Mýtus ušlechtilého divocha

KOMENTÁŘ: Politika a veřejné mínění jsou kontaminovány mnoha falešnými představami. Některé jsou nedávného data, jiné značně věkovité. Mezi ně bezpochyby patří i i mýtus „ušlechtilého divocha“.

O co jde? Mýtus ušlechtilého divocha patří mezi romantické představy ve městě žijících lidí o životě na venkově, zejména v horách nebo v chudých zemích. Městský život je podle tohoto mýtu zkažený: ovlivněný penězi a touhou po nich, mocí, politikou, intrikami, hledáním senzací, zkrátka všemi možnými nedostatky a hříchy, kterými oplývá civilizace.

V protikladu ke zkaženému městu stojí prostý a poctivý venkovský život. Čím chudší venkov, tím více poctivosti a morálky. Obyvatelé chudých horských vesniček stojí geograficky i morálně výše než rozmazlení měšťáci (nebo alespoň tomu tak bylo před masovým rozmachem zimních sportů a horských středisek s horskými přirážkami). Ještě morálnější a poctivější jsou domorodci z chudých zámořských krajů – opět platí, že čím méně dotčení západní civilizací, tím lépe.

Kde jsou kořeny této představy? Odedávna si lidé vyprávěli příběhy o zlých a hloupých boháčích a chytrých a poctivých chuďasech – vždyť z pohádek známe, že chudý Honza vždy vyzraje nad přitroublým princem nebo lakomým statkářem. Již v antickém Řecku existovaly představy o jednoduchých, ctnostných lidech žijících mimo civilizaci. Římský historik Tacitus ve svém díle „Germania“ idealizoval germánské kmeny jako morálně čisté v kontrastu s „dekadentním“ Římem. Existují legendy i „legendarizované“ historické postavy, které splňují stejné formální schéma: od Robin Hooda až po Nelsona Mandelu nebo Jásira Arafata. Čímž se dostáváme do doby zcela nedávné. Ale nepředbíhejme.

Nový intelektuální náboj však starému schématu dodalo období renesance a zvláště pak osvícenství. Michel de Montaigne ve svém eseji „O kanibalech“ (1580) popisuje brazilské domorodce jako přirozené a nezkažené. Osvícenec Jean-Jacques Rousseau je klíčovou postavou v rozvoji tohoto konceptu. Ve svém díle „Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi“ (1755) Rousseau argumentuje, že člověk je od přírody dobrý, ale je kažen civilizací. Po osvícenství přichází romantismus a následuje moderní doba: Hollywood – který sám o sobě není právě etalonem morality a nezkaženosti – se do schématu „ušlechtilého divocha“ úplně zamiluje. A tato romance trvá doposud.

A nejde jenom o Hollywood. Na přelomu 30. a 40. let v Německu vrcholila antisemitská propaganda. Její součástí byla i série propagandistických filmů. Film „Žid Süß“ (režisér Veit Harlan, 1940) byl založen na zkreslené interpretaci života historické postavy Josepha Süße Oppenheimera, židovského finančníka z 18. století.

Děj ve stručnosti: Joseph Süß Oppenheimer přichází do Württemberska jako finanční poradce vévody Karla Alexandra. Süß je zobrazen jako manipulativní, chamtivý a sexuálně zvrácený. Postupně získává moc a vliv u dvora. Zavádí vysoké daně a finanční opatření, která zatěžují běžné obyvatelstvo. Umožňuje dalším Židům vstup do města Stuttgart, odkud byli dříve vyhnáni. Zneužívá svou moc k sexuálnímu obtěžování a znásilnění křesťanských žen. Klíčovou scénou je znásilnění dcery místního radního, což vede k její sebevraždě. Po smrti vévody je Süß zatčen, souzen a oběšen. Děj končí vyhnáním všech Židů z Württemberska.

Film zobrazuje běžné německé obyvatelstvo jako přímé, čestné a morálně čisté lidi. Jsou prezentováni jako nositelé tradičních hodnot a „přirozené“ kultury. Naopak Židé, reprezentovaní postavou Josepha Süße Oppenheimera, jsou zobrazeni jako nositelé „zkažené civilizace“.

Přinášejí s sebou finanční spekulace, vysoké daně, morální úpadek, narušení „přirozeného řádu“, původního harmonického stavu společnosti. Závěr filmu je prezentován jako očištění společnosti a návrat k původnímu nezkaženému stavu.

Koncept „ušlechtilého divocha“ tedy není jen neškodným podkladem romantických příběhů o Vinettouovi, Sandokanovi nebo o přírodní kultuře modrých bytostí z filmu Avatar. Tento mentální model se obrací k těm, kteří si připadají (ať už skutečně nebo domněle) utlačovaní nebo nedocenění současnou civilizací. Myšlenky ovšem plodí činy a činy mohou vést až k násilí. Za určitých okolností ovšem může romantické dějové schéma ideologicky podporovat dokonce genocidu.

Západní pozorovatelé a aktivisté mají tendenci zobrazovat Palestince jako „ušlechtilé divochy“ nezkažené moderní civilizací a bránící tradiční způsob života proti modernímu „zkaženému“ Izraeli. Západní liberálové proto velkoryse odpouštějí Palestincům udržování žen v podřízeném postavení, popravy gayů a terorismus. Co by v jiném kontextu bylo neodpustitelné, nad tím se v tomto případě mávne rukou. Levicoví progresivisté mívají tendence vidět palestinskou kulturu jako „autentickou“ a „nezměněnou“. Izraelská společnost bývá naopak vnímána jako „umělá“ nebo „nepůvodní“. Progresivisté tak paradoxně zastávají ultrakonzervativní postoje, aniž by si to sami uvědomovali.

Je v tom kus paternalismu a nadřazenosti: západní aktivisté a levicoví liberálové vnímají Palestince jako jakási zvířátka, která sice vizuálně připomínají lidi, ale skutečně lidské chování (například respektování práv žen) od nich nelze očekávat. Nicméně aktivistům ani tak nejde o Palestince jako hlavně o Židy. Ti jsou – stejně jako ve 30. a 40. letech – symbolem peněz a kapitalismu. A co radikální levice nenávidí ze všeho nejvíce? Peníze a kapitalismus.

Progresivní aktivisté celkem bez zájmu přehlížejí systémový útlak žen v Íránu; nezajímají je masakry v Nigérii; zcela ignorují násilí proti bílým farmářům v Jižní Africe; zřídkakdy se zmíní o utrpení Jemenců (bez výjimky vždy přitom obviňují USA); sem tam projeví zájem o situaci Ujgurů v Číně; čas od času věnují krátkodobou pozornost pronásledování ruských disidentů – žádné z těchto témat však nedokáže motivovat k uspořádání sérií statisícových demonstrací v západních metropolích. Naproti tomu „palestinská kauza“ budí zájem, snadno získává finanční a organizační podporu. Vystrašení západní politici nejsou schopni nejen něco dělat, ale ani se slovně neohradí proti rutinnímu používání genocidních hesel a výzev k násilí.

Mimochodem, je pravda, že přírodní společnosti jsou morálnější a nezkažené? Náhled do antropologických studií by přinesl překvapivá zjištění, ale o tom snad někdy jindy.

Pavel Kohout
Algorithmic SICAV