Nejsme takový Bambusistán. Daňový poplatník je u nás celkem chráněn
foto: Pixabay/Ilustrační snímek
Španělský Nejvyšší soud rozhodl, že finanční správa musí při počítání promlčecí lhůty uplatňovat alespoň elementární principy spravedlnosti a zdravého rozumu. U nás to tak už dávno je.
Ve sporu, který se dostal až před španělský Nejvyšší soud (obdoba českého NSS), šlo o DPH, kde finanční správa odmítla uznat některé faktury – a podala trestní oznámení. Firma pro jistotu spornou daň (šlo o v přepočtu o necelé čtyři miliony korun) zaplatila. A poté, co celý spor dospěl k pravomocnému osvobozujícímu rozsudku, požádala o vrácení částky, která se tak stala přeplatkem.
Finanční správa to odmítla s poukazem na to, že od data zaplacení daně uplynulo víc než čtyři roky a že nárok je tedy promlčen. Bylo potřeba další kolečko soudních sporů: až Nejvyšší soud jasně stanovil, že postoj správce daně je nesmyslný, že takový postup by znamenal nezákonné obohacení státu na úkor daňového poplatníka – a že finanční správa musí přeplatek daně vrátit.
Klíčovým bodem v rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu je, že promlčecí lhůta začíná běžet až od okamžiku, kdy se daňový poplatník dozvěděl, že má na vrácení přeplatku nárok.
Psali jsme
Ve Švédsku se nám populace začíná prohýbat pod dluhy. Ve Španělsku zase začínají rebelovat benzinky a prodávají palivo bez DPH a příměsí…
V Česku by se to stát nemohlo
Španělský daňový řád pracuje s jinou formou „promlčení“ než český. Ve Španělsku jde i v daňových věcech o skutečné promlčení – což znamená, že nárok sice dál existuje, ale zákon stanoví, že jej nelze vymáhat. V Česku sice máme samozřejmě institut promlčení také (využívá se hlavně v občanském právu), ale v daňových věcech zákon pracuje s odlišným nástrojem: prekluze. Ta znamená, že po uplynutí příslušné lhůty nárok zaniká – jako by nikdy nevznikl. A protože jde o přísnější nástroj, zákonodárce i soudy kladou větší důraz na to, aby bylo jasně určeno, kdy lhůta vůbec začíná běžet.
Náš daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb.) říká, že žádost o vrácení přeplatku lze podat do šesti let (tedy dva roky navíc oproti Španělsku) od konce zdaňovacího období, ve kterém přeplatek skutečně vznikl.
A co znamená „vznikl“, to už v minulosti vysvětlil – opakovaně – i Nejvyšší správní soud. Úplně první, principiální vysvětlení (následující případy se týkaly detailů typů úroky ze zadržovaných přeplatků) přišlo již v roce 2012.
V rozsudku NSS 5 Afs 25/2011 soud jasně uvedl, že „Přeplatek na dani vzniká až tehdy, kdy je původní rozhodnutí o stanovení daně pravomocně změněno nebo zrušeno. Do té doby právně žádný přeplatek neexistuje a lhůta pro jeho vrácení proto nemůže běžet.“ V odůvodnění se soud navíc vypořádal přímo s námitkou, že rozhodující je datum platby: „… nelze dovozovat, že by se lhůta pro vrácení přeplatku odvíjela od data úhrady daně. Pokud by totiž nebylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno či změněno, žádný přeplatek by nevznikl."
Přístup španělské daňové správy může pamětníkům evokovat duch devadesátých let. Je potěšitelné vidět, že u nás podobné triky už přes deset let nefungují.