahobytu“ nesmírně drahou legráckou, která musí být financována z daní. Vysoké daně a odvody z mezd omezují výdělečnou kapacitu lidí v plodném věku. Omezují i porodnost.
Jeden čtenář deníku The Wall Street Journal napsal k danému tématu v dopise redakci následující: „Jsem syn pittsburského ocelářského dělníka. Narodil jsem se koncem druhé světové války. Mám tři sestry. Naše matka nikdy nepracovala. Rodiče se báli zadlužení po zkušenostech z Velké krize – přesto si mohli dovolit vlastní dům a otec kupoval každé tři až čtyři roky nové auto. Rodiče mi zaplatili vysokou školu a koupili mi první auto, když mi bylo dvacet. Rozhodně jsme patřili ke střední třídě a já jsem byl hrdý na to, co rodiče dokázali. (…) Dnes musí oba rodiče pracovat, aby byli schopni zabezpečit středostavovskou životní úroveň. Důvodem je nárůst zdanění během posledního půlstoletí. (…) Vytvořil generaci dětí s klíčem na krku, městské gangy a agresivní klacky vychované školními družinami.“
Daňová zátěž v USA během posledních 50 let skutečně významně vzrostla. Úměrně klesala porodnost, nikoli však na tak kritickou úroveň, jaká je běžná v Evropě. Porodnost v USA se blíží úrovni prosté reprodukce – zhruba dvě děti na jednu ženu. I tak ovšem Spojené státy působí jako neotřesitelně stabilní supervelmoc ve srovnání s Evropou.
„I po započtení imigrace poklesne podle propočtů OSN počet obyvatel původní EU-12 během následujících 45 let o 7,5 miliónu. Od doby epidemie Černé smrti ve 14. století Evropa nezažila tak rozsáhlý pokles populace,“ píše britský historik Niall Ferguson. Uvádí dále, že během období 2000-2050 vzroste počet obyvatel USA o 44 procent. Evropská unie tedy bude muset zřejmě definitivně zapomenout na své ambiciózní cíle ohledně vytvoření „protiváhy“ Spojeným státům.
Americká vlajka. Foto Deník Vektor
Vývoj v Evropě je skutečně tíživý. V Itálii například poklesla porodnost na průměrnou úroveň 1,2 dítěte na jednu ženu. Proč? Reportér anglického deníku The Daily Telegraph popisuje život italských mladých lidí takto:
„Je prakticky nemožné vydělat si na živobytí. Vezměte si Řím. Život s minimem lidské důstojnosti (malý nájemní byt, občasná večeře v restauraci) vyžaduje dobrých 3000 euro měsíčně před zdaněním, což dává asi 1.800 euro po zdanění. Zatímco v anglosaském světě se očekává, že většina dospělých bude schopna žít nezávisle, ze svých platů, v Itálii to není obvyklé. Neuvěřitelných 70 procent svobodných Italů ve věku 25 až 29 let žije u rodičů, kde mají dotované bydlení a kde jejich mizerné příjmy představují slušné kapesné.“
Má-li moderní mladý Evropan na vybranou mezi založením rodiny a pohodlným životem bez dětí, je velká pravděpodobnost, že si zvolí druhou možnost – pokud samozřejmě nepatří k vrstvám, které se na děti dívají především jako na zdroj sociálních dávek. Je-li vysoké zdanění kombinováno se špatně fungujícími trhy práce a bydlení, vzniká skutečný genocidní mix. To je případ Itálie, ale též třeba Bulharska a České republiky Jeho působení nelze napravit ani všemožnými státními subvencemi mladým rodinám. Naopak, podpora rodin za určitých okolností dokonce snižuje porodnost.
Tradiční model platný zejména ve Španělsku, Itálii, ale do značné míry také ve střední a východní Evropě, klade důraz na posloupnost kroků při založení rodiny. Mladý muž nejprve absolvuje školu či učební obor, poté si zabezpečí existenci, dále následuje sňatek a teprve poté děti. Tato posloupnost nejenže vyhovuje společenským konvencím, ale má i hlubokou ekonomickou logiku: nejprve začít s plozením dětí a teprve pak se starat o existenci je zkrátka nerozumné. Tabuizace sexu v západních kulturách má hluboké ekonomické opodstatnění.
Problém nastane, když se některý z článků tohoto řetězce přetrhne. V současné Evropě je hlavním problémem druhý článek: zabezpečení existence. Nezaměstnanost mezi mladými absolventy je zpravidla mnohem vyšší, než kolik činí průměr celé práceschopné populace. V zemích jako jsou Francie, Španělsko, Finsko, Řecko nebo Itálie je nezaměstnaných 20 až 30 procent mladých lidí. Jako porodnost lze očekávat, jestliže pětina až třetina mladých lidí se nedokáže vinou pokřiveného fungování pracovního trhu uživit?
Je tu ještě další problém. Daně a odvody z mezd jsou vysoké, zatímco investice do kapitálového vybavení jsou daňově zvýhodněné. Státní podpora již existujících rodin jde na úkor vyššího zdanění mladých lidí, kteří rodině ještě nemají. Tzv. „podpora rodin“ tedy brání vzniku nových rodin a fakticky snižuje porodnost. Když mladému svobodnému člověku zbude z platu po zdanění pouhé kapesné, stěží bude schopen nashromáždit úspory potřebné k založení rodiny. Politici ve většině evropských zemí jsou neuvěřitelní hlupáci odtržení od reality, když si tuto triviální ekonomickou souvislost neuvědomují.
Psali jsme
Na veřejnosti se šíří zvěsti o budoucím pádu dolaru. Americká měna to má už za pár: prý stačí, aby svět přestal používat dolar jako hlavní…
Průběžný penzijní systém a jeho neodvratný pád
Vyskytují se názory, že pokles porodnosti nevadí, neboť svět je beztak přelidněný. Skutečně nelze „vědecky“ stanovit „správný“ počet obyvatel určitého státu či kontinentu. Lze však určit, jaká věková struktura populace je příznivá a jaká je katastrofální. Větší části Evropy bude během několika desetiletí dominovat velmi špatná věková struktura charakteristická obrovským nárůstem počtu lidí v důchodovém věku.
Přesně řečeno, zatím není jasné, v jakém věku budou dnešní mladí lidé a děti jednou odcházet do důchodu – pokud vůbec. Průběžné penzijní systémy budou prožívat dlouhou a těžkou krizi s výsledkem, který lze do značné míry již dnes vyčíslit. Existují různé scénáře, z nichž nejpravděpodobnější je postupné zvyšování důchodového věku. Poslední Pojistně-matematická zpráva o sociálním pojištění zpracovaná MPSV v roce 2004 říká, že „postupný růst věkové hranice pro nárok na starobní důchod by mohl poměrně významně eliminovat dopad očekávaného stárnutí české populace. Zároveň je vidět, že ukončení posunu věkové hranice vede k prudkému nárůstu míry závislosti.“
Řečeno stručně a česky: důchodový věk bude třeba zvyšovat neustále. Nejprve na 65 let, pak (zhruba začátkem 30. let) na 67, let a tak dále. Ukončení tohoto posunu by poměrně záhy vedlo ke krizi systému. Ještě jinak řečeno: průběžná penzijní systém může existovat ještě několik desetiletí. Pak postupně upadne do bezvýznamnosti v důsledku posunu důchodového věku. Průběžný penzijní systém byl obrovským politicko-ekonomickým experimentem. Generace dnešních dětí bude svědkem jeho neúspěchu.
Možná však půjde jen o návrat do 80. let 19. století, kdy byl důchodový věk v Bismarckově Německu stanoven na 70 let – při průměrném věku dožití nižším než 50 let. Pokud bude v roce 2050 stanoven oficiální penzijní věk například na 90 let při průměrném věku dožití kolem osmdesáti let, pak bude průběžný systém dlouhodobě udržitelný. Na solidní zabezpečení ve stáří ve věku kolem šedesáti let však nynější děti nebudou moci ani pomyslet.
Nebude-li zvyšován důchodový věk, daňová zátěž by teoreticky vzrostla až na úroveň 70-75 procent hrubé mzdy. Za takovýchto podmínek by však bezpochyby došlo k masivní migraci mladší a vzdělanější části práceschopné populace do zemí s nižší daňovou zátěží: zejména do Británie, Irska nebo Spojených států. Tyto země mají také mnohem menší problémy s demografickou strukturou. Během následujících padesáti let mohou USA ohromně vydělat, pokud přijmou vlnu uprchlíků, kteří budou z Evropy vyhnáni vysokými daněmi. A možná ještě něčím jiným než daněmi.
Konec evropské demokracie?
Prorok Mání je definitivně mrtev. Velmi živé je však učení jiného proroka. Podle statistik z Amsterdamu bylo v roce 2002 novorozencům nejčastěji dáváno jméno Mohamed. Pěkné dvanácté místo získalo jméno Usáma.
Ve Francii žilo v 60. letech jen asi 350 tisíc severoafrických muslimů, zatímco v severní Africe žilo 1,25 miliónu Francouzů. Od té doby se zcela převrátil obsah pojmu „kolonialismus“. V severní Africe nyní téměř žádní Francouzi nežijí, zato počet muslimů afrického či blízkovýchodního původu ve Francii se odhaduje na 4 až 10 miliónů. Přesný počet legálních a nelegálních imigrantů nikdo neví, už jen z toho důvodu, že francouzské statistiky nesmějí shromažďovat údaje o etnické a náboženské skladbě populace.
Existují nicméně odhady, že každý třetí porod ve Francii připadá na muslimské rodiny. To by mimo jiné vysvětlovalo, že Francie má znatelně vyšší porodnost (zhruba 1,7 dítěte na jednu ženu) než Španělsko či Itálie. Po očištění o tento vliv by se francouzská porodnost pohybovala v hodnotách kolem 1,2 dítěte na ženu, což je hodnota podobná statistikám porodnosti v jihoevropských či východoevropských zemích.
Ve francouzském Arrasu na náměstí. Foto Deník Vektor
Rusko-izraelský novinář Šlomo Groman píše: „Zajděte do libovolného vídeňského obchodu s potřebami pro děti. Jejich klientela je převážně arabská, íránská, pákistánská, turecká, japonská, korejská a černošská. Vídeňačky zásadně nerodí – budují si svoji postavu a svoji kariéru. Západoevropské penzijní systémy způsobily, že výchova dětí je méně výhodná než šplhání po kariérním žebříčku a maximalizace příjmů.“
Kultura hraje patrně ještě větší roli než daně nebo penzijní systémy. Zajímavou „demografickou laboratoří“ jsou státy bývalého Sovětského svazu. Ukrajinu, pobaltské státy a Rusko jsme již zmínili. Naproti tomu prakticky všechny muslimské republiky – Ázerbajdžán, Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán – zaznamenávají populační explozi. Životní úroveň v těchto zemích je blízká Gruzii nebo Arménii, tedy nevalná. Gruzie a Arménie však trpí stejným demografickým šokem jako například pobaltské země. Rozdíl: tyto země jsou tradičně křesťanské. Postavení ženy ve společnosti je sice poněkud odlišné od bohatých evropských zemí, avšak ve srovnání s muslimskými zeměmi jde o nepatrné nuance. Pokud jde o statistiky porodnosti, rozdíl je zanedbatelný. Arménie do roku 2050 ztratí čtvrtinu obyvatelstva, zatímco populace sousedního Ázerbájdžánu vzroste o třetinu.
V mezinárodním srovnání nastanou velké změny: Jemen bude mít v roce 2050 více obyvatel než například Německo. Je celkem pochopitelné, že tito lidé budou toužit po podobné životní úrovni, jaká panuje v Evropě. Tlak na imigraci do Evropy bude obrovský. Vzhledem k liberálním evropským zákonům ohledně spojování rodin, bude exodus z Blízkého východu a ze Severní Afriky mít skutečně monstrózní rozměry.
Namísto integrace přistěhovalců z Blízkého východu a z Afriky do majoritní evropské společnosti bude docházet k opačnému jevu: přistěhovalci budou integrovat stávající evropskou kulturu do své vlastní civilizace. Právě ona se totiž časem stane majoritní společností. Člověk nemusí být příznivcem Jean-Marie Le Pen
a, aby pociťoval jisté znepokojení. Nejde o problém etnik a jejich míšení. Jde o otázku společnosti, jejích hodnot a demokracie jako takové. Evropská tolerance soupeří s islámem, který není vždy náboženstvím míru, jak by mnozí Evropané rádi věřili. Radikální islámští kazatelé otevřeně odsuzují demokracii. Interpretují ji nikoli jako společenský systém, nýbrž jako pohanské náboženství, které dává přednost hlasům lidí před hlasem Boha. Tyto a další teorie šejka Jusufa al-Qaradawiho a jeho konzervativních souvěrců jsou hlásány v mnoha mešitách po celé Evropě.
Jestli v budoucnosti bude v důsledku demografického vývoje velká část Evropanů mít snědou pleť a chodit do mešity, nemuselo by to teoreticky vadit. (Po pravdě řečeno, ne že by to bylo až tak úplně jedno. Idea multikulturní společnosti, kde všechna etnika a náboženské skupiny mají rovná práva a rovné povinnosti, je skvělá. Ovšem pouze tehdy, pokud ji všechny skupiny skutečně respektují.)
Pokud by však měla být ohrožena evropská tradice demokracie a tolerance, znamenalo by to tragédii.
Tento text původně vyšel v příloze Lidových novin Orientace. Jeho upravené anglická verze pak v časopise Orbis (vydavatel Foreign Policy Research Institute, podzim 2005) a v časopise The American Conservative, listopad 2005.