Indie byla dlouhou dobu ve stínu Číny. Zatímco indický sektor IT služeb si získal mezinárodní uznání, průmysl dlouho zaostával. Ještě relativně nedávno byl nejpopulárnějším indickým automobilem Hindustan Ambassador vyráběný na bázi britského Morris Oxford z roku 1956. Tento ikonický, nicméně beznadějně zastaralý vůz byl vyráběn až do roku 2014! Motocykly značky Royal Enfield Bullet z roku 1952 se v mírně inovované verzi vyrábějí v Indii dodnes.

Co je (respektive bylo) hlavní příčinou zaostávání indického průmyslu – a proč se to netýká IT a podobných služeb? Nejprve si řekněme něco o historii indického zákoníku práce a dalších souvisejících zákonů.

Zákon o továrnách, první zákon svého druhu, byl přijat v roce 1881 na nátlak britských humanistů. Cílem těchto zákonů bylo upravit pracovní podmínky v továrnách, zajistit odpovídající bezpečnostní opatření a skoncovat s dětskou prací. Ale to byl teprve začátek.

Na počátku 20. století začaly v Indii vznikat odbory a uskutečnilo se několik významných stávek. Vláda na rostoucí pracovní nepokoje reagovala zákonem o odborech z roku 1926, který poprvé v Indii legalizoval odbory. Tento zákon poskytl právní rámec pro kolektivní vyjednávání a stávky.

Po získání nezávislosti Indie v roce 1948 nová vláda prováděla značně levicovou politiku, což se týkalo zejména ochrany pracovníků. Zákony vycházely z tehdy módní teorie fabiánského socialismu, které – naštěstí pro Británii – nebyly ve své domovské zemi nikdy plně realizovány. Zákon o továrnách byl v roce 1948 rozšířen, aby zahrnoval více průmyslových odvětví a zlepšil pracovní podmínky. Zákon o státním pojištění zaměstnanců rovněž z roku 1948 vytvořil fond, který měl poskytovat zaměstnancům zdravotní dávky v případě nemoci, mateřství, úrazu atd.

Struktura indické práceschopné populace vyhlížela podle statistik z roku 2000 následovně. Pouhých 13,7 % osob ekonomicky činných se mohlo pyšnit označením „wage and salary worker“ neboli zaměstnanec, který má řádnou pracovní smlouvu, těší se všem zákonným privilegiím a je pod penzí. Většina Indů patřila do kategorie osob, které zaměstnávají samy sebe: 51,7 %. Dalších 32,4 % byli příležitostní dělníci neboli nádeníci. Do této kategorie patřila i většina nezaměstnaných, neboť oficiálně nezaměstnaných bylo pouze 2,2 %.

Neformální sektor hrál a stále hraje v indické ekonomice významnou roli a zaměstnává značnou část pracovní síly v zemi. Podle sčítání lidu z roku 2011 patřilo přibližně 90 % podniků v Indii do neformálního sektoru. Novější údaje Mezinárodní organizace práce (ILO) z roku 2018 odhadují, že neformální zaměstnanost představuje přibližně 81 % veškeré zaměstnanosti v Indii. Neformální zaměstnanost zahrnuje širokou škálu pracovních míst, jako jsou pracovní místa spojená s neregistrovanými podniky, pracovní místa bez sociálních dávek, samostatně výdělečně činné osoby, příležitostní dělníci, zemědělští pracovníci a pracovníci v domácnosti. Podle pravidelného průzkumu pracovních sil (PLFS) z let 2017-18 bylo přibližně 52 % nezemědělské pracovní síly zaměstnáno v neformálním sektoru.

Vysoká míra neformální zaměstnanosti v Indii představuje velký problém. Pracovníci ve „švarc systému“ mají obvykle nižší příjmy, méně práv, menší jistotu zaměstnání a omezený přístup k sociálním službám ve srovnání s těmi, kteří mají formální zaměstnání. Především ale neformální podniky nemají mnoho možností dalšího rozvoje. Nemohou čerpat úvěry u oficiálně působících bank, nemají možnost vstupu na burzu, pro zahraniční kapitál nejsou potenciálními partnery, možnosti mezinárodního obchodu jsou pro ně silně omezeny.

Toto vše mělo po desítky let zásadní nepříznivý vliv na indický hospodářský růst. Zatímco Čína od 80. let masivně rostla, Indie zůstávala Popelkou. Nelze říci, že by to byla vina pouze a výhradně „švarc systému“, ale indické pracovní právo bylo bezpochyby jednou z hlavních žab na prameni. V Indii, stejně jako kdekoli na světě, platí, že zaměstnavatel nebude přijímat zaměstnance, když pak může mít problémy s jejich propouštěním.

Příklad: soudní spor Bharat Forge Co Ltd versus Uttam Manohar Nakate. Pan Uttam pracoval ve slévárnách Bharat Forge jako pomocný dělník. V roce 1982 jej zaměstnavatel přistihl při spaní v pracovní době (opakovaně) a propustil jej. Uttam žaloval svého zaměstnavatele za porušení zákoníku práce a spor vyhrál. Zaměstnavatel se však odvolal…

… a po sérii soudních jednání a dalších odvolání, kdy se případ dostal až k Nejvyššímu soudu, jej vyhrál. V roce 2005, tedy po téměř 23 letech.

„Kromě toho, že Uttamův případ upozorňuje na problém liknavého indického právního systému, ukazuje, jak pracovní právo v zemi ve skutečnosti snižuje zaměstnanost, protože zaměstnavatelé se bojí zaměstnávat pracovníky. Pravidla chrání stávající zaměstnance sdružené v odborech – někdy označované jako dělnická aristokracie – na úkor všech ostatních. V současné době tvoří dělnická aristokracie pouze 10 % indické pracovní síly,“ komentoval tento případ indický spisovatel Gurcharan Das.

A nyní konečně vysvětlení, proč indický průmysl dlouho stagnoval, zatímco moderním službám se dařilo. Zákony na ochranu zaměstnanců napsané během 20. až 40. let v duchu tehdy moderní levicové ideologie explicitně uváděly, kterých odvětví se ochrana má týkat. Jelikož ale v oné době počítače teprve vznikaly a žádný IT sektor neexistoval, zákonodárci s ním prostě nepočítali.

Tak se stalo, že průmysl stagnoval, zatímco moderní služby, se kterými zákony nepočítaly, vzkvétaly. Nicméně během minulého desetiletí se průmyslové zaostávání Indie za Čínou (ale i za Vietnamem, Malajsií, Thajskem a Filipínami) stalo natolik do očí bijící, že politici se konečně rozhodli jednat.

GNI per capita, Atlas method (current US$) - China, India

Zdroj grafu: THE WORD BANK

Kolem roku 2020 bylo přijato několik velmi zásadních reforem. Lze je stručně shrnout asi takto:

• Kodex průmyslových vztahů, 2020: Tento zákoník nahradil tři zákony: Zákon o odborech z roku 1926, zákon o průmyslovém zaměstnávání z roku 1946 a zákon o průmyslových sporech z roku 1947. Zákoník zavedl ustanovení, která usnadnila normy pro propouštění zaměstnanců v podnicích, stanovil právní rámec pro zaměstnávání na dobu určitou a zefektivnil normy pro stávky a výluky.

• Zákoník sociálního zabezpečení, 2020: Tento zákoník nahradil devět zákonů týkajících se sociálního zabezpečení, včetně zákona o zaměstnaneckém zaopatřovacím fondu z roku 1952 a zákona o dávkách v mateřství z roku 1961. Rozšířil sociální zabezpečení na všechny pracovníky, včetně neorganizovaného sektoru a koncertních pracovníků.

• Zákoník o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a pracovních podmínkách, 2020: Tento zákoník nahradil 13 zákonů týkajících se bezpečnosti, zdraví a pracovních podmínek, včetně zákona o továrnách z roku 1948 a zákona o smluvní práci (regulace a zrušení) z roku 1970. Kodex stanoví obecnou povinnost zaměstnavatelů zajistit bezpečné a zdravé pracoviště.

• Mzdový kodex z roku 2019: Tento kodex nahradil čtyři zákony: Zákoník nahradil zákony: The Payment of Wages Act, 1936, The Minimum Wages Act, 1948, The Payment of Bonus Act, 1965, a Equal Remuneration Act, 1976. Zákoník stanoví minimální mzdu ve všech odvětvích a pro všechny pracovníky. 

Cílem těchto reforem bje kromě jiného zjednodušit pracovní právo a zásadně omezit doposud dominantní roli „švarc systému“. Indie zatím nedokázala rovnocenně konkurovat Číně jakožto výrobní základna, protože kvůli svému bizarnímu pracovnímu právu nebyla pro investory atraktivní. To se však může změnit během historicky krátké doby. Kromě toho Indie nenese na hřbetě zátěž obrovských dluhů, které doposud poháněly čínský hospodářský růst. Ale o Indii jakožto investiční příležitosti si řekneme jindy.

Autor: Pavel Kohout; Algorithmic SICAV