Teorie rozbitého kyvadla (část 2.)
foto: Zdroj: Pexels / RDNE Stock project/Mikrofon
Politické kyvadlo se podle Pavla Kohouta zaseklo – a nikoliv náhodou. Ve druhé částí své analýzy se autor zaměřuje na to, jak nová levice budovala svou moc: od intelektuální kanonády přes vytváření „utlačovaných“ menšin až po intersekcionalitu, která se stala základem nového kultu. Jaké mohou být důsledky a kde hledat východisko?
Intelektuální kanonáda
Tocquevillův efekt však může vysvětlit jen část jevů, které nyní pozorujeme. Zbytek je dílem koordinovaného úsilí.
Alfa levičáci nevěnují své intelektuální úsilí pouze hledání odpovědi, kde najít nové beta levičáky. Ta je celkem triviální. Daleko náročnější je úkol přesvědčit dosavadní většinovou populaci, že imigraci je nutno přijmout, že je to morální povinnost bohatého Západu vůči chudému Jihu a že na tom Západ může dokonce i vydělat.
A tak jsme během uplynulých desetiletí byly svědky intelektuální dělostřelby, jejímž cílem bylo přehlušit a umlčet veškerou opozici k masové imigraci. Tak dlouho musíme snášet neustálou kanonádu klamavých argumentů, morálního kýče a výprodejové sentimentality, že jsme už zapomněli, jak vypadá normální svět bez manipulativních praktik. Mladší ročníky si takový svět už ani neumějí představit.
Psali jsme
Politické kyvadlo, které se mělo kývat mezi pravicí a levicí a přinášet rovnováhu i prosperitu, se rozlomilo. Zatímco v 90. letech se zdálo,…
O jaké klamy se jedná konkrétně?
Za prvé, klam konstantní velikosti bohatství. Člověk má sklony uvažovat o ekonomických vztazích jako o hře s nulovým součtem: když někdo vydělá, jiný musí prodělat. Celkové bohatství zůstává stejné. Jinými slovy, Západ je (údajně!) bohatý na úkor chudého Jihu; je morálně zavázán tento dluh splatit. Například ve formě velkorysého přijímání imigrantů.
Ve skutečnosti je to nesmysl, ekonomika není hra s nulovým součtem. Objem bohatství roste v závislosti na lidském kapitálu, hospodářské politice státu a na dalších faktorech. Nicméně za chudobu v Jemenu či v Somálsku skutečně nemůže ani západní Evropa ani Amerika.
Za druhé, kolektivní vina. Ne, ani Západ ani bílá rasa obecně nemohou za problémy současného Nigeru či Pákistánu.
Za třetí, dědičná vina. Ne, nenesete žádnou právní zodpovědnost za činy vašich předků, ať už jste jakéhokoli původu. I kdyby náhodou vlastnili otroky.
Za čtvrté, mýtus „ušlechtilého divocha“. Ten si zaslouží trochu pozornosti.
Mýtus ušlechtilého divocha je koncept, který idealizuje domorodé či „primitivní“ společnosti jako morálně čisté, mírumilovné a žijící v harmonii s přírodou, nezkažené civilizací. Tento romantický pohled, jehož historie sahá až do 18. století, představuje „přírodního člověka“ jako vrozeně dobrého, kterého kazí až civilizace a její instituce. Ve skutečnosti jde o zjednodušující stereotyp, který ignoruje komplexitu a rozmanitost domorodých kultur, včetně toho, že i tyto společnosti měly své konflikty, násilí, sociální hierarchie a environmentální problémy. Tento mýtus paradoxně dehumanizuje domorodé obyvatelstvo tím, že je zbavuje odpovědnosti za jejich činy.
Samotný termín „ušlechtilý divoch“ dnes samozřejmě není přímo používán, nicméně tento koncept má pro levici zásadní význam. Umožňuje totiž paušálně přesunout vinu z „barevných“ (PoC, People of Color) na bílou rasu. A jakou vinu? Univerzální vinu za všechno zlo na světě: otroctví, kolonialismus, chudobu, znečišťování životního prostředí, terorismus, rasismus, sexismus, diskriminaci sexuálních menšin, utrpení arabského lidu Palestiny, zkrátka za cokoli.
Tímto seznam manipulací ještě zdaleka není vyčerpán. A nejde jen o ospravedlnění masové imigrace do západních zemí.
Jak rozdělit společnost a založit nový kult
Levice ve snaze uměle rozdělit společnost na utlačované a utlačující se provedla důkladný brainstorming. Identifikovala přitom tyto menšiny (přičemž seznam si nečiní nároky na úplnost):
- původní obyvatelstvo (s výjimkou bělošské populace kdekoli na světě)
- národnostní menšiny (opět s výjimkou bělošské populace kdekoli na světě)
- sexuální menšiny
- náboženské menšiny (s výjimkou křesťanů)
- ženy (bez ohledu na to, že v populaci zpravidla představují mírnou většinu)
- lidé žijící v nájmu
Na základě těchto kritérií alfa levičáci vytvořili dokonce celou „vědu“, která zkoumá, která menšina je utlačovanější a má tudíž větší nárok na ochranu. Nazývá se intersekcionalita, neboť zkoumá průsečíky (intersekce) různých aspektů vykořisťování. Například: je více utlačovaná černá žena anebo muslimský muž pákistánského původu? (Odpověď, že utlačovaný nemusí být nikdo z nich, neboť v moderní demokratické společnosti platí rovnost před právem, není správná: vždy někdo musí být utlačovaný! Pokud není, pak jste se jen špatně dívali.)
Soudobí alfa levičáci tímto inovativním „vědeckým“ způsobem vytvořili celou škálu menšin, o jejichž práva se vydali bojovat. Přitom nevadí, že se mnohdy berou za práva menšin se zcela protichůdnými zájmy, například žen nebo gayů na jedné straně a konzervativních muslimů na straně druhé. Podstatné je vytvořit maximum utlačovaných (byť často pouze údajně), o které se levice může starat. Zároveň je tímto způsobem vytvořeno „intelektuální hnojivo“ pro levicové myslitele a aktivisty—neboť, jak bylo řečeno úvodem, levice se neobejde bez složité teorie dělení populace a zvýhodňování některých skupin na úkor jiných. Ideál rovnosti tak vedl ke vzniku čehosi, co připomíná kastovní systém.
Podobnost s kastovním systémem není náhodná. Podobně jako v indické společnosti, vaše příslušnost ke kastě je daná a téměř neměnná. Výjimkou může být pouze změna pohlaví, která vás katapultuje mezi transsexuály—tato kasta je v rámci intersekcionálního „náboženství“ zvláště preferovaná. Nemůžete však změnit svoji rasu, etnicitu ani své předky. Dědičnou a kolektivní vinu lze částečně kompenzovat (nikoli smýt!) účinnou lítostí, v jejímž rámci musíte rituálně odsoudit svůj evropský původ a platit odpustky (viz dále).
Mimoevropanů se to netýká, ti jsou vždy nevinní, i kdyby jejich předkové byli kanibalové, aktivní účastníci arménské genocidy, případně členové Maových Rudých gard, eventuálně Rudí Khmerové anebo příslušníci Islámského státu.
A proč právě Evropané a bílí Američané jsou hlavním objektem intersekcionální nenávisti? Jednoduše proto, že jsou bohatí, anebo se alespoň předpokládá, že jsou. Od Proudhonových dob až dodnes, hlavní levicové krédo („vlastnictví je krádež“) nebylo žádným vlivným alfa levicovým intelektuálem zpochybněno či odvoláno. (Čínskému vůdci Teng Siao-Pchingovi se připisuje výrok „Zbohatnout není hřích“, nicméně Teng zároveň zdůrazňoval, že bohatství musí „sloužit lidu“.)
Lidé bílé rasy (u nichž se automaticky očekává bohatství) mají tedy podle levicového kréda důvod být vinni a zároveň mají prostředky na placení odpustků. Ty platí nejen ve formě progresivních daní, ale také podporou levicových hnutí, tvorbou pracovních míst pro „diversity, equity and inclusion“ (DEI) úředníky v soukromých firmách i veřejných organizacích a také formou přednostního přijímání menšin do pracovního poměru.
Závěr a možné východisko
Každé zlo v sobě nese zárodek své budoucí zkázy. Všechny varianty socialismu, které byly doposud vyzkoušeny, nakonec selhaly. Podobně tomu bude i s novodobým pokusem rozdělit společnost a poštvat její součásti proti sobě navzájem v rámci uměle vyvolaného nepřátelství na základě rasy, pohlaví a dalších podobných kritérií.
Již nyní můžeme sledovat, jak intersekcionální „náboženství“ ztrácí na síle. Kult menšin se vyčerpává, stejně jako se před časem vyčerpal kult dělnické třídy. Lidi přestává bavit prokazovat stud a lítost nad svojí údajnou kolektivní vinou a nad hříchy svých předků, ať už jsou skutečné či vymyšlené. Nová levice se stane vysmívaným dinosaurem, podobně jako v 80. letech starý marxismus-leninismus. Praxe ukázala, že jeho doktrína vede k nespravedlnosti, zaostávání a nakonec k bídě: komunistická ideologie musela jít do odpadkového koše dějin.
Nejinak tomu bude i s novou levicí. Nicméně její historické znemožnění si ještě vyžádá čas a úsilí. Prozatím má stále ještě značný počet přívrženců, kteří v mnoha zemích zaujímají vysoké pozice v politice, v médiích a ve státní správě (zejména v soudnictví) a kteří do své kauzy investovali značné množství času a energie. Nebudou chtít se vzdát tak snadno
Nicméně společnost má svoji přirozenou dynamiku, která nakonec smete pokusy novodobých alfa levičáků o nastolení intersekcionálního ráje. Podobně jak se stalo koncem 80. let ve střední a východní Evropě. Podobně jako v roce 1989 přijde konzervativní revoluce. Za pár desítek let (možná již jen za pár let) se lidé budou zpětně dívat na 20. léta jako na období intelektuálního šílenství: „Jak je možné, že nám vládli takoví nemožní kašpaři?“
Nicméně konzervativní revoluce (či snad kontrarevoluce) nebude bez rizika. Vzpomeňme si, jak tomu bylo v 90. letech: jako když po dlouhé zimě přijde jaro. Sníh roztaje a krajina se po zimním spánku probere k životu. Jenže toto vše má i svá rizika. Zmizení sněhové pokrývky odhalí veškerý nepořádek a špínu. Všude je hodně bláta a dokonce hrozí nebezpečí povodní.
Psali jsme
Cargo cult je termín z antropologie, který původně označoval náboženské hnutí v Melanésii (zejména na Nové Guineji) po druhé světové válce. Během…
Abychom byli méně méně poetičtí a více konkrétní: svoboda znovu nabytá koncem 80. let umožnila vzestup i mnoha nevábných myšlenek. V jižní a východní Evropě to byl zejména nacionalismus a ideologie na něho navazující. Československo vyšlo z oné doby relativně velmi dobře: „pouze“ se řízeně rozpadlo. Jugoslávie na tom byla mnohem hůře a pokud jde o bývalý Sovětský svaz, zde není třeba dlouze komentovat, čemu bývalé ruské kolonie čelí až do dnešních dnů.
Také zkušenosti ze zemí, kde konzervativní kontrarevoluce již částečně proběhla, nejsou prozatím úplně radostné. Ve Spojených státech je sice novolevicová ideologie na ústupu, bohužel ovšem za cenu chaotické zahraniční a obchodní politiky druhé administrativy Donalda Trumpa. Spojené království odešlo z Evropské unie, což se ve své době dalo interpretovat jako protest vůči levicovým politikám Bruselu. Výsledkem bohužel byly ještě levicovější politiky následujících britských vlád, včetně těch vedených Konzervativní stranou. Nyní jsme svědky masivního vzestupu imigrace ze zemí třetího světa a zavádění politik, které již snesou označení „policejní stát“.
Novodobá Británie je vůbec příkladem, jak nedělat konzervativní politiku. Konzervativní strana se před časem rozhodla, že svět jde doleva a ona se musí přizpůsobit. V levicových politikách se snažila předstihnout svého tehdejšího hlavního rivala, Stranu práce (Labour Party). Výsledkem byla vládní krize. Krátkodobě se dostala k moci Liz Truss, která se pokusila o provedení poměrně radikálně liberální (tj. pravicové) hospodářské politiky—rozpočtové škrty však nebyly dobře připraveny, takže Liz Truss se zapsala do dějin Británie jako premiérka s nejkratší dobou vládnutí: pouhých 49 dní. Stalo se, že konzervativci odpudili část svého voličského jádra, aniž by získali nové voliče — žádný levicový radikál by nevolil konzervativce, ať už by jejich program byl jakýkoli.
V poslední době se dere na výsluní strana Reform UK, avšak i ona se snaží „novolevicově“ nadbíhat pákistánsko-indicko-arabsko-africké části populace. Skutečný konzervatismus je v nedohlednu. Smutný výsledek pro zemi, která dala světu Edmunda Burkeho, Margaret Thatcherovou a Rogera Scrutona.
Nicméně nepropadejme malomyslnosti. Dějiny ještě nekončí. Evropská civilizace přežila nájezdy Mongolů, Tatarů, Turků, i Rusů a přežila několik socialistických totalit. Přežije i novou levici. A každý z nás může udělat alespoň maličkost, abychom opravili zaseknuté kyvadlo.