Proč Západ nechápe Rusko
foto: Kremlin.ru / Wikimedia commons /Vladimír Putin a Donald Trump na setkání ve Vietnamu v roce 2017
Západ nikdy nechápal Rusko. Občas se v západních zemích vyskytli vzdělanci, kteří Rusku opravdu rozuměli, avšak jejich hlasy bývaly v menšině. Platí to dokonce i pro některé země se západní kulturou, které po druhé světové válce dočasně patřily k ruské zóně vlivu.
Rozdíl mezi Západem a Ruskem
Co přesně je pro západní politiky, intelektuály a veřejnost na Rusku tak strašně nepochopitelné? Jde o několik málo bodů, které jsou však zcela klíčové. Pro Západ jsou zásadní tyto priority:
1. Prosperita země (zpravidla vyjádřeno HDP)
2. Národní bezpečnost (vnější i vnitřní)
3. Vláda zákona
Můžeme se dohadovat, zda HDP je ten nejlepší ukazatel, jak máme vlastně definovat národní bezpečnost a jestli všechny zákony, které nám vládnou, jsou opravdu dobré. Nicméně ať už se bavíme o USA nebo o Česku, o Itálii nebo o Islandu, specifika jednotlivých zemí jsou vždy druhotná: uvedené priority jsou pro Západ univerzální, liší se jen v detailech.
Jaké priority jsou zásadní pro Rusko? Naivní obyvatel Západu se bude domnívat, že i v Rusku tomu musí být víceméně stejně jako u něho doma. Možná Rusové dávají větší důraz na národní bezpečnost, možná mají jiné představy o zákonech než my, ale nemohou přece být úplně jiní. Radikálně odlišní, něco jako jiný živočišný druh. Anebo mohou?
Ruské priority – soudě podle veškerých dějin této země počínaje jejím vznikem roku 1480, kdy Velkoknížectví moskevské získalo nezávislost – jsou úplně jiné:
1. Územní expanze
2. Bezpečnost panovníka
3. Vláda panovníka
Všechny tyto priority byly převzaty z dob vlády tzv. Zlaté hordy, tatarsko-mongolské říše původně založené Čingischánem. Osoba panovníka byla vším, zájmy poddaných ničím. Země byla osobním majetkem hlavy státu, šlechta měla svá panství pouze propůjčená. Církev byla podřízena panovníkovi, neexistovala žádná dělba moci.
Západní monarchie se vyvíjely postupně s jasnými omezeními moci panovníka. Již od 13. století se objevují dokumenty jako Magna Charta v Anglii (1215), které formálně omezovaly královskou moc. Feudalismus dělil moc mezi krále, šlechtu a církev. Tato dynamika postupně vedla k vývoji konstitučních monarchií, kde panovník je podřízen zákonům a nemá možnost je svévolně měnit. Legitimita západních monarchů byla sice původně odvozena od Boha, ale postupně byla omezována právy poddaných, později občanů. Dalším krokem bylo republikánství, kdy panovník je nahrazen voleným úředníkem. Také dnešní západoevropské monarchie a Japonsko jsou fakticky republiky s folklórně-historickou nadstavbou. Skutečnou moc mají parlamenty, předsedové vlád a nezávislé soudy.
Ruská monarchie se naproti tomu vyvinula v systém samoděržaví (autokracie) s téměř neomezenou mocí cara. V Rusku chyběla silná nezávislá šlechta, která by mohla tvořit protiváhu panovníkovy moci. Ortodoxní církev byla na rozdíl od západní římskokatolické rovněž podřízena panovníkovi. Car byl v ruské tradici považován za přímého zástupce Boha na zemi, což upevňovalo jeho absolutní postavení. V ruské historii chyběla tradice omezování panovníkovy moci společenskými smlouvami nebo ústavními dokumenty. I pozdější reformy, jako ty za vlády Petra Velikého, se zaměřovaly spíše na modernizaci státního aparátu a na technokratická opatření než na omezení panovnické moci. Tato tradice silné centralizované moci přetrvává v ruské politické kultuře dodnes. Prezident Putin je spíše panovník absolutistického typu než jako hlava demokratického státu: když mu nevyhovují zákony, změní je. Tak tomu bylo například s omezením počtu prezidentských volebních období.
A nyní k podstatě věci: proč Západ není schopen pochopit Rusko. Zatímco na Západě je hlava státu jen nejvýše postaveným úředníkem, ruský prezident je fakticky majitelem země a celý stát vlastně slouží jako servisní organizace pro plnění jeho ambicí a rozmarů. Je zcela proti všem zvyklostem a politickým instinktům Západu uvažovat o prezidentovi jakékoli země takovýmto způsobem. Čím dále od hranic Ruska, tím hůře je tento princip pochopitelný.
Západní politici jsou zvyklí uvažovat v kategoriích národních zájmů. Státy jsou vnímány antropomorficky, jako určitá forma rozumných bytostí, kterým jde o prosperitu, bezpečí a pořádek. Všechny jsou na víceméně stejné morální úrovni, zlo nebo dobro je subjektivní.
Kissingerův svět bez morálky
Tento dnes dominantní přístup je založen na tzv. realistickém chápání mezinárodních vztahů podle Henryho Kissingera. Hlavní roli hraje rovnováha moci mezi státy spíše než ideologické či morální principy. Kissinger vyzdvihoval význam národních zájmů a pragmatismu; věřil, že stabilita mezinárodního systému závisí na vytvoření a udržování rovnováhy sil mezi velmocemi. V kissingerovském světě neexistuje dobro a neexistuje zlo: existují pouze zájmy, které je nutno vyvažovat.
Kissingerova koncepce proto zdůrazňovala nutnost diplomatického jednání i s ideologickými protivníky, což vedlo k jeho politice usmiřování se Sovětským svazem a otevření vztahů s maoistickou Čínou v 70. letech. Kissinger prosazoval myšlenku, že žádný stát by neměl být natolik silný, aby mohl dominovat ostatním, ani natolik slabý, aby se stal snadnou kořistí – proto podporoval sofistikovanou síť aliancí a protiváh. Odmítal univerzalistické přístupy a idealistické koncepce zahraničních politik, které považoval za destabilizující, a místo toho hájil přístup, který označoval za „pragmatický“.
Není náhodou, že studenou válku vyhrál Kissingerův protipól: idealista Ronald Reagan, který neváhal označit Sovětský svaz za Říši zla a stanovil si za cíl jej porazit. Tak se i stalo. Jenomže po Reaganovi znovu ožil duch „pragmatismu“. Američtí prezidenti od 90. let do současnosti se mylně domnívali, že zlo bylo poraženo a že Rusko po pádu komunismu a rozpadu SSSR bude země jako každá jiná – země se stejnými prioritami, jaké jsou uznávány na Západě.
A tak jsme byli svědky Clintonova bratření s Jelcinem, Obamovy politiky „resetu“ vztahů s Moskvou a konečně Trumpovy podbízivé politiky vůči Putinovi. Nic z toho nefungovalo a ani fungovat nemohlo, protože základní předpoklad – že Rusko je v zásadě normální země, jen s trochu obtížnější historií – prostě neplatil. A nikdy platit nebude.
Ani kdyby Putin byl zítra ráno svržen, Rusko se nezmění. Ruský národ totiž nepoznal během celé existence své země nic jiného než nesvobodu. Ivan III. a jeho syn Ivan IV. řečený Hrozný neosvobodili své poddané od mongolského jha, jak tvrdí ruské učebnice dějepisu. Ve skutečnosti mongolský princip absolutní moci a absolutních majetkových práv panovníka prohloubili a rozšířili.
V sovětských dobách tomu nebylo jinak. V 90. letech se zdálo, že Rusko se přece jen dočkalo svobody. Ta měla ovšem krátkého trvání: národ, jehož svobodomyslná menšina bývala vždy v historii vyháněna nebo vybita, netoužil po svobodě. Ještě ke všemu období relativně svobodných 90. let bylo spojeno s hospodářským úpadkem, hyperinflací a vytvořením privilegované třídy oligarchů, která si během krátké doby přivlastnila většinu té lepší části ruského průmyslu a přírodních zdrojů.
Proč Trump nechápe Putina
A proto Rusové poslušně udržují u moci Putina. Jeho éra je navíc chápána jako období stability, zlepšení životní úrovně a aspoň částečné znovunabytí dřívějšího supervelmocenského postavení. (Ve skutečnosti měl Putin štěstí, že za jeho vlády rostly ceny surovin a že nepopulární Jelcinovy reformy konečně začaly přinášet ovoce v podobě fungování trhu. Prázdné regály, hyperinflace a fronty před obchody se za Putina staly minulostí, nikoli ovšem jeho zásluhou.)
Prezident Putin začínal svoji kariéru u sovětské tajné služby KGB, avšak svým založením není komunista. Po svém vzestupu k moci (za který vděčí nikoli svým schopnostem, nýbrž pouze přání odcházejícího prezidenta Jelcina, který si jej na sklonku roku 1999 vybral za následníka) v sobě objevil nového cara. Během několik let stačil ovládnout nebo alespoň zneškodnit čerstvě založené demokratické instituce a učinit se neomezeným vladařem. Leckdo se domnívá, že Putin navazuje na komunistickou diktaturu – ve skutečnosti je ale typickým ruským konzervativcem, který se opírá o armádu, církev, policii a „tradiční hodnoty“.
Tento aspekt Putinova vládnutí jej činí atraktivním pro některé západní osobnosti politického a mediálního světa. Konzervativci povrchního typu jako Tucker Carlson Putina milují. Podle nich představuje alternativu proti dekadentní progresivní ideologii a zejména tomu, co se nazývá „wokismus“. Rozmach extrémně levicových názorů vrcholící někdy během minulých let měl za následek nepříliš šťastnou reakci v pravé částii spektra: významná část západních konzervativců se zhlédla v systému, který byl na Západě zastaralý již v roce 1215. Jeden extrém zplodil druhý.
Prezident Trump ale není politický extrémista. Lze mu vyčítat leccos, ale nikdy nehlásal nějakou přemrštěně konzervativní ideologii, alespoň nikoli na americké poměry. Svým založením je především realitní obchodník a Putina vnímá rovněž jako realitního obchodníka: vždyť oběma jde vlastně o pozemky, že? Zároveň oba nemají rádi extrémní levici. V zásadě bychom je mohli považovat za kolegy, kteří si navzájem rozumějí a nakonec se nějak dohodnou.
Je tu ale fundamentální rozdíl. Obchodník, pokud je opravdu dobrý, chápe, že obě strany obchodu musí být nakonec spokojeny. Protistrana je partner. Protistranu nechceme zničit, protože ji v budoucnu můžeme potřebovat.
Putin se na věc dívá jinak. Protistrana je nepřítel, který musí být poražen, ponížen a zašlapán do země. To, co Trump vidí optikou realiťáka z Manhattanu jako nadějná jednání, Putin chápe jako postupné ponižování a morální rozleptávání protistrany. Trump nechápe, že jeho ústupky nejsou podaná ruka, ale dílčí kapitulace, po nichž přijdou kapitulace ještě další a významnější. Pro Trumpa je diplomacie cesta k dosažení kompromisu; pro Putina je to pokračování války jinými prostředky. A to je přesně princip, který nechápe nejen Trump, ale i celá jeho administrativa a rovněž nemalá část západní veřejnosti.
Závěrem se vraťme do Evropy. Její západní část rovněž žila v poválečném období v představě, že SSSR a později Rusko je země jako každý jiná. Země, s níž lze výhodně obchodovat a na kterou je spolehnutí. V 80. letech, kdy prezident Reagan usiloval o porážku Sovětského svazu, mu Němci (a nejen oni) házeli klacky pod nohy. Pro tehdejší Spolkovou republiku bylo výhodnější spolupracovat s totalitní mocností než proti ní bojovat, byť mírovými prostředky dodržování embarga.
Tento stav pokračoval až donedávna. Teprve nyní si západní Evropa zděšeně uvědomuje, že had, kterého desítky let hřála na prsou, se jí vine kolem krku. A na druhé straně Atlantiku není žádný Reagan, který by Evropu považoval za součást své vlastní civilizace, kterou je nutno bránit.