Náš závazek přijmout euro již neexistuje, tvrdí právník
foto: Fotoarchiv Zdeňka Koudelky, se svolením/Zdeněk Koudelka
V diskusích o přijetí eura typicky zaznívá argument, že pořádat referendum nemá smysl, že euro přijmout musíme, protože jsme se k tomu zavázali ve smlouvě o přistoupení k EU. Právník Zdeněk Koudelka tvrdí, že to není pravda.
Již v roce 2017 jste publikoval článek s názvem „Závazek eura nemáme“. O co svůj názor opíráte? A jak si vysvětlujete, že v diskusích převládá názor, že ten závazek máme?
To je moc věcí dohromady, vezmu to od konce. Bohužel, názor, že jsme se zavázali přijmout euro, a proto ho dříve nebo později budeme muset přijmout, opravdu převládá – dočetl jsem se to i v článku Deníku Vektor „Přijetí eura: Dánské referendum je pro nás odstrašující příklad“. Ale neumím si vysvětlit, proč to veřejnost i politici pořád opakují. Právní důvody, proč tomu tak není, jsou podle mého názoru opravdu jednoznačné. Ve zkratce: náš závazek přijmout euro byl dotčen podstatnou změnou poměrů i plynutím času. A v souladu s mezinárodním právem již neplatí.
Psali jsme
Guvernér dánské centrální banky volá po přijetí eura. V referendu to však voliči odmítli, výsledkem je kočkopes.
Závazek neplatí, protože byl dotčen… Můžete to rozvést?
V době vstupu našeho státu do Evropské unie bylo euro projektem společné měny. A o přistoupení k tomu projektu rozhodli občané České republiky v referendu. To je nezpochybnitelné, protože v referendu vyjádřili občané souhlas se smlouvou o vstupu do Evropské unie – a tam závazek přijmout v budoucnu společnou měnu byl. Ale v souvislosti se řešením řecké dluhové krize se z měnové unie stala unie dluhová.
V roce 2003 členové eurozóny žádnou povinnost řešit dluhy Řecka, Itálie nebo Španělska neměli. Nyní ta povinnost existuje a my bychom ji po vstupu do eurozóny měli. To je přece neoddiskutovatelně podstatná změna poměrů! A článek 62 Vídeňské úmluvy o smluvním právu č. 15/1988 Sb. uznává podstatnou změnu poměrů v rozsahu závazku jako důvod pro zánik smluvní povinnosti.
Na jakém právním základu vzniklo to, čemu říkáte dluhová unie?
V reakci na hrozící krach řecké ekonomiky byl přijat takzvaný Evropský nástroj sociální stability. Mimochodem, boje okolo něj vedly k pádu slovenské vlády Ivety Radičové, protože ho odmítla tehdejší vládní strana Svoboda a Solidarita.
Zmíněný nástroj byl nahrazen v roce 2012 Evropským záchranným mechanismem (tzv. euroval). Ten má robustní právní základ, protože byl přijat jako změna Smlouvy o fungování Evropské unie, a to jednomyslným rozhodnutím Evropské rady. Předmětného jednání se účastnil premiér, ovšem s nutností následné ratifikace prezidentem. Tehdejší prezident Václav Klaus však změnu ratifikovat striktně odmítl – udělal to v dubnu 2013 až následující prezident, Miloš Zeman.
Pokud ale Česká republika s eurovalem souhlasila, tak to bourá Vaši teorii o podstatné změně, ne?
Nebourá. Kdo přesně s tou změnou souhlasil?
Ratifikace jakékoli následné mezinárodní smlouvy nemění podstatu toho, co bylo obsahem referenda, jímž občané České republiky schválili přistoupení k Evropské unii a k výhledovému přijetí eura. V té době občané věděli, nebo mohli či měli vědět, jak měnová unie funguje – a rozhodli, jak rozhodli. A teď měnová unie funguje jinak. Je přitom úplně jedno, že jsme ratifikovali euroval – mimochodem, ten se na nás nevztahuje, protože nejsme členové eurozóny.
Znova opakuji: podmínky pro přijetí eura se zásadně změnily – z čehož vyplývá, že kdysi platný závazek převzít euro je nyní nevymahatelný.
Říkáte, že ratifikace nehraje roli… Jenom pro zajímavost: Kdyby ta ratifikace bývala stála na referendu, mělo by to nějaký vliv?
To je hodně hypotetická otázka… Ale myslím, že by to mělo zásadní vliv pro ty, kdo referendum hodnotí jako výron přímé moci lidu. Ovšem určitě by vznikly právní spory. Ale to neznamená, že by v takovém případě dnes opravdu platil náš závazek euro – výhledově – převzít. Existuje totiž ještě jeden právní důvod, proč je ten závazek neplatný.
Protože byl dotčen plynutím času, jak jste říkal na začátku? Co jste tím myslel?
Napřed připomenu, že pramenem mezinárodního práva je i obyčej. Mezinárodním právem se přitom řídí naše smlouva o přistoupení k Evropské unii a základní evropské smlouvy. Obyčej má v principu stejnou právní sílu jako smlouva – a na oba tyto prameny se vztahuje zásada, že v případě rozporu má přednost mladší pramen před starším. A platí, že mladší obyčej má přednost před starší mezinárodní smlouvou.
Potvrdil to i Mezinárodní soudní dvůr, například ve svém rozhodnutí z roku 1962 ve sporu Kambodže a Thajska o budhistický chrám Preah Vihear. Konstatoval, že i když byla v roce 1904 uzavřena smlouva podle níž měl chrám připadnout Thajsku, platí hranice jiná. Platí ta hranice, kterou oba státy fakticky dlouhodobě uznávaly až do roku 1954, kdy Thajsko chrám obsadilo.
To jsme ale hodně daleko od našeho závazku přijmout euro…
Nejsme, naopak.
Ten připad potvrzuje, že pokud je něco sjednáno, ale dlouhodobá praxe smluvních stran je jiná, faktický stav a plynutí času vede ke vzniku obyčeje. A jsme u našeho závazku přijmout euro: Ten smluvně vznikl v roce 2003, ale žádná ze stran smlouvy závazek nevymáhala a nebyl realizován – takže plynutí času tento závazek oslabilo a právní obyčej upravil věc jinak.
Takže u závazku stačí počkat, a on zmizí?
Samozřejmě – proč se divíte? Instituty jako promlčení nebo vydržení jsou přece běžná součást právního řádu. Když někomu dlužíte peníze, hrajete spolu každý týden v hospodě karty a on se o tom dluhu vůbec nezmíní – tak uplyne promlčecí lhůta. Prostě po čase se má zato, že on ty peníze vrátit nechce, a váš dluh vůči němu se promlčí – je soudně nevymahatelný.
Jak jsem ukázal na příkladu, vznikem obyčeje je možné změnit i mezinárodní smlouvu. A je zřejmé, že takový obyčej – totiž, že prostě nemáme euro – už za těch víc než dvacet let vznikl.
A přidám ještě jeden, logický, argument v prospěch teze, že náš závazek přijmout euro neexistuje: 22 let, to je bezmála celá lidská generace. Takže ten závazek přijala předchozí generace – ale nerealizovala jej. Přece by nebylo spravedlivé požadovat, aby ten závazek realizovali potomci, kteří s ním nevyslovili souhlas.
To všechno z pohledu laika vypadá jako silné argumenty. Zeptám se znova: jak si vysvětlujete to všudypřítomné přesvědčení, že náš závazek přijmout euro platí?
Také to nechápu. Podle mě to je opravdu jednoznačné – a to jsme ještě nemluvili o jasném precedentu, který máme. Ve stejné situaci jako my byli i Švédové. Také oni při přistoupení k Evropské unii – bylo to v roce 1995 – akceptovali smluvní závazek přijmout euro. Na základě referenda z roku 2003 jej však Švédsko nerealizovalo – a EU mu to nevyčítá a splnění závazku přijmout euro nevymáhá. Mimochodem, švédská koruna není ani vázána na euro.
Na rozdíl od dánské…
Ano, s klíčovým tvrzením vašeho článku o situaci okolo dánské koruny, totiž že Dánsko je pro nás odstrašující příklad, se dá souhlasit. Dánsko si na jednu stranu vyjednalo trvalou výjimkou, takže nikdy závazek přijmout euro nemělo, a nezájem o euro pak Dánové potvrdili i v roce 2000 v referendu. Na druhou stranu, dánská koruna je vázána svou hodnotou na euro, takže navzdory vyjednané výjimce i referendu Dánsko nemá nad svou měnou plnou suverenitu.
Je však samozřejmě věc Dánska, jak chce, či nechce, svou měnu spravovat. Já bych jenom chtěl ještě jednou zopakovat, že žádnou právní povinnost přijetí eura nemáme. Přechod na společnou evropskou měnu je plně v rukou našeho státu. A je jen naší věcí, zda o případném přijetí eura rozhodne Parlament, nebo lid v referendu.