Průběžný penzijní systém zrušit

KOMENTÁŘ (II. část) Čísla ukazují dramatický pokles porodnosti v České republice. Aktuální komentář navazuje na předchozí, v němž jsem si položil otázku, jak se mohou rodit děti, když lidé nemají na postel?

Proč: Průběžný penzijní systém je tak či onak odsouzen ke katastrofě. Můžeme to pozorovat na Itálii, Řecku a na podobných zemích, které jsou v tomto směru před námi. Výplaty štědrých penzí každoročně zatěžují rozpočtový systém za rámec únosnosti. Ze země se postupně stává živý skanzen, vytratila se ekonomická dynamika i víra v budoucnost. Jednou se celá tato konstrukce zhroutí, čím později, tím větší škody budou napáchány.

Čím dříve začneme rušit průběžný systém, tím lépe. A ano, je třeba jej zrušit a opět naučit lidi, aby se starali sami o sebe. Jakákoli „reforma“ bude jen provizorium.

Jak: Pochopitelně nelze průběžné penze zastavit ze dne na den. Důchodci by se octli bez prostředků. Optimální by bylo nastavit přechodové období a sdělit nejmladším generacím, že jich se už průběžné penze týkat nebudou. Stát úplně vystupuje z této sféry, občané, starejte se, jak umíte. Poraďte si. Mějte děti, ať se o vás v budoucnu postarají. Ne, žádné minimální důchody nebo zaručené příjmy nebudou, na to rovnou zapomeňte.

Křivky porodnosti by vyletěly ke stropu, neboť občanům by došlo, že tentokrát doopravdy se musejí postarat sami o sebe. (Vynecháváme otázku kredibility vlády, která by toto prohlásila, ale v rámci brainstormingu vypouštíme jakákoli omezení.)

Zlepšit dostupnost bydlení

Výstavba bytů v dnešním Česku je nákladné utrpení. Byrokratizace společnosti, v jejímž rámci má kdejaký úřad či nátlakový spolek nárok na zamítací razítko, vede k frustracím, zpoždění a drahotě ve výstavbě bytů. Což takhle řešit problém čistým řezem? Poslat všechny ty schvalovače a zamítače k šípku a začít prostě stavět? Za první republiky se stavělo v masovém měřítku, i když ve 20. letech naši ekonomiku postihla těžká krize a v letech 30. další, ještě horší. Přesto se během let 1918-1938 postavilo tolik bytů v takové kvalitě, že dodnes se jedná o vyhledávané a mnohdy luxusní bydlení.

Dále je možné snížit poptávku po bydlení (a tudíž průměrnou výši nájemného) zrušením podpor a sociálních dávek v této oblasti. Podobného druhu je návrh jakýmkoli způsobem zamezit masivní inigraci. V českých podmínkách zatím imigrace nemá masové rozměry – zkušenosti západoevropských zemí a velkých měst však hovoří o tom, že ceny bydlení v exponovaných oblastech stoupají mimo hranice dostupnosti místní střední třídy, neboť občané jsou z trhu bydlení vytěsňováni imigranty (jejichž kupní síla je podpořena čerpáním sociálních dávek a státní sociální politikou vůbec.)

Kdyby šlo o regulérní ekonomickou migraci, bylo by všechno v pořádku. Severní Ameriku postavili ekonomičtí imigranti, kteří ihned po příjezdu začali pracovat a bydlení si pořídili za své. Současná imigrace do Evropy má však převážně charakter cestování za evropským sociálním státem a jeho velkorysými výhodami. Tento typ imigrace nevede k hospodářskému růstu, ale k vyšším veřejným výdajům, vyšším daním a k nižší hospodářské dynamice. Ta souvisí s omezenou aktivitou v oblasti průmyslu a stavebnictví, což má dále za následek růst cen bydlení. (Zkuste si představit ceny bydlení třeba v Londýně, kdyby tam žila jen polovina imigrantů. Nabídkový šok by způsobil pokles cen zpět do pásma komfortní dostupnosti pro původní obyvatele.)

Nastavit správné měnovou politiku

Dostupnost bydlení ovlivňuje i měnová politika, která je dnes zcela běžně nastavena na chybných základech. Centrální banky cílují inflaci vyjádřenou růstem indexu spotřebitelských cen (CPI). Ten ovšem zpravidla nezachycuje růst cen nemovitostí adekvátním způsobem. Náklady vlastnického bydlení podle české metodiky se počítají jako tzv. imputované nájemné – fiktivní částka, kterou by majitel bytu platil, kdyby jej nevlastnil, ale najímal si jej. Podobným způsobem se ceny bytů počítají v USA. Imputované nájemné je čistá fikce: nikdo je nikdy nikomu neplatil. Dokážete pochopit, že inflace – údaj kriticky důležitý pro měnovou politiku – se počítá na základě zcela fiktivních čísel? Evropská metodika HICP (Harmonised Index of Consumer Prices) raději s cenami nemovitostí nepočítá vůbec.

Cenové indexy, podle nichž se řídí měnová politika, prakticky ve všech ekonomikách hrubě podhodnocují růst cen nemovitostí. V rámci české metodiky zaujímá imputované nájemné přes 10 procent váhy spotřebního koše: dost, aby výše inflace byla seriózně zkreslena v řádu desetin procenta. Centrální bankéř může mít pocit, že dodržuje cenovou stabilitu, když inflace kolísá mírně pod dvěma procenty ročně. Ve skutečnosti ve stejné době ceny nemovitostí mohou běžet vzhůru i dvojcifernou rychlostí – jev, který během několika let může učinit bytový trh nedostupným pro velkou část potenciálních mladých rodičů.

Je s podivem, jak takto bizarně vadná měnová politika se mohla stát prakticky světovým standardem, ale je to zkrátka tak.

Směs kontroverzních a bizarních nápadů

V předchozích bodech jsme zmiňovali návrhy, které jsou míněny vážně, od zrušení škodlivého penzijního systému po správnou definici měnové politiky. Nyní dopřejme prostor nápadům netradičním, podivným či vysloveně šíleným. Tvořivý mozek nezná žádná tabu a brainstorming už vůbec ne.

• Zásadně zchudnout. Chudé státy zpravidla nemívají problémy s porodností, stačí se podívat na Afriku. Jistě, chudoba nezní jako atraktivní alternativa, nicméně na Západě existují nezanedbatelné síly, které o ni zcela vážně usilují. Jde zejména o hnutí propagující „ekonomický nerůst“ a o radikální křídlo Zelených. (Tito aktivisté ovšem sami nechápou, co chtějí. Chtěli by se mít stále stejně dobře a přitom méně pracovat. Vyloučeno.)
• Zákaz počítačových her a streamingu filmů. Kdy jsme měli v novodobé historii nejvyšší porodnost? V době komunistické „normalizace“, kdy oba televizní kanály vysílaly především propagandu. Televize nebyla atraktivní alternativou sexu. Výsledkem byla početná generace „Husákových dětí“.
• Podstatné zvýšení daně z vlastnictví psů. Jistě znáte mladé páry, které si namísto dítěte pořídily „miminko“ v podobě chlupatého štěkajícího miláčka. Když v sobotu ráno navštívíte dejme tomu Riegrovy sady v Praze, uvidíte více psů než dětí. Kdo by ostatně vodil děti na místo, nad kterým se vznáší dusný odér psích exkrementů a kde se člověk bojí posadit se na trávník?
• Více volebních hlasů rodičům.  člověk nabývá v 18 letech. Má to svoje dobré důvody. Nicméně neměli by rodiče mít právo volit jménem a ve prospěch svých dětí? Proč má rodič dvou, tří, čtyř nebo více dětí stejný hlas jako bezdětný osmdesátiletý důchodce, jemuž na budoucnosti země nemusí nutně příliš záležet?

Zdá se vám toto všechno nehorázné a nepřijatelné? Pak se zamyslete, do jaké míry je přijatelné pokračování systému, o němž již nyní víme, že vede k finančnímu vyčerpání státu a ke všeobecnému úpadku.

Pavel Kohout
Algorithmic SICAV