Proč investovat do Ameriky: USA versus Čína

Občas se setkáváme se statistikami, které mají dosvědčit zaostávání americké ekonomiky. Čína se může pochlubit mnohem silnějším hospodářským růstem, registruje více patentů, má nesrovnatelně lepší rychlovlaky a pokud jde o produkci cementu, v této disciplíně se USA mohou jít už úplně schovat. (Jenom během let 2020-21 Čína vyrobila více cementu než Spojené státy za celé 20. století.)

Vzniká otázka, proč se vůbec zdržovat s dekadentní a stagnující Amerikou, když tu máme novou dynamickou supervelmoc.

Nejprve si důkladně prohlédněte následující graf:

Co vidíme? Akciové index kolísají. Někdy i hodně. Ale americký akciový trh je jako Rocky Balboa: dostane ránu, padne, ale pak se zase vzchopí a bojuje dál, jako kdyby necítil únavu a bolest. Čínský akciový trh je v tomto srovnání jako letargický panda. Na čínských burzách jako kdyby vůbec nebyl znát dynamický vývoj HDP ani rozvoj čínského mezinárodního obchodu. Čím to může být?

První částečnou odpověď poskytuje úvodem zmíněná statistika o výrobě cementu. Čína během posledních desetiletí mohutně investovala do všech tradičních odvětví: energie, ocel, stavební materiály, strojírenství, chemie, nemovitosti; nenajdete jediný sektor, který by byl podinvestovaný.

Ale investice jsou přece dobré, ne? Alespoň pan bývalý prezident Zeman to vždycky říkal. V čem je tedy problém?

Potíže vznikají, když investic je až příliš. Konkurence je tak silná, že neexistuje prostor pro ziskové marže. Výrobci jen tak tak přežívají a občas nepřežijí. Akcionáři nemají mnoho důvodů k radosti.

Nadměrné investice vedou k poklesu zisků. Platí to pro průmysl i stavebnictví. Zprávy o „městech duchů“, neobydlených nových čtvrtí, nejsou v Číně výjimkou. V Číně se hodně staví: tento obor představuje asi 6,9 procenta čínského HDP. (V USA připadá na stavebnictví jen 4 procenta HDP.) Ani zprávy o finančních potížích developerských společností nejsou neobvyklé. Již v lednu 2023 seznam developerů v částečné platební neschopnost dosahoval čísla 26, v čele s velkými firmami jako China Evergrande Group, Yango Group a Sunac China Holdings.

Navzdory vysoké nabídce, čínský trh rezidenčního bydlení je z hlediska zájemců o vlastnické bydlení velmi drahý. Průměrný byt vychází na více než 34 násobek průměrných ročních příjmů. V Česku, kde bydlení rovněž považujeme za drahé, je tento násobek necelých 15.

Mapa: Ceny rezidenčních nemovitostí v poměru k příjmům

Proč jsou ceny čínských bytů tak vysoké, zatímco akcie dlouhodobě nechtějí růst? Protože developerské společnosti dlouhodobě navýšily příliš velké množství kapitálu. V soutěži o omezené zdroje stavebních pozemků (velmi vzácný statek v lidnatých částech Číny!) pak díky tomuto kapitálu vyšponovaly jejich ceny do absurdních výšek.

Státem podporovaná úvěrová expanze tedy vedla k levné průmyslové výrobě (díky vysoké míře investic a konkurence na trhu zboží) a zároveň k drahému bydlení (kvůli vysoké míře konkurence mezi zájemci o koupi pozemků). Dodejme, že masivní úvěrová expanze byla doposud odpovědí všech čínských vlád na jakékoli potíže, počínaje asijskou krizí v 90. letech přes Velkou finanční krizi (2008) až po covid. A pokud jde o růst HDP, tento recept fungoval. Doplatili na něj ovšem akcionáři čínských firem a mladé rodiny toužící po bydlení.

Srovnejme Čínu s Amerikou. Spojené státy jsou nejkritizovanější zemí na světě, neboť je to velká a bohatá ekonomika, která vzbuzuje pozornost a závist. Současně je to také země, kde vliv vlády na ekonomiku je mnohem menší než v Číně. V americké tržní ekonomice rovněž mohou nastat situace, kdy určité odvětví je „přeinvestováno“, ale nikdy v tak obrovské míře jako v Číně. Americká vláda má též jen omezenou možnost ovlivňovat úvěrovou politiku bank. Čínská vláda naproti tomu vydá rozkaz uvolnit úvěrovou politiku – a o rozkazu se, jak známo, nediskutuje. Anebo naopak: vydá rozkaz utáhnout kohouty – a výsledkem jsou například krachy developerských společností.

Z hlediska povrchního pozorovatele se Spojené státy dopouštějí všemožných excesů, ale ve srovnání s Čínou jsou to relativní maličkosti. Pokud sdílíte mediálně živený pocit, že americký Fed bezhlavě tiskne bezcenné dolary, pak věnujte pozornost srovnání růstu čínské a americké peněžní zásoby počínaje rokem 1999:

Poznámka: čínský M3 zhruba metodicky odpovídá americkému M2.

Čínská super-expanzivní měnová politika by teoreticky měla vést i k růstu cen akcií, ale vzhledem k důvodům výše uvedeným tomu tak není. Státní politika podpory investic za každou cenu ve skutečnosti zásadně poškozuje investory vlastnící čínské akcie, ať už jakéhokoli odvětví.

Dále je tu neblahý fakt, že Čína je autoritářský stát, který zachází s podnikateli značně svévolně. Známá je kauza jménem Jack Ma, což je legendární podnikatel a spoluzakladatel technologického konglomerátu Alibaba Group. V říjnu 2020 Ma otevřeně kritizoval čínskou vládu. Tvrdil, že „zastaralý dohled“ nad finanční regulací brzdí inovace a že čínské finanční regulační orgány připomínají „klub seniorů“. Aby toho nebylo málo, vyzval ke změně a kritizoval vměšování vlády do soukromých společností. „V budoucnu se bude hrát o inovace, nejen o regulační schopnosti,“ varoval Ma.

Poté Ma na tři měsíce zmizel a nebyly o něm žádné zprávy. Poté se opět objevil, ale od té doby vystupuje na veřejnosti velmi zřídkakdy a značně krotce. Stát si mezitím na jeho podnikání pořádně došlápl: hodnota akcií Alibaba Group od svého vrcholu v říjnu 2020 poklesla o 72 procent.

Čistka technologických společností je příznakem širšího posunu v čínské ekonomice. V srpnu 2021 výbor Komunistické strany Číny pro finanční a hospodářské záležitosti prohlásil, že je nutné „regulovat příliš vysoké příjmy“, aby byla zajištěna „společná prosperita pro všechny“. V projevu, který pronesl ve stejném měsíci, vůdce země Si Ťin-pching vytyčil základní principy politiky „společné prosperity“ a vysvětlil, že prioritou se stane rovnost prostřednictvím „racionální regulace nadměrných příjmů“. Načasování projevu uprostřed zásahu proti internetovým gigantům vyslalo signál, že éra expanze skončila.

Rozdíl mezi výkonností akciových trhů USA a Číny ilustruje praktický rozdíl mezi republikánským zřízením a totalitní diktaturou. Ústavou omezená republika s dělbou moci respektuje soukromé vlastnictví. Omezená moc státu není pouze teoretickým heslem. Totalitní diktatura může dlouhodobě tolerovat tržní hospodářství, podnikatele, miliardáře a burzu – do té míry, že téměř ani nepůsobí komunistickým nebo diktátorským dojmem. Zachází s nimi ovšem jako se šachovými figurkami. Hra skončí a diktátor uklidí nyní již nepotřebné figurky do krabice. Figurka si myslela, že má nějaká práva, ale přijde okamžik pravdy a ukáže se, že šlo pouze o dočasně propůjčené výhody. Stát, který má tu moc privilegia poskytnout, má rovněž moc je sebrat.

Navzdory všem obtížím, které trápily nebo trápí americkou ekonomiku, necítím sebemenší nutkání, natožpak chuť investovat do Číny. Spojené státy stále zůstávají nejlepší volbou. Ale co Evropa? Proč její akciový trh stagnuje během posledních patnácti let podobně jako čínský? Vždyť Evropa přece nemá komunistickou diktaturu – a přece na tomto kontinentě nemáme ani nikoho, jak je Jack Ma. Čína má Alibabu, Tencent, Baidu a další velké technologické společnosti. Evropa nemá nic podobného. Kde se stala chyba?

O Evropě si povíme někdy příště.