Kdy budeme bohatí aneb ekonomická transformace Česka
foto: Josef Šrámek ml. / Wikimedia commons / CC-BY/Sametová revoluce na Václavském náměstí v Praze
Úvaha: Na jaře 1990 jsem byl poprvé ve Švédsku a po zkušenostech, které jsem zde zažil, jsem se zařekl, že udělám vše pro to, aby i Česko brzy dosáhlo stejné úrovně života. I dnes však máme před sebou stále stejnou otázku a to, jak dlouho nám tato ekonomická transformace v Česku potrvá.
Když v roce 1989 padl reálný socialismus, měsíční příjem průměrného českého zaměstnance byl zhruba na jedné desetině německé úrovně. Směnárny v Německu kupovaly československé koruny v kurzu 24 Kčs za marku, což by teoreticky odpovídalo 48 korunám za euro v případě, že by tehdy euro existovalo a platil by konverzní poměr marky na euro z druhé poloviny 90. let. Průměrná měsíční mzda činila 3142 Kčs, takže si můžete snadno spočítat, jací jsme tehdy byli nuzáci. Dát si na výletě do Bavorska byť i jenom polévku v běžné restauraci znamenalo průvan v peněžence.
Švédsko na konci 80. let bylo jako jiná civilizace, Česko čekala ekonomická transformace
V březnu 1990 jsem byl pozván na návštěvu do Švédska. V bance mi dovolili vyměnit si něco přes 700 Kčs, za což jsem obdržel asi 100 švédských korun. Připadal jsem si bohatý ovšem jen do chvíle, než jsem skutečně dorazil do Švédska. Pochopitelně jsem cestoval vlakem, protože letenky byly prohibitivně drahé. V mé situaci mi alespoň pomohlo to, že švédské vstupní vízum a ano, to bylo tehdy nutné, bylo vydáno bezplatně. Ve Švédsku se ukázalo, že moje peníze jsou úplně k ničemu, neboť jejich kupní síla je zanedbatelná.
Jen za poplatek na veřejných WC jsem utratil 10 švédských korun. Můj hostitel mě tehdy pozval na oběd do fast food řetězce McDonalds, kde jsem byl prvně v životě, a jen moje konzumace stála v přepočtu asi 660 Kčs. Dlouhou dobu tak tento oběd byl nejdražším jídlem v mém životě! V Lundu, kam jsem byl pozván, jsem strávil tři neskutečné dny. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v jiné civilizaci s naprosto odlišnými poměry a cenovými relacemi. Jak vypadá nefalšovaný švédský stůl jsem také viděl poprvé až na místě.
Ze Švédska jsem se vrátil s vědomím, že na sobě musím pořádně zapracovat, jestli se tomuto světu chci aspoň částečně přiblížit. A nejen já, ale celý čerstvě svobodný český národ. V současné době si obyvatel Prahy vydělá něco málo přes polovinu ve srovnání s obyvatelem Stockholmu. Pro bavorský Mnichov to platí skoro přesně stejně, protože příjmy Němců a Švédů jsou si velmi podobné. Byl bych však v roce 1990 zklamaný, kdyby mi nějaký jasnovidec řekl, že v roce 2024 stále ještě nedoženeme vyspělý Západ ve výši příjmů?
Kdy vlastně ekonomickou transformací doženeme západ v životní úrovni?
Asi bych trochu zklamaný přece jen byl, neboť jsme tehdy ještě žili v iluzi, že kupříkladu Rakousko doženeme tak za pět let. Pokud jde o Vídeň, zde jsme přece jen blíže se 66 procenty výše příjmů, avšak při porovnání opět s Prahou. Nicméně z dnešního pohledu mi současný stav možná přijde ještě docela přijatelný, když uvážím, jakých začátečnických chyb nebo přímo kopanců jsme se během celé naší polistopadové historie dopustili. Ale především se časem ukázalo, že vybudovat vyspělý kapitalismus se vším všudy je mnohem náročnější a dlouhodobější úkol, než jsme si začátkem 90. let mysleli.
Nejprve ale něco málo k oněm chybám. Nerad se rýpu v minulých malérech a obvykle to nebývá příliš produktivní. Nicméně pro výstrahu budoucím i současným politikům (a voličům!) uvedu aspoň něco málo. Kuponová privatizace nebyla špatně provedena. Naopak, převod majetku byl proveden rychle, čistě a pozoruhodně levně. Tehdejší Podnik výpočetní techniky odvedl skvělou práci na špičkové úrovni tehdejších informačních technologií, bez ironie. Následovala však katastrofa. Kdo vymyslel, že akcie investičních fondů mají mít hlasovací právo, zasloužil by s nadsázkou „mučení v pekle”.
Podobný trest by si zasloužil i ten, kdo velkoryse ignoroval fakt, že každý rozumný kapitálový trh musí mít seriózního regulátora, který bude pískat fauly a rozdávat žluté a někdy i červené karty. Dopadlo to, jak to dopadlo, takže pražská burza není dodnes považována za významný trh, kam by si podniky chodily ve velkém pro kapitál. Namísto toho převažuje bankovní financování, což mimo jiné představuje kapitální překážku (slovní hříčka je úmyslná) pro rozvoj rizikového kapitálu, startupů a technologických firem. A k tomu dochází zrovna v době, kdy bychom něco takového potřebovali jako sůl.
Je opravdu Česko satelitem západních zemí a kdy se dočkáme ekonomické transformace?
Již od roku 1990 byla naše ekonomika vedena na oběžnou dráhu německého satelitu. Stalo se z nás subdodavatelské hospodářství závislé na montovnách a logistických centrech. Jistě, byla to cesta nejmenšího odporu a navíc docela pohodlná: zahraniční vlastník se postará o výzkum, vývoj, design, management, marketing a obchod. My budeme chodit do práce, inkasovat pravidelnou mzdu a radovat se, že máme na dovolenou u moře a že konečně můžeme jezdit do Mnichova na nákupy a necítit se u sousedů jako úplní žebráci. Je jistě lepší mít montovny a logistická centra než mít zastaralý socialistický průmysl jako v roce 1990. Ale jsou zde hranice růstu.
Nejzajímavější a nejlépe placená místa jsou totiž ve výzkumu, vývoji, designu, managementu, marketingu a obchodě. Především ale nejvíce peněz je tam, kde sídlí akcionáři. Výhody z toho mají i řadoví zaměstnanci, kteří v žádném vývoji, managementu nebo obchodě nepracují a kteří nemají žádné akcie: bohatství totiž kaskádovitě proudí od vrcholu příjmové pyramidy směrem dolů. Uklízečka, pokojská nebo nemocniční zřízenec v Lucembursku mají z našeho pohledu báječné mzdy především proto, že tamní bankéři mají příjmy zcela famózní. Lucemburská minimální mzda je totiž podle Payroll kolem 2 570 eur měsíčně (asi 65 tisíc Kč). Totéž platí pro kteroukoli bohatou zemi či region kdekoli na světě: Švýcarsko, Londýn, Kalifornii, Singapur nebo Hong Kong.
No dobrá, jako bych slyšel námitky, že třeba Rusko má bohatých a velmi bohatých lidí značné množství a přece nelze tvrdit, že by šlo o bohatou zemi. A vůbec, i Česko už má docela slušný klub miliardářů, jak to, že to není vidět na životní úrovni běžného občana? Odpověď je dvojího druhu. Za prvé, částečně to přece jen vidět je. Paní Kellnerová nebo pan Křetínský (a mnozí další) zaměstnávají řadu vysoce kvalifikovaných lidí, kteří svými výdaji poskytují obživu dalším, a tak dále. Bez českých miliardářů bychom byli všichni o něco chudší, i když to na první pohled vypadá jako protimluv.
Ale abych se miliardářů jen nezastával: mezi nimi jsou dva zcela odlišné druhy. Souvisí to s teorií institucí, za niž byla mimochodem nedávno udělena Nobelova pamětní cena za ekonomickou vědu. Rozeznáváme instituce inkluzivní a extraktivní. První z nich slouží veřejnosti a přinášejí nějakou kladnou hodnotu. Díky nim žijeme v civilizaci a nejde jen o instituce typu ministerstev, škol nebo soudů. Z ekonomického hlediska jsou institucí i pojmy jako soukromé vlastnictví, bankovnictví nebo trh v nejobecnějším smyslu tohoto slova. Druhým typem jsou instituce extraktivní, které slouží úzkým skupinovým zájmům: autoritářské režimy, diskriminace nebo apartheid.
Kam vlastně směřuje česká ekonomická transformace?
Obdobně existují i miliardáři extraktivní a ti ostatní. Tyto druhé bychom mohli označit za tzv. „produktivní miliardáře”. Do první skupiny patří většina východoevropských oligarchů, kteří zbohatli díky „šikovné“ privatizaci nebo „přátelským“ obchodům s vládou. Do skupiny druhé patří podnikatelé, kteří zbohatli prostě proto, že vymysleli s produkty nebo službami, o které byl na trhu velký zájem. A právě oni jsou skutečnými motory prosperity ekonomiky každého státu. Mezi těmito lidmi je třeba odlišovat.
Roku 1895 založili pánové Laurin a Klement v Mladé Boleslavi dílnu na jízdní kola. Do tří let byla z dílny továrna. A stalo se, že do dnešních dnů je z tohoto původního startupu jeden z pilířů české ekonomiky. Nabízí se otázka, kde jsou dnešní Laurin a Klement a co právě teď dělají. Možná, že jsme o nich už slyšeli, ale možná také zatím ještě ne. A koneckonců, je klidně možné, že pracují za relativně nízkou mzdu pro nějakou zahraniční korporaci a nikdy o nich ani neuslyšíme.
Autor: Pavel Kohout; Algorithmic SICAV