Jak pochopit Británii

KOMENTÁŘ Británie a Francie nejsou žádné exotické země. Do jejich hlavních měst je z Prahy kratší vzdálenost než do Kyjeva a mnohem kratší než do Moskvy. Máme již od středověku podobnou kulturu a v historii najdeme mnoho styčných bodů.

Přesto Britům a Francouzům nerozumíme dostatečně. Je to znát i z českých komentářů k nedávným parlamentním volbám v obou zemích. 

Začněme s Británií, neboť ta je českému pozorovateli mentálně bližší. Oba národy mají podobný smysl pro humor i podobně světově proslulou kuchyni. Obě země formálně patřily mezi vítěze první světové války, avšak jejich hospodářství byla během války těžce zatížena dluhem. Obě země dokázaly ve 20. letech udržet tvrdou nízkoinflační měnu – a v obou zemích vedla přísná měnová politika k hospodářské krizi, která měla za následek radikalizaci levice. V Československu vznikla díky poměrnému volebnímu systému komunistická strana, v Británii bylo pouze posíleno radikální křídlo Labour Party. (Kdybychom tehdy měli většinový systém, nejspíše bychom se vyhnuli komunistické diktatuře, ale nechme nyní alternativní historii stranou.) 

Za druhé světové války jsme byli spojenci, česká vláda sídlila v Londýně. Po válce nastal v Británii i v Československu radikální obrat doleva. Ten byl samozřejmě mnohem radikálnější v Československu, ale i Britové si užili řadu socialistických vymožeností. Extrémně progresivní daně, přídělový systém (v Británii zrušený až v roce 1954!), socialistické zdravotnictví, znárodnění klíčového těžkého průmyslu (znárodnění bank a zrušení burzy se Británii naštěstí vyhnulo), a dokonce i omezení konvertibility měny a devizové přísliby. Britové směli vyměnit maximálně 50 liber ročně za cizí měny! 

Není divu, že britské hospodářství bylo koncem 70. let značně zdevastováno. Labour Party zavedla levicovou hospodářskou politiku, která vedla ke stagnaci a zaostávání země. Konzervativci, pokud se dostali do domu číslo 10 na Downing Street, tento stav pouze konzervovali. 

Vděk železné lady? Ale kdepak

Zlom přišel teprve v roce 1979, kdy se vlády ujala Margaret Thatcherová. Snížení daní z příjmu, privatizace, deregulace, zkrocení dvojciferné inflace, toto vše postavilo Británii zpátky na nohy. Do dnešních dnů Británie žije z toho, co dokázala Thatcherová. (A vděk? Ten cítí již jen pamětníci. Mladší ročníky jsou odkojeny vyprávěnkami o zlé babizně, která okrádala chudé a školním dětem vzala příděly mléka zdarma.) 

Co nám tato historie připomíná? Ano, Československo (respektive Česko) s časovým posunem zhruba deseti let. Také u nás se privatizovalo, deregulovalo a snižovaly se daně. Také u nás, podobně jako v Británii, dříve státní automobilky skončily v rukou Němců anebo zkrachovaly nadobro. Těžký průmysl šel ke dnu v obou zemích, v Británii dříve. V obou zemích také reformní vlády schytaly kritiku za obtíže, které se snažily řešit. 

Britský socialismus se od toho českého lišil pouze menší mírou důkladnosti. V Československu byl znárodněn každý krejčí, zmrzlinář nebo holič. Británie nikdy nešla tak daleko. Díky tomu je pro nás britské dění celkem pochopitelné. Nicméně pochopení má své hranice. 

Co Čech jen stěží chápe, je volební vítězství výrazně levicové Labour Party. Jak je možné, že se ti Britové nepoučili? Cožpak nepochopili, že socialismus nefunguje? Chtějí se opravdu opět spálit o stále ta stejná horká kamna? 

Naivita mladé generace

Ve skutečnosti jde o špatně položené otázky. Ano, Britové se poučili a pochopili. Jenomže poučila se a pochopila generace, která byla ekonomicky aktivní v 70. a v 80. letech. Pro mladší ročníky je Margaret Thatcherová reprezentantka dickensovského kapitalismu, kde chudí trpí hlady a spí pod mostem. Že současní chudí trpí spíše obezitou a spí ve státem financovaném pohodlném bydlení, je levici jedno. 

Současní mladí levičáci vnímají velice vyostřeně to, co je na kapitalismu nepříjemné, ale jeho výhody považují za něco tak samozřejmého, že nestojí vůbec za zmínku. Mezi oněmi nepříjemnostmi musíme v první řadě uvést těžkou dostupnost bydlení. Ta je spíše než vinou kapitalismu důsledkem chybné měnové politiky a těžkopádných regulací, ale to levici nevadí. A úplnou svatokrádeží by bylo připisovat nedostatek bydlení masivní imigrační vlně trvající již desítky let a postupně nahrazující původní obyvatelstvo v řadě čtvrtí Londýna i dalších velkých měst. O imigraci se nediskutuje, natož aby se kritizovala. Naprostá většina imigrantů volí levici a levice neochvějně drží kurs pevné loajality. Odtud také pramení bezmyšlenkovitá podpora ze strany levice teroristické organizaci Hamás a jiným teroristickým a antisemitským hnutím. 

Ale co z toho vyplývá pro českou politiku? Vzhledem k výše popsaným okolnostem máme za britskou politikou časový skluz. Na výhody kapitalismu se v Česku ještě nezapomnělo. Extrémní levice má jen zanedbatelnou podporu mezi domácí veřejností a pokud jde o palestinské a islámské extrémisty, ti v Česku chybějí téměř úplně. 

Můžeme očekávat, že během deseti nebo dvaceti let Česko „dožene“ Británii co do levicovosti. Možná, že rozhodující díl hlasů získá generace, která bude kapitalismem opovrhovat a která bude snít o vybudování „toho pravého socialismu“. Zkušenosti s dobou před rokem 1990 budou zapomenuty a pamětníci budou pro smích mladším a progresivnějším. 

Anebo možná vše bude jinak. Progresivní nadšení právě vrcholí a po vrcholu bude postupně uvadat. Británie, Francie a celý Západ zažijí zklamání z nevyhnutelného selhání levicových receptů. Mladá generace se nedostane k bydlení snadno a rychle – stát se bude starat především o nově příchozí imigranty. Bezpečnostní situace se bude zhoršovat, což se bude týkat především mladých žen. Levicová utopie se nedostaví, naopak, přijde konzervativní kontrarevoluce. Dnešním malým dětem jednou přijde nadšení progresivistů stejně směšné jako generacím narozeným v 60. a 70. letech připadalo komické budovatelské nadšení mladých komunistů v 50. letech. 

Pavel Kohout
Algorithmic SICAV