Svět bez USA (část druhá)

Spojené státy jsou pro leckoho červeným hadrem. Amerika dělá špatně to a ono, kdyby nebylo Ameriky, nebyly by takové a onaké války, svět by byl klidnější a šťastnější. Ráj na zemi bez těch ohavných washingtonských imperialistů. Dobrá. Zkusme si představit, jak by se dvacáté století vyvíjelo bez Ameriky. Přesně řečeno, kdyby se USA staraly čistě jen o sebe a nevměšovaly se do cizích válek. Jak by vypadala alternativní historie se scénářem přísně neutrální Ameriky?

Poválečný svět bez studené války

Dobrá. A co studená válka? Dejme tomu, že by Amerika nedělala žádné cavyky ohledně železné opony a vytvoření sovětského bloku. Moskva by dostala darem Západní Berlín, americký prezident by podal sovětskému generálnímu tajemníkovi ruku a hovořil by o mírové spolupráci. Závody ve zbrojení by se nekonaly, Američané by stáhli všechny své vojáky z Evropy nejpozději koncem 40. let. Americko-sovětská ekonomická spolupráce by nerušeně pokračovala tam, kde ve 30. letech skončila.

Jak by se svět vyvíjel podle tohoto scénáře? Neproběhla by například korejská válka: celý poloostrov by dnes byl pod vládou Kim Čong Una. Neexistoval by svobodný Tchaj-wan. Stát Izrael by byl utopen v krvi. Jak by to bylo s Japonskem, je velká otázka.

V Evropě je pravděpodobné, že SSSR by dříve či později zahájil další dobyvačnou válku s cílem rozšířit moskevské impérium. Všichni kremelští vládcové se snaží o totéž: je to neměnný axiom již od časů Ivana Hrozného. Druhým neměnným axiomem je, že Kreml vždy vnímá vstřícnost a vlídnost druhé strany jako její slabost. Kdyby se USA stáhly do sebe a ponechaly Evropu svému osudu – s cílem uchlácholit Rusy – nejspíše by tím vyprovokovaly Kreml k zahájení třetí světové války.

V tom úplně nejlepším případě by Kreml neválčil, pouze by tlačil na „finlandizaci“ dalších západoevropských zemí. Jinými slovy, Rusové by požadovali politickou neutralitu – ve skutečnosti podporu své zahraniční politiky – výměnou za nevměšování do ekonomických záležitostí a za výhodný obchod se SSSR. Podobně jako tomu bylo v reálném světě v případě poválečného Finska.

Otázkou je, zdali by tato forma spolupráce Rusům stačila. Při neexistenci NATO by SSSR mohl postupovat krok za krokem a jednotlivé západní země postupně dostávat do své sféry vlivu, ovlivňovat jejich politiku a prosazovat své zájmy. Většinou by stačilo pohrozit největší armádou na kontinentě a Evropané, za žádnou cenu si nepřející další válku, by se pravděpodobně vzdávali, jedna země za druhou. Nakonec by Rusové svoji armádu skutečně použili, přinejmenším podobným způsobem jako v roce 1968. Vnější svět je vnímán kremelskými vládci jako tradičně nebezpečný – je lepší jej vojensky porazit nebo aspoň zastrašit, než se s ním dohodnout.

Výstižně to popsal George Kennan v roce 1946:

„V pozadí kremelského neurotického pohledu na světové dění je tradiční a instinktivní ruský pocit nejistoty. Původně to byla nejistota mírumilovného zemědělského národa, který se snaží žít na rozlehlé exponované rovině v sousedství divokých kočovných národů. K tomu se s kontaktem Ruska s hospodářsky vyspělým Západem přidal strach z kompetentnějších, mocnějších a lépe organizovaných společností v této oblasti. Tento druhý typ nejistoty však trápil spíše ruské vládce než ruský lid; ruští vládci totiž vždy cítili, že jejich vláda je relativně archaická, co do formy křehká a umělá ve svém psychologickém základu, neschopná snést srovnání nebo kontakt s politickými systémy západních zemí. Proto se vždy obávali pronikání cizích vlivů, obávali se přímého kontaktu západního světa s vlastním, obávali se, co by se stalo, kdyby se Rusové dozvěděli pravdu o světě venku nebo kdyby se cizinci dozvěděli pravdu o světě uvnitř. A naučili se hledat bezpečí pouze v trpělivém, ale smrtelném boji za úplné zničení konkurenční moci, nikdy ne v kompromisech a dohodách s ní.“

Pokud jde o Československo, to by v případě absence studené války patrně do dnešního dne existovalo jen jako ruský satelit. Neexistovala by žádná americká vojenská hrozba, kvůli které ekonomika SSSR zkrachovala ve snaze udržet krok s mírou zbrojení. Amerika by naopak dodávala do SSSR technologie pro těžbu a dopravu ropy a plynu: velká sovětská hospodářská krize 80. let by se nestala. Socialismus by se nezhroutil, neboť by nebyl zatížen zbrojením a naopak, byl by neustále vyživován příjmy z exportu surovin.

Dále by nikdo nefinancoval české vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Komunistická média by tím pádem byla bez konkurence. Naši disidenti by neměli v zahraničí žádnou podporu. Rok 1989 by prošel bez větších událostí jako každý jiný. Časem by možná moskevská vláda zavedla v rámci svého impéria ekonomické reformy podobné čínským: ekonomická svoboda pro vyvolené stranické kádry, povinnost dělat levnou pracovní sílu pro všechny ostatní. V horším případě by východní část evropského kontinentu sledovala osud Severní Koreje nebo možná spíše Běloruska.

Scénář poválečné Evropy bez studené války vypadá z hlediska Čechů a Slováků velmi neatraktivně v každé své potenciální variantě. Po roce 1945 jsme se nešťastným řízením osudu – či spíše kvůli nešťastným rozhodnutím našich politiků – dostali do nesvobodné části světa. Bez studené války jsme tam mohli být dodnes. 

Sečteno a podtrženo: americká účast v první světové válce nám přinesla samostatný národní stát (nám zde znamená Čechům i Slovákům). Díky neuvěřitelnému objemu americké pomoci sovětskému Rusku během 30. a 40. let ztroskotal Hitlerův plán Barbarossa – což nám v konečném důsledku pomohlo vůbec přežít. A díky studené válce jsme svobodní.

Jsme natolik svobodní, že smíme bez nepříjemných důsledků pomlouvat a špinit Ameriku, které přitom za tolik vděčíme. Ale ve svobodné společnosti má i hlupák právo dát najevo, že je hloupý.

Pavel Kohout

www.algorithmic-sicav.cz