NÁZOR: Komenský, máte padáka! Velký Moravan nechtěl, aby se lidstvo ubavilo k smrti

Blíží se začátek nového školního roku, a tedy i doba, kdy se helikoptéroví rodiče opět budou velice rádi dopouštět úvah na téma neexistující Komenského zásady „škola hrou“. Každý se přece rád vyjádří k něčemu, o čem ví málo, či ještě lépe vůbec nic. Na dezinformace nelze reagovat jinak než předložením faktů.

Schola ludus (Škola hrou, Škola na jevišti) byl soubor latinsky psaných divadelních her. Žáci hru nastudovali a potom ji veřejně předvedli. Komenského „škola hrou“ tedy neměla být bujarou zábavou, ale učením dlouhých textů nazpaměť, navíc v latině. Dnešní rodiče by jistě argumentovali tím, že je zbytečné učit se cokoliv nazpaměť, když máme internet.

Škola hrou? Největší fake české historie

Ovšem Komenský si školní představení divadelních her určitě nepředstavoval tak, že je znudění žáci předvedou s mobilem v ruce a s koktáním se budou pokoušet přečíst psaný text. (Ostatně helikoptéroví rodiče by si stěžovali na mučení dyslektiků.)

Komenského by dnes z českého školství vyštípali. Nelíbila by se mu totiž představa, že žáci mají ve školách bezúčelně trávit čas v nekonečných radovánkách a hrách. Chtěl by je něco naučit. (A to by tedy narazil!)

Na začátku svého čtyřletého pedagogického působení v Sarospataku vyslovil myšlenku, že nemilovat moudrost znamená stávat se hlupákem. A ve Velké didaktice napsal: „Škola bez kázně je jako mlýn bez vody.“

Mrtvé naházeli do masového hrobu a hýřili opět

Jak to vypadá, když se někteří jedinci hodlají ubavit k smrti, Komenský předestřel ve svém stěžejním díle Labyrint světa a ráj srdce. Obrazy běsnění zábavychtivého davu vedoucího ke zmaru životů i samotného lidství jsou dodnes živé a barvité, svou brutální otevřeností šokují čtenáře. Ve slavné alegorii a nejvýznamnějším díle české barokní literatury Komenský napsal:

„… spatřil sem Smrt mezi všudy se procházející: ana kosou ostrou, lukem a střelami zaopatřena byvši, všechněch hlasem, aby se smrtedlnými býti pamatovali, napomínala. Ale jejího volání žádný neposlouchal, každý svého bláznovství a neřádu předce hleděl. Takž ona střely dobývajíc, po nich na všecky strany házela: kterýmiž jak koho v houfu, mladého, starého, chudého, bohatého, učeného, neučeného bez rozdílu trefila, tak se káceli. Kdo trefen byl, křičel, řičel, řval; jiní okolo chodící když ránu uhlédali, prchali trochu, a hned zase nedbali nic. Někteří přijdouc podívali se na raněného chroptícího, a když nohy stáhna dýchati přestal, svolajíc se, zpívali sobě okolo něho, jedli, pili, výskali; někteří při tom trošku se přišklebujíce. Potom se ho chytili, vlékli a vyhodili jej přes ohradu do tmavé té jámy, kteráž okolo světa jest. A vrátivše se odtud, hýřili opět…“

Může se slavný exulant stát vzorem pro generaci sněhových vloček?

Komenský nebyl příznivcem bezbřehých, bezhlavých a bezduchých zábav. Žil v časech velkých společenských změn. Povstání, války i smrtící epidemie byly v Komenského časech všedními záležitostmi. Musel se umět vypořádat s velice těžkými životními podmínkami a se ztrátou těch nejbližších. Už záhy v dětství se stal sirotkem, poznal násilnosti vojáků. Když se musel v pobělohorských časech skrývat, zemřela mu na následky epidemie žena i děti. Byl donucen opustit vlast a odejít do exilu, kde jen nesnadno prosazoval své myšlenky.

Rozpracoval a zahájil řadu projektů, ale společenské poměry a nepřízeň mocných mu je nedovolily dokončit. Potýkal se s neúspěchem, vyhořel mu dům, oheň strávil i jeho dvě monumentální díla, na kterých po léta pracoval – slovník Poklad jazyka českého a encyklopedii Divadlo veškerenstva věcí. Vestfálský mír zasadil definitivní ránu všem jeho politickým snahám. Pochopil, že do vlasti se už nikdy nevrátí a že Jednota bratrská zanikne. Všechny jeho velkolepé záměry zkrachovaly, přesto šel stále dál, nevzdal se, nerezignoval a nepřestával usilovně pracovat.

Svou životní poutí a svými postoji se sám o sobě stal vzorem. Komenský byl nejenom pedagogem, ale především náboženským myslitelem a hluboce věřícím člověkem. Ve své literární tvorbě se vymezoval vůči renesanční nevázanosti, jako filozof a spisovatel přináležel k barokní éře, jejímiž charakteristickými rysy jsou návrat k Bohu, odpoutání se od „labyrintu světa“ a příklon k „ráji srdce“, hluboká víra, opravdovost citu a niternost prožitku.

Lidmi se nerodíme, ale stáváme

Ve svém díle Velká didaktika Komenský napsal: „Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“

Měl také za to, že „člověk je bytost velice mírná a skvělá, jestliže je zkrocen opravdovou výchovou; nebude-li se však vychovávat anebo dostane-li se mu lživé výchovy, bude nejdivočejším tvorem ze všech, koho země rodí“.

Je i autorem výroku: „Má-li se člověk skutečně stát člověkem, musí se vzdělat.“

To, že je člověk na světě, ještě neznamená, že je skutečně lidským. Takovým se teprve může stát, bude-li náležitě vzdělán a vychován, uveden na správnou cestu. Pomocí výchovy a vzdělání dotváří sám sebe. Člověk se tedy v pravém smyslu slova člověkem teprve stává, a to právě prostřednictvím výchovy a vzdělávání.

Zdroje: Komenský, J. A. Labyrint světa a ráj srdce. Králíčková, T. K pojetí člověka v Komenského Obecné poradě. Soukupová, K. Pojetí žáka v díle J. A. Komenského. Kairov, I. A. Jan Amos Komenský o výchově. Krajskelisty.cz. dum.rvp.cz, komenskyinstitute.com, Místo pro život – didaktický portál

Ing. Vladimíra Krejčí, redaktorka Deníku Vektor