Sýrie podle Agathy Christie. Co ji čeká teď?
foto: Library of Congress / Pirryl/Brána do Damašku
Slavná autorka detektivek Agatha Christie ve 30. letech minulého století sepsala cestopis o Sýrii. V něm líčí kouzlo starověkých památek, každodenní život místních obyvatel i kulturní střety, které byly přítomné už tehdy. Ponořte se do vybraných pasáží z knihy, které připomínají, jak moc se tato země proměnila a pravděpodobně brzy ještě více změní.
Není příliš známou skutečností, že světoznámá autorka detektivních příběhů Agatha Christie byla provdaná za archeologa. Její manžel, sir Max Mallowan, pracoval ve 30. letech v Sýrii a Agatha jej přijela navštívit. Své zážitky z idylické cesty do tehdy klidné a bezpečné Sýrie shrnula během těžkých válečných let v Londýně do cestopisu „Pověz mi, jak žijete”. Kniha vyšla v roce 1946, v českém překladu až teprve o téměř 60 let později v roce 2003. V následujícím textu si můžete přečíst některé vybrané pasáže z knihy a pochopit, jak se dříve idylická země pod vlivem Islámského státu zásadně změnila k nepoznání. Podobné věci pravděpodobně budeme moct očekávat i nyní pod vlivem islámských radikálů.
A potom, po sedmi hodinách vedra a jednotvárnosti a osamělého světa — Palmýra! V tom je, myslím, hlavní kouzlo Palmýry, že její štíhlá smetanová krása vyvstává fantasticky zprostřed horkého písku. Je krásná a přízračná a neuvěřitelná, se vší divadelní nerealističností snu. Nádvoří a chrámy a zřícené sloupy… Není, nemůže být skutečná! Ale najednou jsme uprostřed lidí, uprostřed zástupu veselých francouzských turistů, kteří se smějí a mluví a cvakají fotoaparáty. Zastavíme před pohlednou budovou, hotelem. (s. 21)
Kráska z pouště: syrská Palmýra
Spisovatelka Agatha Christie byla ve své knize nadšená z města Palmýra, jehož první archeologické nálezy spadají až do mladší doby kamenné. Dnes je komplex archeologického naleziště na seznamu světového dědictví UNESCO. Zatímco v roce 1936 se jednalo o klidné a bezpečné místo v roce 2015, kdy Palmýra padla do rukou Islámského státu, se však město proměnilo v peklo na zemi. Islámští extremisté během občanské války zlikvidovali množství antických památek a město se podařilo osvobodit syrskými vládními silami teprve v roce 2017. Největší dobrodružství, které tam Agatha Christie zažila, bylo toto:
Když jsme nejdále od hotelu, narazíme na skupinu Francouzů. Jsou v nesnázích. Jedna z žen, která má na nohou (ostatně jako všechny) střevíce s vysokými podpatky, si utrhla podpatek a teď nemůže dojít pěšky celou tu dálku až do hotelu. (s. 22)
I Agatha Christie si však povšimla zvýšené citlivosti místního syrského obyvatelstva. Práce na vykopávkách jejího manžela tak nebyly pro evropany bez bezpečnostního rizika. Christie popisuje:
Úměrně s tím, jak se otepluje, roste i popudlivost dělníků. Max zvyšuje pokuty za rozbité hlavy a nakonec dospěje k zoufalému rozhodnutí. Každé ráno musí muži, než začnou pracovat, odevzdat všechny zbraně. Je to nepopulární rozhodnutí, ale muži, byť neradi, souhlasí. Pod Maxovým dohledem jsou Michelovi předávány klacky, kyje a dlouhé, vražedně vypadající nože. Při západu slunce jsou vráceny majitelům. (s. 89)
Sýrie místem střetu kultur i náboženství
Téma náboženských sporů v tehdejší Sýrii, která dle Sykes-Picotovy dohody připadla pod správu Francie, bylo neustále přítomné. Arabové měli v živé paměti nedodržení slibů britské vlády realizované prostřednictvím plukovníka T. E. Lawrence (Lawrence z Arábie) o založení národního státu Arabů v oblasti Velké Sýrie. Evropané tak v zemi nebyli příliš vítáni, ale alespoň částečně byli schopni tlumit agresivitu zbožných muslimů. Podobně jako za syrské občanské války byli hlavním terčem lidé jiného vyznání:
Shromážděným dělníkům je přečten další výnos proti výtržnostem. Nikdo nesmí jezídským dělníkům nic nalhávat ani je jinak pronásledovat. „Na tomto výkopu si musí být všichni bratry!“ Vystoupí muslim s veselýma očima.
- Ty jsi stoupenec Krista, chawádžo, a my Mohameda, ale oba jsme nepřáteli šajtána, ďábla. Je proto naší povinností pronásledovat všechny, kdo věří, že bude obnovena šajtánova moc, a kdo ho uctívají.
- Tak tahle povinnost tě bude napříště stát pokaždé nejméně pět franků! odpovídá Max.
Několik dní potom neslyšíme od jezídů jedinou stížnost. (s. 90)
Sýrie proto byla ve 30. letech v podstatě francouzskou kolonií. Francouzské úřady zemi spravovaly a speciální vojenské jednotky v zemi udržovaly klid. V některých případech vykonávaly i takové funkce, ze kterých by dnes ochráncům lidských práv šla hlava kolem. Agatha vypráví o nesnázích, o kterých se s ní dělili kolegové, američtí archeologové, na vykopávkách poblíž irácké hranice. Tamní lidé ještě neznali pojem „mzda“:
Práce za mzdu je v této odlehlé části světa čímsi naprosto novým. Výprava narazila na odmítání a nepochopení. V zoufalství se obrátili na francouzské vojenské úřady. Ohlas byl okamžitý a účinný. Francouzi zatkli asi dvě stě Arabů a dopravili je do práce. Vězni byli přátelští, v nejlepší náladě a zdálo se, že je práce docela baví. Řekli jim, aby se zítra vrátili, ale nepřišel ani jeden. Znovu byli požádáni o pomoc Francouzi a znovu dělníky zatkli. A muži opět pracovali se zřejmým uspokojením. Ale pak se zase nedostavili a bylo třeba uchýlit se k zatčení.
Nakonec se celá věc objasnila.
- Vám se nelíbí pro nás pracovat?
- Ale ano, proč ne? Nemáme stejně doma nic na práci.
- Tak proč nepřijdete každý den?
- Chceme přijít, ale musíme počkat, až nás zatknou vojáci. Moc se nás dotklo, když nás nepřišli sebrat. Je to jejich povinnost.
- Ale my chceme, abyste pracovali i bez toho, aby vás zatýkali vojáci!
- To je ale divný nápad. (s. 27-28)
Sýrie ve 30. letech minulého století byla velkou neznámou
Zastáncům politické korektnosti se zvedají oči v sloup. Nicméně ozbrojená nadvláda francouzských Services spéciaux (zvláštních jednotek) zajistila zemi klid a mír. V Aleppu, Homsu, Raqqa a v Kámišlí fungovaly obchody, banky, kadeřníci, taxikáři a další služby. Muslimové různých denominací, křesťané, Židé, jezídové žili vedle sebe. Ovšem koexistence všech těchto skupin vyžadovala permanentní přítomnost vojenské síly, která byla nadřazena všem těmto sporům. Neboť, jak Agatha Christie píše:
Dostáváme se k otázce náboženství vůbec — což je v této části světa spletitý problém, protože Sýrie je plná fanatických sekt všeho druhu, jež jsou ochotny si navzájem podřezat pro dobrou věc krky. (s. 148)
Kdyby tento cestopis četl například laureát Nobelovy ceny míru, bývalý prezident USA Barack Obama, mohl si ušetřit nesmyslné trápení s podporou „demokratické syrské opozice“. A kdyby jej četla bývalá kancléřka Angela Merkel, možná by nepřišla na nejapnou myšlenku dovážet tento věčný konflikt do Evropy. Pokud jde o Francouze, ti dnes nejsou schopni udržet pořádek ani ve vlastní zemi.Větu: Smrt tady není příliš důležitá (např. s. 78) napsala Agatha Christie hned na několika místech svého cestopisu. Tehdy ještě netušila, jak hlubokou měla pravdu. Lze pouze doufat, že se situace v Sýrii nezvrhne do dalšího občanského konfliktu a situace, která je v mysli mnohých ještě v živé paměti se brzy nezopakuje.
Autor: Pavel Kohout, Algorithmic SICAV
Pozn. red.: číslování stránek je na základě anglického vydání knihy z roku 1985 viz. Zdroj
Zdroj: MALLOWAN, CHRISTIE, Agatha: Come, tell me how you live. Toronto; New York: Bantam Books, 1985. Dostupné online na: //archive.org/details/cometellmehowyou0000mall