Katalog malérů amerických prezidentů: od Clintona přes Obamu po Bidena

AUTORSKÝ KOMENTÁŘ: Názory na to, co je na USA nejvíc fascinující, se mohou lišit. Pro mě je nejúžasnější charakteristikou schopnost vyrovnat se s chybami, omyly a nešťastnými události různého druhu. Skoro jako kdyby v případě Ameriky platilo to hloupé heslo „co mě nezabije, to mě posílí“. Proč tomu tak je? Čím je právě tato země tak speciální, že nikdy během své historie nespadla do pasti diktatury, totality nebo sebezničujícího sociálního státu?

Nejprve ale proveďme stručnou inventuru omylů a tragédií, které Ameriku postihly v novější době, jež pro tento účel definujme jako období po ukončení studené války. A nebude to krátký seznam! Klíčovou událostí určující vývoj na nejméně třicet let dopředu byl první útok na WTC. Odehrál se 26. února 1993. Atentátníky byli islámští extremisté. Plán měl za cíl destabilizovat budovu a způsobit její pád na druhou věž, což by mohlo způsobit masivní škody a vysoký počet obětí. K útoku byla použita nálož výbušniny o síle zhruba 600 kilogramů, která byla umístěna v dodávce v podzemním parkovišti. Při výbuchu zahynulo 6 lidí a více než 1 000 bylo zraněno. Výbuch způsobil rozsáhlé škody v podzemních patrech budovy a vytvořil kráter o šířce asi 30 metrů.

Footage shows the evacuation of the World Trade Center on February 26, 1993, following the detonation of an Al-Qaeda van bomb beneath the North Tower.

The 1,336 lb (606 kg) urea nitrate–hydrogen gas-enhanced device was designed to cause the North Tower to collapse onto the South… pic.twitter.com/uzm0gJ5fBf

— Morbid Knowledge (@Morbidful) September 23, 2024

Útok na WTC byl jen začátkem série amerických malérů, Clinton nereagoval

Tato událost byla mimořádně významná, protože odstartovala celý řetězec, který vedl k dalším bombovým útokům na americké cíle. Prezident Bill Clinton přitom atentát na WTC úplně ignoroval. Nenavštívil ani místo činu a vyšetřováním nepověřil zvláštní služby, nýbrž je nechal na FBI. Toto zásadní Clintonovo opomenutí mělo tragické dopady:

• Bombové útoky na americké ambasády ve východní Africe, 7. srpna 1998. Místa útoků: Nairobi, Keňa a Dar es Salaam, Tanzanie. Celkem zemřelo přes 200 lidí, více než 4 000 bylo zraněno. 

• Bombový útok na torpédoborec USS Cole z třídy Arleigh Burke dne 12. října 2000. Místo: Přístav Aden, Jemen. Při útoku na americký torpédoborec USS Cole pomocí člunu naplněného výbušninami zemřelo 17 námořníků a dalších 39 bylo zraněno. Incident zvýšil obavy z rostoucí schopnosti Al-Káidy útočit na americké cíle.

Clinton zanechal Ameriku zranitelnou. Její nepřátelé získali přesvědčení, že USA jsou bezbranný kolos, do něhož lze beztrestně kopnout. Clintonovy soukromé aféry navíc podtrhly dojem, že Amerika je dekadentní civilizace odsouzená k zániku. Usáma bin Ládin v jednom ze svých proslovů uvedl: „Když lidé vidí silného a slabého koně, přirozeně se přikloní k tomu silnému.“ V tomto kontextu je jasné, koho mínil oním slabým koněm. Výsledkem Clintonovy slabošské vlády byla samozřejmě tragédie 11. září 2001. Ta měla dalekosáhlé následky:

• Invaze do Afghánistánu: Krátce po útocích USA zahájily invazi do Afghánistánu (říjen 2001) s cílem svrhnout Tálibán, který poskytoval útočiště Al-Káidě a Usámovi bin Ládinovi. Tato válka se stala nejdelší vojenskou operací v historii USA.

• Válka v Iráku: V roce 2003 USA a jejich spojenci napadli Irák, oficiálně kvůli podezření z držení zbraní hromadného ničení. Ačkoli tyto zbraně nebyly nikdy nalezeny, válka vedla k sesazení Saddáma Husajna a následnému dlouhému období nestability.

Neúspěšné války vedené Clintonovými USA na začátku milénia měly svou dohru

Nepřímé následky těchto konfliktů byly ještě horší. USA zabředly do dluhů kvůli astronomickým nákladům na války a boj proti terorismu. Vztahy s evropskými spojenci byly poškozeny kvůli rozdílným názorům na invazi do Iráku. Tato operace samotná se ukázala být fiaskem vzhledem k absenci údajných zbraní hromadného ničení a k nepřítomnosti důkazů, které měly spojovat režim Saddáma Husajna s Al-Káidou. Invaze sice vedla k pádu brutálního diktátorského režimu, avšak nastolila neschopnou a zkorumpovanou demokratickou vládu, jejímž přímým důsledkem byl vznik brutálního Islámského státu.

Ten byl sice od té doby potlačen, ale v Iráku stále vládne islámistický režim, byť demokraticky zvolený a méně brutální než ISIS. Lze si povšimnout, že chyby prováděli Demokraté i Republikáni, nicméně prvotní zanedbání je bez pochyby Clintonova vina. Rychlá, rozsahem omezená, ale účinná akce proti Al-Kaidě v roce 1993 by byla ušetřila Americe i světu plno problémů. Žádná se však neuskutečnila. V roce 2008 měli Američané dost dosavadní politiky a zvolili si změnu v osobě Baracka Obamy.

Obama nabízel nový pohled, změněné priority a přívětivější tvář vůči světu. Novým pohledem byl názor, že Evropa již není klíčový spojenec Ameriky jako kdysi a že je nutné více se otevřít mimoevropskému světu. Tyto pozměněné priority znamenaly například snižování výdajů na obranu. Někteří odborníci a politici je kritizovali jako ohrožení americké bezpečnosti, zejména kvůli rostoucímu vlivu Číny a Ruska. Jiní tvrdili, že omezení vojenských výdajů bylo nezbytné pro konsolidaci rozpočtu a zaměření se na domácí priority, jako je zdravotní péče a infrastruktura.

Barack Obama synonymem změn v zahraniční politice USA

Obama ukázal přátelskou tvář Íránu a zejména Moskvě. Vztahy mezi USA a Ruskem byly totiž v roce 2008 a na počátku roku 2009 napjaté, zejména po válce mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008. Clintonová usilovala o zlepšení spolupráce s Ruskem v oblastech kontroly jaderných zbraní nebo obchodu a bezpečnostní spolupráce. Program byl oficiálně zahájen v roce 2009 během setkání Hillary Clintonové s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. Při této příležitosti předala Clintonová Lavrovovi symbolický červený knoflík s nápisem „Reset“, který měl symbolizovat nový začátek vzájemných vztahů. Tento moment se stal ikonickým, i když byl doprovázen drobnou chybou. Místo ruského slova pro reset (перезагрузка) byl na knoflíku napsán výraz перегрузка, což znamená přetížení.

Rusko se Obamovi za jeho vstřícnost odvděčilo anexí Krymu v roce 2014. Obamova odpověď zahrnovala zákaz návštěv USA pro některé ruské představitele, oficiální odsouzení včetně rezoluce v OSN a dodávku neprůstřelných vest a vojenských přileb na Ukrajinu. Mezitím uplynulo několik let a v srpnu roku 2021 se Amerika znovu stala předmětem výsměchu a opovržení ve velké části světa kvůli svému úprku z Afghánistánu. Evakuaci amerických sil již dříve schválil prezident Trump, avšak teprve stařeckou demencí trpící prezident Biden z ní učinil fiasko globálního významu.

Již během několik týdnů po pádu Kábulu začalo Rusko postupně škrtit dodávky plynu do Evropy. Jak se později ukázalo, jednalo se o předehru k ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022. Další události jsou mnohým ještě stále nejspíš v živé paměti. Čtenář nechť sám rozhodne, zdali americkou odpověď na ruskou agresi lze považovat za adekvátní. Totéž platí pro otázku, zda Putinovi vyhovují spíše Demokraté nebo Republikáni v Bílém domě.

Navzdory všem tragickým omylům nicméně stále platí, že Amerika zůstává světovou mocností číslo jedna. USA jsou největším technickým inovátorem, mají zdaleka nejvýznamnější akciový trh na světě a kapitálově i technicky disponují nejsilnějšími korporacemi. USA vyvinuly umělou inteligenci a největší kosmické rakety světa. Můžeme se domnívat, že výsledek amerických prezidentských voleb roku 2024 na tom nic nezmění. Byla by škoda, kdyby se z nejsilnější světové ekonomiky stal další zkostnatělý sociální stát evropského typu. Ale historie nás učí, že Amerika se vždy zvedla i z toho nejhoršího marasmu. Nepochybně tomu tak bude i v dohledné budoucnosti.

Proč má vlastně USA superschopnost vzpamatovat se z malérů?

Odpovědí může být politický systém. Prezident není všemocný, Kongres rovněž ne a stejně je tomu také v případě Nejvyššího soudu. Moc je geniálně rozdělena, aby nemohla nastat diktatura jedné složky. Srovnejme tento systém s britským parlamentem, jehož moc není omezena ani vládou, ani hlavou státu ani ústavním soudem. Anebo s politickým uspořádáním EU, které navíc trpí demokratickým deficitem. Ať volby v USA dopadnou jakkoli, Spojené státy budou fungovat a prosperovat, neboť navzdory všem malérům, jsou založeny na zdravém demokratickém základě.

Autor: Pavel Kohout

Zdroje: FBI , National museum of american diplomacy,