Hledám stranu, která nepoleze do zadku těmto čtyřem státům

KOMENTÁŘ: Volby do Evropského parlamentu ihned vyvolaly sérii nejrůznějších reakcí a komentářů. Lze k nim dodat ještě něco nového? Myslím, že ano.

Nejprve bych uvedl příspěvek, který jsem na síti dříve známé jako Twitter publikoval krátce před volbami, dne 7. června:

Chci volit stranu, která:

- prosadí nerůst daní a výdajů, zejména sociálních,

- brutální deregulaci podnikání,

- nebude tak submisivní vůči EU jako SPOLU,

- nepoleze do zadku Rusku, Číně, Palestině a Íránu.

- Spojenci: hlavně USA, Velká Británie a NATO. (Nejsou dokonalí, ale nikdy v historii jsme lepší neměli.)

První dva body jsou zřejmé. Už od svých 22 let (tedy od roku 1989) jsem přesvědčený ekonomický liberál a neměl jsem nikdy důvod tento názor změnit. Naopak, s věkem se moje skepse vůči státu prohlubuje. Příklad. Svůj první článek o budoucí krizi penzijního systému jsem napsal snad někdy kolem roku 1995. A co od té doby dělá stát? Stát spí. Občas se naoko probudí a svolá nějakou komisi, aby vykázal navenek nějakou činnost. A pak pokračuje ve spánku, zatímco situace se dále monotónně zhoršuje. Jaké mám důvody věřit státu?

Druhý příklad. Jako někdejší člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) jsem se opravdu snažil udělat něco proti plýtvání ve veřejných zakázkách. Věnoval jsem tomu čas i nervy (s malým „n“), jedna má externí spolupracovnice kvůli této věci dokonce obětovala kariéru. Výsledek? Hezká kulatá nula.

Stát by měl mít tolik prostředků, kolik je nutné pro zajištění jeho základních funkcí, což jsou především bezpečnost a obrana. Šikanovat podnikatele? Ne. Živit nepracující? Jen postižené, kteří objektivně pracovat nemohou ze zdravotních důvodů. Pro všechny ostatní je tu pracovní trh. Dotovat bydlení? Ne, všemožné příspěvky na bydlení pouze šroubují ceny nájmů a ve skutečnosti pomáhají jen majitelům bytů. A když už jsme u bydlení, úřední šikana škrtí bytovou výstavbu, což má závažné sociální dopady, včetně rizika demografické krize. Nic neohrožuje národ jako nízká míra porodnosti. Co s tím dělají politici? Nic.

A tak bychom mohli pokračovat. Seznam oblastí, kde stát překáží nebo aktivně škodí, je předlouhý. Český veřejný sektor vybírá na daních a dalších příjmech bezmála 40 procent HDP (tj. na úrovni průměru zemí OECD), což by mělo stačit na provoz dobře fungujícího sociálního státu. Pokud to nestačí, potom asi ten stát nefunguje tak dobře, jak by měl.

Zpět však k tématu bezpečnosti a obrany. Toto je oblast, kde se zastánci nejrůznějších politických směrů (kromě krajních anarchistů) shodnou, že jde o úkol vhodný pro stát. Ale co dělá stát? Co dělá EU? Chrání nás? Ne, politici hrozby přímo vyrábějí. Dvě z nich vynikají nad jiné.

• Imigrace. Všichni s výjimkou skalních idealistů dnes chápou, že masová imigrace ze zemí třetího světa je problém. Ano, jsou i vzorně integrovaní imigranti, proti nimž nelze mít jedinou námitku, ale statistiky jsou jasné. Zvýšené nároky na sociální péči, zvýšená kriminalita, prudký vzestup cen nemovitostí (neboť nově příchozí musejí se stání pomocí někde bydlet) neustálé riziko terorismu a počínaje 7. říjnem 2023 také explozivní nárůst antisemitských incidentů — to vše jsou jasné důvody, proč je třeba zarazit masové zneužívání liberálních evropských zákonů o imigraci a sociální ochraně.

Žádné pomyslné výhody („imigranti vykonávají práce, které Evropané nechtějí dělat!“) nevyváží náklady a rizika. Evropský pakt o migraci a azylu bohužel není řešením problému, nýbrž jeho prohloubením. Na imigraci se dívá jako na nějakou živelnou katastrofu, jejíž následky musíme solidárně nést všichni, ale nedělá nic proti ní.

• Green New Deal. Vezměte hypotézu o oteplování zemského klimatu v důsledku lidmi způsobených emisí oxidu uhličitého. Přidejte malé, avšak nepřehlédnutelné a hlasité množství hysterických aktivistů. A konečně ještě menší, avšak vlivný počet evropských politiků na úrovni Bruselu i národních států. Věnujte pozornost tomu, aby nikdo z nich neměl ani vzdělání ani praxi v oboru energetiky, elektrotechniky nebo fyziky. Ideálním materiálem je třeba takový Frans Timmermans, studovaný historik a právník, jeden z hlavních proponentů GND. Anebo Robert Habeck, doktor filosofie a spisovatel, který stojí za předčasným uzavřením německých atomových elektráren (což je německá akce, jejíž původ se datuje ještě před GND).

Co vznikne, když všechny tyto ingredience smícháme a necháme nakynout? Vznikne energetická krize, v jejímž rámci budou evropské ceny elektrické energie výrazně vyšší než ceny v USA, v Číně anebo v jiných částech průmyslového světa. Podle údajů za rok 2024 stojí kilowatthodina elektrické energie pro průmysl v USA 0,08 dolaru. V Číně stojí 1 kWh 0,10 dolaru, ve Francii 0,12 dolaru, v Británii 0,14 dolaru a v Německu 0,18 dolaru „Německo má jednu z nejvyšších cen elektřiny v Evropě kvůli vysokým příplatkům a daním na obnovitelné zdroje energie,“ uvádí zpráva IEA, odkud pochází i většina zde citovaných čísel.

V Česku stojí 1 kWh průmyslové elektřiny zatím 0,11 dolaru díky atomovým a uhelným elektrárnám. Co však GND udělá s konkurenceschopností evropského průmyslu během několika dalších let?

Tolik ke kaši, kterou jsme si sami navařili a k submisivitě vůči Bruselu. Kritika Západu však ještě neznamená, že Východ je skvělý. Kdepak. Náš svět má opravdové nepřátele, kteří touží vidět jeho zkázu.

• Rusko a Čína. Rusko je tradičně agresivní mocnost, jejíž despotický vládce usiluje o rozšíření hranic. Tak tomu bylo vždy a je tomu tak i nyní. Dějiny Ruska jsou krvavé a děsivé již od jeho vzniku v 15. století — a opravdu bychom neměli stát o to, aby Moskva opět řídila českou politiku, jak tomu bylo během nešťastného období 1945-1989.

Je tu ale ještě jedna věc. Kdyby se Rusku opravdu podařilo rozšířit své území vojenskou cestou, znamenalo by to, že Západ je papírový, bezzubý tygr. To by znamenalo signál pro Čínu, že smí beztrestně napadnout Tchaj-wan. Co by nastalo v takovém případě? Nevyhnutelný výpadek výroby čipů by vedl ke světové hospodářské krizi. Ekonomické důsledky covidu (kam patří zejména inflační šok z let 2022-23) by v tomto srovnání byly jen banalitou. Zadržet expanzi Ruska znamená zadržet expanzi Pekingu, a to znamená udržet světovou ekonomiku nad vodou.

Vznik tzv. multipolárního světa by byl pro Západ (tedy pro nás) katastrofou z hlediska bezpečnosti i životní úrovně. Považujeme za samozřejmé, že Západ je bohatý a relativně velmi bezpečný. Nebylo tomu tak vždy — a nemusí to být stejně i v budoucnosti.

Naše civilizace už kdysi zažila zažila multipolární svět. Bylo to v dobách, kdy naši předkové bojovali s Osmanskou říší u Vídně, zatímco břehy západní Evropy byly přepadány severoafrickými piráty lovícími bílé otroky. Lovci otroků terorizovali dokonce pobřeží Irska a Cornwallu. Teprve technologický a ekonomický růst během 19. století přinesl jednoznačnou dominanci Západu. Pokud však o tento doposud trvající náskok chceme přijít, bylo by třeba zničit evropský průmysl. Čímž se vracíme k tématu GND.

• Írán, Palestina, atd. Lze se utěšovat tím, že Rusko a Čína nás nechtějí kompletně zničit. Chtějí nás „pouze“ odsunout do ekonomicky a vojensky podřízeného postavení. Existují ovšem civilizační okruhy, které touží po zničení naší samotné podstaty. Íránský teokratický režim má sice jako prioritu zničení Izraele, ale myslíte, že by skončil, kdyby se mu to podařilo? Totéž platí pro džihádisty z jiných zemí nebo odnoží islámu. Rusko a Čína mají alespoň respekt k západní kultuře, kterou často napodobují, mnohdy s vynikajícími výsledky (celá ruská klasická hudba je vlastně západní, podobně jako architektura Petrohradu), avšak džihádisté nemají respekt vůbec k ničemu. S nadvládou Moskvy a Pekingu bychom mohli žít v pozici jakéhosi skanzenu, zhruba jako Benátky po ztrátě nezávislosti v roce 1797. Kdyby se však moci v Evropě chopili džihádisté, byl by to náš konec.

Pokud jde o nepřátele, měli bychom mít ve věcech jasno. Jak jsme na tom s přáteli a spojenci?

Jazykově nám nejbližší zemí je Slovensko. Nicméně můžeme považovat za spojeneckou takovou zemi, jejíž nejvyšší představitelé oficiálně vzdávají hold u hrobu Gustava Husáka? Rakušané nás dodnes považují za cosi na způsob vzbouřenecké provincie, Němci za zdroj levné pracovní síly. Polsko je jako spojenec mnohem nadějnější, podobně jako pobaltské státy. Ale to nestačí.

Našimi hlavními historickými spojenci byly USA, Velká Británie a Francie. Díky nim jsme vůbec mohli založit samostatný stát v roce 1918. Za druhé světové války naši vojáci bojovali v britské i francouzské armádě, což zejména v Británii není doposud zapomenuto. Naše exilová vláda sídlila v Londýně. Ano, je tu vzpomínka na Mnichov, ale tato ostudná smlouva byla anulována a měli jsme možnost obnovit naši zemi v předválečných hranicích (kdyby si Moskva nevzala Zakarpatskou Ukrajinu jako válečnou kořist). Po roce 1948 to pak byly zejména USA a Británie, díky nimž studená válka skončila porážku našich okupantů. A pak je tu ještě Izrael, pro který jsme udělali hodně: na žateckém letišti jsme prakticky vytvořili izraelské letectvo, což možná zachránilo tento čerstvě obnovený stát před zničením.

Lze namítnout, že pro Američany a Brity jsme malí a nezajímaví, Francouzi nás ignorují úplně a Izrael má svých starostí dost. Jenomže ať otáčíme glóbem a listujeme mapami jakkoli usilovně, žádné lepší spojence nenacházíme. Ještě ve Vietnamu jsme celkem oblíbeni, ale o to se nelze strategicky opřít.

Celkem vzato, potřebovali bychom nějakou jednoznačně pravicovou stranu, která by byla srovnatelná s americkými republikány nebo s britskými konzervativci — ovšem s republikány v éře Ronalda Reagana a s konzervativci v době Margaret Thatcherové. Někdo může namítnout, že doba se změnila a pokrok si vyžaduje odlišné přístupy, než jaké fungovaly v 80. letech. Ano, zajisté, doba se změnila. Znamená to, že bychom si měli nechat zlikvidovat evropský průmysl a evropskou kulturu? Přikláním se k názoru, že nikoli.

Pavel Kohout, Algorithmic SICAV