Měnová politika jako počítačová hra

04. 05. 2023
Měnová politika jako počítačová hra
foto: Pixabay/ilustrativní

Profesor Tomáš Havránek nedávno poskytl rozhovor pro Lidové noviny. Je zastáncem názoru, že inflace je v zásadě zbytečná. Inflační cíl v hodnotě dvou procent ročně byl stanoven čistě arbitrárně, bez jakéhokoli teoretického a empirického zdůvodnění. Zkrátka šlo o hodnotu, která nevypadala ani příliš velká ani příliš malá.

Po většinu své historie lidstvo neznalo systémovou inflaci – ta vznikla až se vznikem centrálního bankovnictví, opuštěním zlatého standardu a neustálou potřebou státu zadlužovat se.

Naopak deflace, největší strašák centrálních bankéřů, nemusí ve skutečnosti škodit: během pověstné Velké deprese ve třicátých letech byl pokles cen důsledkem, nikoli příčinou systémové krize. Mírná deflace způsobená růstem produktivity převládala během druhé poloviny 19. století, aniž by komukoli vadila. Odborná literatura neprokazuje, že by mírná deflace způsobovala nižší růst ekonomiky, ani nepodporuje tvrzení o příznivém vlivu mírné inflace. Ideální je podle profesora Havránka „stabilní hodnota peněz, na kterou se můžeme spolehnout, jako se můžeme spolehnout, že metr má sto centimetrů.“

Se všemi těmito tvrzeními lze vřele souhlasit. Ale je třeba ještě něco dodat: jaké dopady na stabilitu cen a ekonomiky měla snaha o inflační cílení v českých podmínkách. (Dodejme, že tato snaha byla navíc ještě neúspěšná.)

Na podzim 2013 propadla ČNB panice. Inflace směřovala do mírně záporných hodnot, především díky poklesu cen oděvů, obuvi, nealkoholických nápojů, telekomunikačních služeb, plynu a elektrických spotřebičů. Bankovní rada však propadla hrůze z „deflační spirály“ a odstartovala program devizových intervencí s cílem snížit hodnotu koruny, tedy zvýšit ceny dovozů a zvýšit inflaci.

Během let 2010 až do října 2013 rostl objem likvidních peněz v ekonomice (agregát M1) ročním tempem 7,4 procenta. Od října 2013 do jara 2017 (konec intervencí) se tempo růstu M1 zvýšilo na 12,1 procenta ročně. Do února 2020 následovalo období stabilizace s růstem M1 pouze o 5,2 procenta ročně. Pak přišlo období covidové stimulace: do září 2021 rostl objem peněz o 14,9 procenta ročně. Poté ČNB naopak šlápla na brzdu; konče únorem 2023 agregát M1 klesal o 7,7 procenta per annum.

Jaký byl užitek těchto masivních měnových manévrů pro českou ekonomiku a domácnosti? Jednoznačně záporný. Díky úsilí centrálních bankéřů jsme získali vyšší inflaci, volatilnější kurs koruny a také realitní bublinu, která však během roku 2022 splaskla a byla následována útlumem realitního trhu. Nelze přitom tvrdit, že jde o kritiku typu „po bitvě každý generálem“. Devizové intervence byly kritizovány ekonomy (pravda, nikoli všemi) ihned po jejich oznámení. O nebezpečí inflace plynoucí z covidové stimulace se psalo již na jaře 2020. Rovněž o hypoteční bublině a riziku jejího splasknutí se hovořilo, dokud byl ještě čas se těmto potížím vyhnout.

Pointa: kdyby ČNB nedělala od září 2013 nic a nechala peněžní zásobu růst dosavadním tempem 7,4 procenta ročně, měli bychom nyní takřka nachlup stejný objem peněz v ekonomice (tj. něco přes 4,8 bilionu korun) a přitom nižší inflaci spotřebitelských cen. Dále možná o něco nižší ceny bytů a větší stabilitu v sektoru stavebnictví a realitního trhu. Horečná aktivita centrální banky přinesla záporný společenský užitek (nehledě o masivní účetní ztrátě samotné ČNB, která však nemá přímý dopad na reálnou ekonomiku).

 

Pavel Kohout

 

Nafukování a vyfukování peněžní zásoby nepomohlo nikomu a ničemu. Dramatická měnová cvičení posledního desetiletí byla škodlivá a přitom úplně zbytečná. Vzniká otázka, zda by nebylo propříště lepší vzdát se velkolepých gest a udržovat růst peněžní zásoby co možná nejstabilnější (v souladu s profesorem Miltonem Friedmanem). Účinek jakékoli měnové politiky má zpoždění přibližně rok, často i déle. Centrální banka reaguje na to, co se děje v nedávné minulosti, protože informace o výši inflace mají rovněž své zpoždění. Změny provedené v květnu 2023 se projeví až někdy v roce 2024, kdy už ekonomická situace může být úplně jiná.

Profesor Havránek je však jiného názoru:

„Musíme sáhnout k něčemu, co funguje rychle, a to je silnější koruna. U dopadu sazeb se můžeme bavit, jak dlouho to trvá a jestli nemohou vyšší sazby inflaci zvýšit. Ale u kurzu taková debata není: silnější koruna mechanicky snižuje ceny, protože zlevňuje dovoz. Ovšem ČNB má stále obrovské devizové rezervy. Je to jasné: inflace je nad 15 procenty, ČNB má mandát cenovou stabilitu a také nástroj, který inflaci hned sníží. Měla by se zavázat k tomu, že bude prodávat miliardu eur měsíčně do té doby, než inflace klesne k cíli.“

Jak se vám tento názor líbí? Mimochodem, inflace není nad 15 procenty. Toto číslo vychází z historie počínaje březnem 2022 a konče březnem 2023; nejčerstvější hodnota inflace je pouhá 0,1 procenta oproti předchozímu únoru 2023. Již počínaje podzimem 2021 ČNB praktikuje nejpřísnější měnovou politiku od roku 1998 (tehdy jsme naposledy zaznamenali deflaci peněžního agregátu M1) a výsledky se postupně dostavují. Inflace klesá, byť leckomu může připadat, že pomalu. Ale kdo chápe dynamiku působení měnové politiky, není překvapen.

Profesor Havránek také podceňuje vedlejší efekty agresivní měnové politiky, kterou propaguje. Masivní intervence ve prospěch koruny by nyní mohly přinést spoušť podobného rozsahu jako někdejší intervence proti koruně, pouze v jiném provedení. Podobně jako bankovní rada v roce 2013, také Havránek má tendenci vnímat měnovou politiku jako jakousi počítačovou hru, kde hráč má za úkol dosáhnout určitého počtu bodů (respektive nasbírat co nejméně trestných bodů, v tomto případě ve smyslu celkové odchylky od inflačního cíle).

Neuvědomuje si (stejně jako centrální bankéři na podzim 2013), že měnový kurs je výsledkem rovnováhy tržních sil a že narušení této rovnováhy se může ošklivě vymstít (což se v minulosti také stávalo). Nevnímá, že nejde o osud panáčků na obrazovce, ale o prosperitu či chudobu konkrétních lidí a skutečných firem.

Během celé historie české koruny od roku 1993 se ukázalo, že všechny heroické činy v letech 1997, 2013 nebo 2020 byly chybné a kontraproduktivní. Ponechme proto raději finančnímu trhu volný průběh a zasahujme co nejméně. Arogance ve smyslu „my víme, co je pro trh nejlepší“ by měla být nahrazena pro změnu trochou respektu. Podobného respektu, jaký měl vůči trhu profesor Friedman.

vložil:

Tagy

▼-1%
1 den
▼-0.33%
1 týden
▲+4.15%
1 měsíc
▲+32.76%
1 rok
Akcioměr 40.68%
info
▲+1.13
1 den
▲+4.6
1 týden
▼-8.17
1 měsíc
▼-7.04
1 rok
Index stresu 40.57
info
Naše zprávy najdete i na sítích
FCB, Twitter, LinkedIn