Nový Huntington (1)

21. 01. 2024
Nový Huntington (1)
foto: Generováno AI podle fotografie P. Kohouta/Konec civilizace

Samuel P. Huntington ve své knize „Střet civilizací“ argumentuje, že po konci studené války nebudou hlavními zdroji konfliktu ideologie nebo ekonomika, ale spíše kulturní a civilizační rozdíly. Huntington identifikuje několik hlavních civilizací a tvrdí, že střety mezi nimi budou dominovat globální politice. Tato teorie má své nadšené příznivce i zásadní odpůrce.

„V poušti mohou přežít pouze kmeny, které drží pohromadě skupinový cit.“

Ibn Chaldún (1332-1406), arabský historik a filosof

Střet civilizací po necelých třiceti letech 

Od publikování Huntingtonovy proslavené knihy v roce 1996 uplynulo dost času, abychom viděli, že na její zásadní myšlence skutečně něco je. Vskutku existují civilizace, které jsou vzájemně neslučitelné a odsouzené k věčnému konfliktu, pokud jsou v přímém kontaktu. Ale zároveň se ukázaly i mezery Huntingtonovy teorie. Proč například Ukrajina tvrdě válčí s Ruskem, když by teoreticky mělo jít o stejnou (pravoslavnou) civilizaci? A proč konfuciánský Tchaj-wan nebo Jižní Korea nesrovnatelně lépe vycházejí se vzdáleným Západem než s „bratrskou“ pevninskou Čínou? Proč se vždy najde nějaká muslimská země, která válčí s jinou muslimskou zemí, případně muslimská země, kde probíhá občanská válka? A proč napříč západní civilizací probíhá kulturní válka, sice beze zbraní a s minimální mírou násilí, ale na úrovni nesnášenlivosti srovnatelné s ozbrojenými konflikty?

Huntington se nechal příliš ovlivnit folklórní, povrchně vzhledovou stránkou různých kultur. Ukrajinské pravoslavné chrámy vypadají skoro stejně jako ty ruské, dáme tedy obě země do jedné škatulky. Čína je jen jedna, všichni muslimové jsou stejní, Západ je prakticky homogenní. Jednoduché. Až na to, že povrchnost tohoto přístupu znemožňuje pochopit to podstatné.

Nabízí se však jiný, systematičtější způsob třídění civilizací. Systém, který jde k jádru věci: co je to civilizace. Začněme dvěma kritérii.

Prvním kritériem bude vztah občana a státu. Ten může být v principu pouze dvojí. V prvním případě jde o neautoritářský model. Občan je suverénem své země, přičemž vláda, legislativa a další orgány státu mají moc odvozenou od vůle občana. Jde o jakousi obdobu vztahu mezi majiteli bytů sdružených ve společenství vlastníků a mezi vedením tohoto společenství. Dům nepatří vedení společenství; jeho legitimita a pravomoce jsou odvozeny od vůle jednotlivých majitelů domu. Jim patří všechna práva, která mohou být částečně převedena na vedení společenství pouze s jejich souhlasem. Společenství vlastníků může někdy podnikat kroky, které jsou proti vůli menšiny, nikdy však nemůže členy připravit o jejich vlastnická práva.

V druhém případě je suverénem stát. Občané se mohou těšit větší či menší míře svobod, které jsou mu státem propůjčeny. Situace je podobná nájemnímu domu, který patří jedinému majiteli, přičemž obyvatelé mají postavení pouhých nájemníků. Stát jim může poskytovat různá privilegia, ale může je také zrušit. Toto uspořádání je typické pro autokratické režimy.

Mezi oběma póly je celé spektrum přechodných stavů. Velká Británie (respektive Anglie) bývala kdysi autokratickou monarchií. Její přerod v nynější parlamentní systém s panovníkem ve funkci téměř kompletně symbolické figury byl postupný, dlouhodobý a po většinu času nenápadný. Naopak můžeme pozorovat i případy, kdy původně neautoritářský systém dospěl postupným posilováním role prezidenta či premiéra do stavu jednoznačně autokratického.

Nemusí vždy nutně být pravda, že životní poměry lidu v neautoritářských režimech jsou za všech okolností lepší než v autokraciích. Autokracie může delegovat na občana i celkem značnou dávku svobod; naopak demokracie může řadu svobod silně okleštit. Občané komunistické Číny smějí podnikat, cestovat, nabývat majetku a platí nižší daně než třeba Švédové, Francouzi nebo Britové. Rozdíl je ovšem v tom, že Švédové, Francouzi nebo Britové se mohou zbavit své vlády, pokud jim nevyhovuje, zatímco čínská vláda se může zbavit občana, pokud jí nevyhovuje.

 Poznámka ke vztahu mezi demokraciemi a autokratickými režimy: 

(1) ne každá demokracie je neautoritářská — existují i autokratické režimy s formálně demokratickými prvky;

(2) nicméně prakticky každý neautoritářský režim současné doby je demokracie. Výjimek je málo. Lichtenštejnsko je jen částečně demokratické, panovník má významné politické pravomoci (mimochodem, těší se značné oblibě veřejnosti). Podobný model funguje i v Monaku. Ale to je asi tak všechno.

Druhým civilizačním kritériem je vývojový stupeň společnosti. Civilizační vyspělost, jinak řečeno. Zde můžeme identifikovat tři základní stádia.

(a) Kmenová civilizace. Od úsvitu věků civilizace fungovaly na tradičním principu „my a barbaři“. „My“ jsme v principu dobří, vzdělaní a civilizovaní. „Barbaři“ — příslušníci jiných kmenů — jsou v nejlepším případě podezřelí cizáci, před kterými je třeba mít se na pozoru.

Z tradičních kmenových civilizací lze v první řadě uvést Afghánistán, Pákistán, Saúdskou Arábii (stát pojmenovaný podle vládnoucího kmene), Sýrii, Jordánsko a dlouhou řadu afrických států. 

Kmen ovšem můžeme chápat i šířeji než jen jako rodové společenství. V obecném pojetí může kmen znamenat i náboženskou, politickou nebo kastovní pospolitost. Uveďme zejména křesťanství, které vzniklo internacionalizací tradičně etnické židovské víry. S jeho vznikem se objevil globální kmen. Pocházíte-li ze země tradičně křesťanské, celkem automaticky znáte alespoň v hrubých rysech příběhy Starého a Nového zákona, znáte křesťanské svátky a hlavní biblické postavy. Možná se podle některé z nich jmenujete. Dokázali byste vyjmenovat aspoň většinu desatera přikázání, zkrátka jste formováni křesťanskou kulturou. Přitom není podstatné, zda jste praktikujícím křesťanem a dokonce ani to, jestli jste vůbec pokřtěni. Vaše globální kmenová příslušnost je dána historií a okolím, do něhož jste se narodili a kde jste vyrostli.

Pokud pocházíte z muslimské země, jste ovlivněni jinými posvátnými texty, slavíte jiné svátky a vaše Desatero vypadá poněkud jinak. (Například přikázání „Nezabiješ“ je přesněji specifikováno: „Nezabiješ, s výjimkou případů, kdy je to zákonem povoleno.“) Nemusíte být nějaký horlivý muslim, nemusíte vůbec chodit do mešity, ale vaše myšlení je nevratně ovlivněno vaším původem. 

Islámská civilizace má jiné pojetí historie než Západ, na což upozorňuje Bernard Lewis. Angličtina zná rčení „it’s history“ ve smyslu „už je to tak dávno, že to není důležité“. Pro muslimy je však i historie stará stovky let věčně živá. Vzpomínka na bitvu, která se odehrála před staletími může být příčinou pro výron emocí tak silný, jako kdyby byla vybojována teprve včera.

Netřeba zdůrazňovat, že obdobná kulturní determinace se objevuje také u Židů, hinduistů a příslušníků dalších náboženských učení. Každoroční sederová večeře oslavující svátek Pesach, útěk z egyptského otroctví, připomene každému Židovi, kdo je a odkud pochází.

V moderním světě ustupují tradiční globální kmeny do pozadí, přinejmenším v rámci západní kultury. Existují však i nereligiózní učení, která mají charakter globálních kmenů. Jde především o marxismus v různých podobách: od leninského komunismu až po hnutí „New Left“. Marxismus koneckonců vznikl z křesťansko-židovské kultury a i když sám Marx se nehlásil k žádnému náboženství, byl jím nutně ovlivněn. Takže i marxismus má své proroky, dogmata, posvátné texty, eschatologický výklad dějin (názor, že dějiny směřují odněkud někam, v tomto případě ke komunistickému ráji), ale také kacíře, sekty, náboženské války a rovněž i své ďábly.

Ďáblem číslo jedna je pro marxisty kapitalismus. Příslušníci marxistického globálního kmene mohou pocházet z nejrůznějších zemí a kulturních poměrů, v jednom se však shodnou: kapitalismus je zlo. Symbolem kapitalismu jsou USA, Izrael a Židé vůbec. V rozšířeném pojetí vlastně celý Západ. A hle, objevuje se neřešitelný civilizační střet globálních rozměrů, střet mezi globálním kmene marxistů a mezi Západem. Na straně marxistů dále stojí globální islám (přesněji řečeno, jeho velká část). Mezi marxismem a islámem kupodivu nejsou žádné zásadní třecí plochy: marxisté považují muslimy za oběti vykořisťované západními kapitalisty a muslimové jsou si dobře vědomi vojenské a ekonomické pomoci islámským zemím ze strany Sovětského svazu, případně Ruska. (Na invazi do Afghánistánu v roce 1979 se gentlemansky zapomnělo.)

Souhrnem lze prohlásit, že kmenová příslušnost má mnohem větší význam, než se obvykle soudí, zejména pokud počítáme i s mimoetnicky definovanými kmeny globálního rozsahu.

(b) Nacionalistická civilizace neboli národní stát. Zde není třeba hlubšího vysvětlování. Snad kromě jedné poznámky: moderní západní státy, které původně vznikly na etnickém základě, již do této kategorie nespadají. Státní příslušnost je v moderní době definována především občanstvím, nikoli etnicitou. Do jisté míry přechodnými modely jsou například Německo, Izrael, Maďarsko, Irsko nebo baltské státy udělující občanství každému, kdo se prokáže náležitým národnostním původem. Naopak Francie šla tak daleko, že zákonem zakazuje registrovat etnicitu svých občanů.

Jako nacionalistickou civilizaci lze definovat takový stát, který staví svoji identitu především na etnicitě, případně na etnicitě a jazyku. Jako příklady můžeme uvést takřka všechny evropské státy od 19. století zhruba do poloviny století dvacátého. Československo vzniklo v roce 1918 na nacionalistickém základě, stejně jako další nástupnické státy habsburské monarchie či Polsko. 

Nacionalistickými státy prvořadého významu jsou v současné době Rusko a Čína, ale také Ukrajina, Turecko, Írán a mnohé další. Důvody jsou zřejmé.

V případě Íránu lze uvažovat o dvojím civilizačním charakteru tohoto státu. Kromě národního principu je zde i silná příslušnost ke globálnímu kmeni militantního islámu. Aby však situace nebyla tak jednoduchá, nelze opomenout značné procento moderně smýšlejících Íránců, kteří o islámskou teokracii nestojí a kteří dokonce sympatizují s Izraelem (který je hlavním „kmenovým“ nepřítelem íránského režimu).

(c) Občanská civilizace. Toto téma je samo o sobě natolik obšírné, že stojí za samostatnou kapitolu. Můžeme ji nazvatObčanská civilizace v době kulturních válek.

… Pokračování příště…

 

Tagy

▲+1.07%
1 den
▲+2.73%
1 týden
▲+4.69%
1 měsíc
▲+39.07%
1 rok
Akcioměr 40.68%
info
▼-1.85
1 den
▼-0.16
1 týden
▲+10.5
1 měsíc
▼-0.52
1 rok
Index stresu 45.51
info
Naše zprávy najdete i na sítích
FCB, Twitter, LinkedIn