Čtvrtstoletí bez penzijní reformy: promarněná šance
foto: Hilltop Finance / Flickr/Prasátka symbolizující spoření si na penzi (ilustrační foto)
Úvaha: Před dvaceti pěti lety jsem napsal článek týkající se penzijního systému, v němž jsem radil nevěřit penzijnímu systému a pojistit se radši pomocí investic do akcií nebo podílových fondů. Nečekal bych, že se moje předpověď až do tak velké míry vyplní.
Již v minulém století bylo jasné, že penzijní systém směřuje do bezvýchodné situace a že je nutné jej reformovat. V říjnu 1999 – před 25 lety – jsem napsal článek, který se jmenoval „Založte si svoji vlastní nadaci“ a který nabízí alespoň částečné řešení. Text byl publikován v novinách Mladá fronta DNES dne 30.10.1999. Čtenářům Deníků Vektor dávám k dispozici celý původní text doprovázený komentáři ze současnosti. (pozn. red.: původní text je vyznačen pomocí kurzívy)
Uplynulý měsíc byl sezónou udílení Nobelových cen. Letos [v roce 1999] dosáhla finanční hodnota Nobelovy ceny téměř osmi miliónů švédských korun. To není málo peněz. Mnozí si jistě položí otázku, jak je možné, že se jmění Nobelovy nadace časem nevyčerpá, když do něho nevstupují žádné nové peníze. Odpověď je velmi zajímavá a překvapivě praktická.
Co je za růstem hodnoty Nobelovy ceny?
Dne 27. listopadu 1895, rok před smrtí, sepsal švédský průmyslník Alfréd Nobel závěť. O několik let později zjistili zklamaní pozůstalí, že výstřední průmyslník odkázal veškeré své jmění nadaci. Jejím cílem bylo nadační výnosy „každoročně rozdělovat ve formě cen těm, kdo se během předchozího roku zasloužili o největší prospěch pro lidstvo“. Záměrem bylo vyplácet částky, jejichž reálná kupní síla by se v průběhu času neměnila. Nobelova závěť však zároveň obsahovala podmínku, že Nobelovo dědictví musí být investováno do „bezpečných cenných papírů“.
Ukázalo se však, že záměr každoročně vyplácet částky neměnné reálné výše nemohl být dlouhodobě plněn. Proč? Začátkem 20. století byly za bezpečné cenné papíry považovány pouze státní dluhopisy, případně prvotřídní podnikové dluhopisy kryté zástavou. Nobelova závěť však nepočítala s explozí inflace během 20. století, v jejímž důsledku byly tyto „bezpečné“ investice silně ztrátové. Reálná hodnota Nobelových cen udílených v roce 1950 činila pouze 38 % původní výše z roku 1901. Peníze docházely a Nobelově ceně hrozilo buď zrušení nebo ztráta prestiže.
Naštěstí se našlo řešení. V 50. letech se správci portfolia Nobelovy nadace začali řídit novou definicí pojmu „bezpečné cenné papíry“. Otevřela se jim možnost investovat do akcií. Akcie jsou v krátkém časovém horizontu vysoce riskantní cenné papíry, v dlouhém období však přinášejí vyšší výnosy než obligace - alespoň zkušenosti z posledních tří set let toto tvrzení podporují. Díky změně investiční strategie se hodnota vyplácených Nobelových cen pozvolna zvyšovala. Původní reálné hodnoty dosáhla Nobelova cena v roce 1991. V roce 1999 představovala Nobelova cena částku 7,9 miliónu švédských korun, což bylo v reálném vyjádření o 25 % více, než kolik činila její hodnota v roce 1901. Kromě toho se základní jmění nadace reálně zhodnotilo od doby jejího založení více než dvojnásobně. Finanční budoucnost Nobelovy ceny je tedy velmi příznivá.
Stejný osud jako Nobelovu cenu však nepotkal český důchodový systém
Nyní, v roce 2024, hodnota Nobelovy ceny již činila 11 milionů švédských korun. Investiční strategie Nobelovy nadace fungovala dobře a funguje i nadále. To však není hlavní pointa mého původního článku.
Jaký praktický závěr vyplývá z tohoto příběhu? Osudu, jaký onehdy hrozil Nobelově nadaci, neušel český důchodový systém. Nyní je prakticky v bankrotové situaci, podobně jako například Vítkovice, Poldi Kladno nebo Škoda Plzeň. Čeští důchodci, kteří celá desetiletí platili „důchodové pojištění“, nemají nic a penze v plné výši dostávají jenom díky dotacím ze státního rozpočtu. Česká správa důchodového zabezpečení je bez jakýchkoli rezerv. Kdyby se v podobné situace ocitla kterákoli běžná pojišťovna, to by hned bylo řečí o „tunelování“!
Tvrzení o bankrotové situaci českého průběžného penzijního systému může mnohým připadat přehnané: vždyť penze se přece vyplácejí, systém funguje! Jenomže podívejte se na saldo příjmů a výdajů penzijního systému vytvořené na základě informací Ministerstva financí: bez nepřetržitých dotací z jiných rozpočtových příjmů by už dávno při dosavadním způsobu hospodaření zkrachoval.
Je zřejmé, že tato situace není dlouhodobě udržitelná. Dříve nebo později dojde k radikálnímu snížení objemu vyplácených penzí, pravděpodobně cestou zvýšení důchodového věku na „skandinávskou“ úroveň 65 let pro muže i pro ženy. Není však vyloučeno ani snižování výše důchodů, protože pro další růst daňového zatížení neexistuje prostor.
Neblahé predikce týkající se důchodového systému se vyplnily
V roce 1999 odcházeli čeští muži do penze ve věku 60 let, ženy pak ve věku 53 až 57 let, podle počtu vychovaných dětí. Odchod do penze v 65 letech připadal mnohým jako žert či jako dystopie. A přece se to stalo. V roce 2024 je v České republice důchodový věk stanoven na 65 let pro muže i ženy, bez ohledu na počet vychovaných dětí pro osoby narozené v roce 1972 a později. Vláda plánuje postupné zvyšování důchodového věku. Konečný strop důchodového věku je plánován na 67 let, kterého by mělo být dosaženo kolem roku 2056 u osob narozených v roce 1989.
Úplné zrušení státního penzijního systému není zatím pravděpodobné. Přesto se nespoléhejme na možnost, že stát tuto situaci vyřeší. Vytvářejme si proto soukromé finanční rezervy – své osobní „nadace“ pro podporu vlastní budoucnosti – a postupujme podobně jako správci nobelovského portfolia. Kromě penzijních fondů se státní podporou máme nyní dispozici velký výběr cenných papírů, včetně kvalitních zahraničních akcií a podílových fondů. Soukromé investiční portfolio je ostatně užitečné i z jiných důvodů, než jakým je perspektiva penze.
Jen dvě či tři čísla. Akciový index S&P 500 byl koncem října 1999, kdy tento článek byl napsán, podle Finex na hodnotě 1 362,93 bodu. Dne 4. prosince 2024, kdy byl text revidován, měl tento index hodnotu 6 086,49 bodů. Zhodnocení o 346,57 %. To už by byl pěkný příspěvek k penzi, kdybyste ovšem neměli zákonnou povinnost odvádět čtvrtinu svých mzdových nákladů do systému, na němž budete zaručeně tratit.
Investování je samozřejmě spojeno s rizikem. Státní penzijní systém však naproti tomu představuje bezrizikovou vstupenku do chudobince.
Bohužel, příležitost reformovat tento systém, jsme během posledních 25 let promarnili. Stále ale platí, že vybudovat si svoji vlastní nadaci je možné a je to alespoň částečné řešení problému.
Autor: Pavel Kohout, Algorithmic SICAV