OSVČ a daleká cesta za optimálním zdaněním
foto: Andrea Piacquadio/ Pexels /Když OSVČ řeší daně (ilustrační foto)
Na českých sociálních sítích se opět rozhořel konflikt ohledně zdanění příjmů OSVČ a zaměstnanců. Bezprostřední rozbuškou se stala zpráva jedné sociologické firmy, která má ambice určovat směr české politiky.
Ano, všichni víme, že zaměstnanci nesou větší daňové a odvodové břemeno než ti, kteří podnikají na živnostenský list. Než se však pustíme do diskuse, zdali je to dobře nebo špatně, udělejme menší odbočku. Položme si otázku, jak má vypadat dobrá ekonomie a zdali lze hovořit o ekonomii levicové a pravicové.
Existuje jeden světoznámý ekonom, jehož jméno jste jistě slyšeli a během čtení následujícího textu si na ně nepochybně vzpomenete. V roce 2013 publikoval knihu o více než šesti stech stranách, v níž se zabývá majetkovou a příjmovou nerovností. Všichni ekonomové (snad až na pár výstředníků) uznávají, že vysoká nerovnost není dobrá snad ze všech důvodů. Počínaje zcela zřejmými důvody sociálními až po argument, že přílišná koncentrace majetku není příznivá pro hospodářský růst. Je to celkem pochopitelné: pokud jediný multimiliardář ovládá celý stát a všichni ostatní jsou chudí jak myši, dotyčný nebude mít bohaté zákazníky a prodá méně produktů ze svých monopolních závodů. Toto chápal již Henry Ford, když velkoryse zvyšoval mzdy svých zaměstnanců.
Na druhé straně, ani absolutní rovnost není ekonomicky efektivní. Stát, kde všichni mají víceméně stejné majetky a příjmy, sice nebude trpět srdcervoucí chudobou, ale cena za sociální smír bude obrovská. Bez určitého stupně koncentrace kapitálu nelze investovat, bez investic neexistuje růst a pokrok a bez růstu následuje stagnace, průměrnost a nakonec i ta otřesná chudoba, kterou bychom všichni chtěli potlačit. Historie střední a východní Evropy o tom vypovídá dost výmluvně.
Oba krajní případy, absolutní koncentrace i dokonalá rovnost v příjmech a v majetku, jsou nežádoucí. Čistě matematicky vzato, někde musí existovat ideální stav, kde chudoba je potlačena a zároveň existuje možnost adekvátní koncentrace kapitálu umožňující pokrok ekonomický, technický i sociální. Optimální míra nerovnosti. Kde tento stav leží a jaké hospodářské politiky k němu vedou? To je otázka, kterou by si měl položit dobrý ekonom.
Psali jsme
Podle indikátoru založeného na změnách tvaru výnosové křivky amerických federálních dluhopisů pravděpodobně velmi brzy začne recese ekonomiky…
Ekonomická nerovnost jako nepřítel státu
Thomas Piketty, o němž je samozřejmě řeč, si tuto otázku nikdy nepoložil. Ačkoli přiznává, že jako student cestoval i po rovnostářských socialistických zemích a co viděl, se mu nelíbilo, nikdy jej nenapadlo hledat optimální míru nerovnosti. Jeho dílo je spíše levicový politický pamflet než vědecké pojednání. Na všech více než 600 stranách autor pouze brojí proti nerovnosti, aniž by se pokusil vzít v úvahu i její kladné stránky.
Samozřejmě bychom mohli najít i podobné příklady jednostranné zaujatosti z opačného ideologického tábora, nicméně jejich ohlas bývá celkem zanedbatelný ve srovnání s Pikettyho veledílem. Lidská psychologie i v pohádkách fandí chudému Honzovi proti lakotnému sedlákovi. Pikettyho kniha Kapitál v 21. století je jen sofistikovanější pohádkou (narativem) pro publikum, které touží cítit se intelektuálně.
Dobrá ekonomie není založena na narativech, zejména ne na těch, které obsahují nějakou moralitu. Bere v úvahu nejen viditelné jevy, ale i širší skryté souvislosti. Nemá dopředu deklarováno, jaký výsledek je „politicky správný“. Špatná ekonomie má v ideologii předem jasno a empirická data nepoužívá jako podklad pro odvozování závěrů, nýbrž jako argumentační munici (čemuž někdy vznešeně říká „data-based decision making“). Dobrá ekonomie má nejprve nějakou teorii (neplést s ideologií!), potom data a teprve poté závěry. Špatná ekonomie má závěry předem hotové (nebo téměř hotové) a teprve poté na ně naroubuje jakousi teorii (pokud vůbec). Ideologie v pozadí špatné ekonomie může být levicová i pravicová: například popírání Lafferovy křivky, ale také nekritické spoléhání, že každý daňový škrt se zaplatí vyšší ekonomickou aktivitou. Dobrá ekonomie rozlišuje mezi fakty a názory a nepracuje s žádnými skrytými předpoklady.
Studie PAQ Research o OSVČ má být šokující
Vraťme se však k tématu OSVČ versus zaměstnanci. Nechme stranou, jaká je kvalita dat, z nichž vycházela společnost PAQ Research. Pro účely této diskuse předpokládejme, že je bezchybná. Studie shledává (mimo jiné), že:
-
V Česku existují velké nerovnosti ve zdanění OSVČ – mezi různými typy OSVČ i vůči zaměstnancům.
-
Většina OSVČ daní své příjmy odečtem paušálních výdajů, skutečné náklady však bývají nižší. Kancelářské profese mají paušál 60 % a náklady typicky jen 16 %, ukázalo naše reprezentativní šetření mezi 1 400 OSVČ. Podobné zvýhodnění přináší i v evropském srovnání výjimečný režim paušální daně.
-
Systém výrazně zvýhodňuje některé OSVČ vůči zaměstnancům v podobné pozici. Vysokopříjmový kancelářský „ičař“ odvádí z čistého zisku jen čtvrtinu daní oproti zaměstnanci se stejnými náklady práce.
-
Vysoký rozdíl motivuje ke skrytému „zaměstnávání“ na IČO. Na tzv. švarcsystém pracuje podle našeho šetření 100–175 tisíc hlavních OSVČ. I kvůli švarcsystému má Česko nejvyšší podíl OSVČ mezi evropskými průmyslově orientovanými ekonomikami.
-
Danění OSVČ máme také výrazně degresivní. Nízkopříjmová pětina OSVČ odvede na dani a pojistném procentuálně nejvíc – 33 % svých skutečných zisků. Odvody jim totiž zvyšují relativně vysoká minima. Naopak vysokopříjmová pětina v kancelářských profesích odvádí jen 15 %.
Následně studie podává doporučení reformy, v jejímž rámci by většina OSVČ měla platit více, s výjimkou nejnižších příjmových skupin. (Technické detaily v zájmu stručnosti vynechejme.) Cíle této reformy uvádí PAQ Research celkem čtyři:
-
daňový systém má být efektivní a nebrzdit růst,
-
významně nezatěžuje nízkopříjmové,
-
je férový a neutrální,
-
vybírá dostatek prostředků na klíčové investice jako vzdělávání a obrana.
Proberme si argumenty PAQ Research o reformě pro OSVČ jeden po druhém
Za prvé: na základě čeho se autoři domnívají, že jejich reformy povedou k efektivnímu systému, který nebrzdí růst? Pouze na základě svého názoru. Lze uvést ekonomy, jejichž názor je přesně opačný. Například Robert Barro nebo James Mirrlees, který ve své práci z roku 1971 (An Exploration in the Theory of Optimum Income Taxation) dospěl k závěru, že „optimální mezní daňová sazba pro vysokopříjmové jedince může být velmi nízká, nebo dokonce nulová.“ Tento závěr vznikl v rámci modelu, který zohledňuje asymetrické informace mezi vládou a daňovými poplatníky. Vláda nevidí jejich skutečné schopnosti, pouze příjmy. Mirrlees chtěl najít takový daňový systém, který maximalizuje sociální blahobyt, aniž by přitom demotivoval lidi s vyšší produktivitou od práce.
Za druhé: na relativně nižší zátěž vyšších příjmových skupin v rámci OSVČ lze pohlížet jako na nepřímou podporu znalostní ekonomiky. Mohli bychom dokonce tvrdit, že to je snad jediná skutečně hmatatelná věc, kterou stát dělá pro podporu činností s vysokou přidanou hodnotou. Nicméně „vysokopříjmový konzultant“ a „kancelářské živnosti“ hrají v doporučeních PAQ Research emocionálně negativní roli pohádkového lakotného sedláka.
Za třetí: idea daňové spravedlnosti je založena na principu, že různé příjmové skupiny by měly přispívat daněmi a odvody ve zhruba stejné míře vzhledem ke svým příjmům. Studie IDEA a PAQ Research z roku 2022 ukazuje, že nejchudší pětina je zatížena efektivní průměrnou daňovou sazbou ve výši zhruba 35 %, Střední tři kvintily asi 35 až 38 %, zatímco nejvyšší příjmová pětina kolem 38 až 40 %. Jinými slovy, samotná firma PAQ Research ve svém vlastním výzkumu uvádí, že daňové spravedlnosti již bylo víceméně dosaženo.
Konečně za čtvrté: cílem reformy by mělo být zvýšení daňového inkasa, aby bylo více prostředků na „bohulibé“ cíle jako vzdělání a obrana. A kdo by mohl mít námitky proti vzdělání a bezpečnosti našich hranic? Jedině zlý a hloupý člověk, že ano.
Psali jsme
Ekonomové Pavel Kohout a Daniel Münich v novém díle podcastu S Pavlem Kohoutem probrali školné na vysokých školách, Muskovo hromadné vyhazování…
Jak je to s těmi investicemi do obrany a vzdělání?
Zde bychom mohli podotknout, že existují nejen veřejné, ale i soukromé investice do vzdělání. Archetypální „vysokopříjmový konzultant“, který platí svým dětem kvalitní školy, dělá pro tuto zemi více než stát investující miliardové prostředky do inkluze a do podlimitních škol (o nichž hovoří zase jiná zpráva PAQ Research).
Pokud jde o obranu, snad nikdo soudný nezpochybňuje nutnost bojeschopné armády v dobách zvýšeného geopolitického rizika. Nicméně ministerstvo obrany nashromáždilo během své moderní historie již tolik černých puntíků za podivné zakázky, že pouhé zvyšování výdajů se nezdá být optimálním řešením. Možná je zde prostor pro další přelomovou studii, co tomu říkáte, PAQ Research?