Promlčení už před splatností. U smluv se splatností na výzvu zpozorněte
foto: Archiv Marka Chlupa, se svolením/Advokát Marek Chlup
Podle Nejvyššího soudu může u některých pohledávek promlčecí doba začít běžet ještě před jejich splatností. Ústavní soud nedávno rozhodl, že ne. Věřitelé i dlužníci teď tápou.
Nejvyšší soud v roce 2023 dospěl k závěru, že u pohledávek splatných „na výzvu věřitele“ může promlčecí lhůta začít běžet již den po vzniku dluhu, tj. po dodání zboží nebo služby. To by znamenalo, že část času určeného k jejímu uplatnění u soudu (tj. část promlčecí doby) uběhne ještě předtím, než se pohledávka stane splatnou a se věřitel může skutečně domáhat jejího splnění u soudu. Tento závěr, který může na první pohled vypadat nesmyslně, korigoval Ústavní soud.
Podle advokáta Marka Chlupa není závěr Nejvyššího soudu úplně a plošně nesmyslný – ale ani závěr Ústavního soudu nemá být univerzálním návodem. Svůj postoj prezentoval v odborném článku a pro Deník Vektor v rozhovoru jej hlouběji zdůvodňuje a vysvětluje, jaké dopady celá kauza má na postavení dlužníků i věřitelů.
Máme diametrálně odlišné názory Nejvyššího a Ústavního soudu. Než se dostaneme k detailům: jak je to vůbec možné?
Úvodem bych rád poznamenal, že celou situaci pokládám v celospolečenském kontextu za velice nešťastnou. Vždyť promlčení pohledávek je jedním ze základních právních institutů s velkými praktickými dopady do života firem, ale i obyčejných lidí. Že se ani v roce 2026 nejvyšší soudní instituce neshodnou na řešení těchto základních otázek, to v očích veřejnosti nutně oslabuje důvěru ve vymahatelnost a předvídatelnost práva.
A jak se to mohlo stát: Podle mě je to důsledek zjednodušování. Jeden soud danou problematiku zjednodušil jedním směrem, druhý opačným – a výsledek vidíme.
Psali jsme
Neschválená smlouva je vždy problém, někdy dokonce neřešitelný. Advokát Vladimír Janošek tvrdí, že takových případů je překvapivě hodně.
Vysvětlete čtenářům Deníku Vektor srozumitelně, oč vlastně jde.
Především připomínám, že promlčecí lhůta u pohledávek je zákonem stanovena na tři roky. A teď si představte, že někomu dodáte zboží nebo půjčíte peníze a splatnost nastavíte na pět let od chvíle, co dlužníka vyzvete k placení. Týden po dodání zboží nebo poskytnutí peněz dlužníka vyzvete k zaplacení, za pět let zjistíte, že nezaplatil – a už ani nezaplatí, protože pohledávka je promlčena. Podle Nejvyššího soudu totiž promlčecí lhůta začíná běžet okamžikem, kdy vznikl nárok na zaplacení, což je v tomto případě den dodání zboží nebo poskytnutí peněz.
To je ale absurdní. Jak to Nejvyšší soud zdůvodnil?
Ano, takový důsledek by byl absurdní. Takový výklad by byl obtížně slučitelný s právem na přístup k soudu a ochranu subjektivních práv. Vaše právo by bylo promlčeno dříve, než byste vůbec mohl podat důvodnou žalobu
Co se týče zdůvodnění, Nejvyšší soud vyšel z předpokladu, že promlčecí lhůta začíná běžet dnem, kdy věřitel může o splnění nejdříve požádat – a s tím, že to je den vzniku pohledávky. Problém je, že ke dni vzniku pohledávky může věřitel požádat o splacení jen teoreticky. Ale prakticky je přece nesmysl žádat splacení závazku, který bude – abychom se vrátili k našemu příkladu – splatný za pět let.
Vysvětlím to laicky: představte si, že na takový požadavek na splacení přijde odpověď: „Váš požadavek odmítám“. Co uděláte? Když se obrátíte na soud, ten potvrdí, že na splacení opravdu nemáte nárok, protože závazek podle smlouvy ještě není splatný. Takže je jasné, že v den vzniku pohledávky reálnou možnost vyžádat splacení nemusíte mít. A to právě Nejvyšší soud opomíjí.
Ale je to přece očividný nesmysl…
No, nesmysl – Nejvyšší soud se snažil zabránit jinému extrému: aby se taková pohledávka nepromlčela nikdy. On totiž v úvahu připadá výklad zákona, podle něhož by se to opravdu mohlo stát.
A překvapivě na takovém výkladu postavil Ústavní soud své úplně opačné stanovisko. Stanovil, že promlčecí lhůta začíná běžet až okamžikem, kdy se pohledávka stala skutečně splatná.
To zní logicky, ne?
Na první pohled ano. Ale je zase problematické, že u tohoto typu pohledávek platí, že splatnost nastává – respektive její lhůta začne běžet – až výzvou ke splacení. Takže pokud věřitel neučiní výzvu, promlčecí lhůta nezačne běžet nikdy, což je proti smyslu existence tohoto institutu. Pohledávka tedy může viset ve vzduchu klidně dalších 30 let a udržovat stav právní nejistoty.
Psali jsme
Novela soudního řádu správního, která bude účinná od začátku roku 2026, zjednoduší a zrychlí řešení sporů ve správních řízeních. Nejzajímavější…
To je taky problém. Vidíte nějaké řešení?
Podle mého názoru by promlčecí lhůta měla začít běžet okamžikem, kdy mohl věřitel splatnost objektivně vzato vyvolat. Ten určíme tak, že ke dni, kdy nárok vznikl, tedy od dodání zboží nebo služby, přičteme sjednanou dobu splatnosti. Od tohoto okamžiku už podle mě není důvod, aby promlčecí doba nezačala plynout pouze proto, že věřitel otálí s výzvou.
Takto určený začátek promlčecí lhůty by podle mě byl spravedlivý a logický: K promlčení vždy může dojít, ale ne dříve, než se věřitel může reálně splatné pohledávky domáhat u soudu. Pokud by promlčecí doba začala běžet dříve – řešení zvolené Nejvyšším soudem – neodůvodněně to poškozuje věřitele. Pokud by promlčecí doba začala běžet později – tedy podle Ústavního soudu – naopak to neodůvodněně poškozuje dlužníka.
Nález Ústavního soudu ponechává některé otázky otevřené – a mimochodem, jeho rozhodnutí v podstatě není odůvodněné. Takže se dá předpokládat, že Nejvyšší soud se k tomuto tématu vrátí. A doufám, že finální řešení pak bude blízké mému návrhu.
Co mezitím mají dělat občané a firmy – neměli by se smlouvám „na výzvu věřitele“ raději vyhýbat?
To jsme u jádra problému: současný stav výkladu této úpravy opravdu vyvolává nejistotu. Tyto typy pohledávek jsou přitom v praxi velmi často používané.
Nepříjemné je, že pravidla pro počátek běhu promlčecí doby patří mezi takzvaná kogentní ustanovení Občanského zákoníku, takže smluvní strany si je nemohou domluvit odlišně. Jediným skutečným řešením tohoto problému je tedy tomuto typu splatnosti se úplně vyhnout. Ale často to z jakéhokoli důvodu nejde, tam bych doporučil aspoň domluvit ve smlouvě delší promlčecí dobu a uzavření dohody o mimosoudním řešení sporů vzniklých v souvislosti s pohledávkou – to má totiž za následek, že po dobu jednání promlčecí doba neběží.
A samozřejmě, věřitelé nesmí otálet a mají k vymáhání pohledávek přistupovat velmi aktivně.
Psali jsme
AI vyhrála v UK první soud, tvrdí média. Pravda to je jenom zčásti, ale AI umožnila stlačit cenu na právní služby tak, že se vyplatilo žalovat…
To je opravdu nepříjemné, že ten problém nemá systémové řešení…
Ano – a z historického pohledu je také nepříjemné, že Ústavní soud tento závěr Nejvyššího soudu z roku 2023 korigoval až v roce 2025. Měli jsme tedy přibližně dvouleté období, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu skutečně platilo a soudy nižších instancí tyto případy pravidelně zamítaly z důvodu, že pohledávky jsou promlčeny. Představte si situaci věřitele, který takto pravomocně prohrál soudní spor kvůli promlčení pohledávky a nyní dodatečně zjistí, že si to soudy, zjednodušeně řečeno, rozmyslely.
Tak musí být zoufalá situace. Jaké možnosti takový věřitel má?
V Česku bohužel prakticky žádné. Pokud už byl spor pravomocně skončen a uplynuly také lhůty pro podání mimořádných opravných prostředků nebo ústavní stížnosti, pozdější změna judikatury sama o sobě není důvodem pro obnovení řízení. Takový věřitel se tedy může dostat do velmi nepříjemné situace, kdy svůj nárok definitivně ztratil v důsledku právního názoru, který byl následně označen Ústavním soudem za ústavně neakceptovatelný. Jiná situace by samozřejmě byla, pokud by v době vydání nálezu ještě soudní řízení probíhalo. Tam by bylo možné nový nález využít.
Čistě teoreticky přichází v úvahu obrátit se na Evropský soud pro lidská práva. To ale není další odvolací instance proti rozhodnutí českých soudů – bylo by potřeba prokázat porušení práv podle Evropské úmluvy, tady nejspíš porušení práva na spravedlivý proces. Ale to by byla velmi náročná argumentace a šanci na úspěch bych viděl jako velmi malou. Mimochodem, je potřeba dodržet stanovenou lhůtu, která je v tomto případě čtyři měsíce od vyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany.