Teorie rozbitého kyvadla (část 1.)
foto: Zdroj: Pixnio / Bicanski/Hodiny
Politické kyvadlo, které se mělo kývat mezi pravicí a levicí a přinášet rovnováhu i prosperitu, se rozlomilo. Zatímco v 90. letech se zdálo, že zvítězí umírněnost, dnes má levice v západním světě navrch. Jak k tomu došlo, proč už nefunguje původní model a kde leží kořeny současného posunu doleva? První část komentáře Pavla Kohouta hledá odpovědi v proměně společnosti, imigraci i Tocquevillově paradoxu.
Úvod: Teorie a praxe kyvadla
Ve škole nám kdysi začátkem 90. let vysvětlovali teorii kyvadla. Jednou zvítězí ve volbách pravice. Sníží daně, povzbudí podnikání, nastaví podmínky pro hospodářský růst. Nárůst nerovnosti ale způsobí, že většina voličů dá v příštích volbách hlasy levici. Ta zvýší daně, postará se o potřebné, ale pokud to přežene, lidé v dalších volbách si opět zvolí pravici. A tak to jde dál a dál, politické kyvadlo se pohybuje jednou doprava jindy doleva, politika směřuje k rovnovážnému stavu, kdy levice a pravice se navzájem příliš neliší. Vládne prosperita a sociální smír. Konec politických extrémů. Idyla a konec dějin.
Po nějakou dobu během 90. let se skutečně zdálo, že teorie kyvadla funguje, stejně jako konvergence k umírněnosti. Extrémně levicové režimy východní Evropy jeden po druhém popadaly. Čína prováděla masivní tržní reformy, podobně jako Vietnam. Britská Labour Party se vzdala jednoho ze svých oficiálních cílů: znárodnění klíčového průmyslu. Také německá sociální demokracie se obrátila vstříc trhu a ve Francii se privatizoval majetek znárodněný během 80. let za vlády prezidenta Mitteranda. Na druhé straně, britští konzervativci se po demisi Margaret Thatcherové posunuli doleva. V USA převládl po éře Ronalda Reagana tzv. „soucitný konzervatismus“ spojený s osobou George Bushe a v roce 1992 zvítězil ve volbách umírněně levicový Bill Clinton.
Ve skutečnosti však umírněnost 90. let byla jen přechodným jevem. Kyvadlo se poté vyšvihlo prudce doleva, kde zůstává až do dnešních dnů. Levice v západním světě zvítězila, kyvadlo se rozbilo, zaseklo se v levé pozici.
Jak je možné, že se to stalo? Je tomu tak navždy? A co je třeba udělat pro nápravu situace?
Nejprve si řekněme, proč k onomu prudkému výkmitu směrem doleva vlastně došlo.
Soumrak radikalismu
Během 90. let radikální levice na Západě s hrůzou sledovala nejen pád reálně socialistických režimů na evropském východě, ale také růst spokojenosti a blahobytu populace ve svých vlastních zemích. Růst prosperity během 80. let otupil ostří třídního konfliktu v Británii i jinde. V silně levicových režimech naopak rostl odpor proti konfiskativnímu zdanění, což bylo patrné především ve Švédsku. Najednou se ukázalo, že tradiční sociálně demokratický a socialistický étos—boj „lidí práce“ za důstojné životní podmínky—ztratil význam. Dělnická třída se početně zmenšila, navíc dělníci byli převážně spokojeni se svým životem a necítili touhu jít bojovat na barikády za lepší zítřky. Co teď?
Kterýkoli přívrženec levice vám vysvětlí, že jeho ideálem je rovnost. Krajní levice je za absolutní rovnost, umírněná se jen snaží vyrovnávat sociální extrémy. Ve své podstatě ale každá levicová ideologie dělí společnost na dvě části: na vykořisťovanou a vykořisťující. První z nich je nutno dávat, od druhé je třeba brát. Jednoduchý princip, který je společný pro naprosto všechny levicové proudy.
Umírněná levice provozuje sociální stát, který vykořisťovatele zatíží daněmi, ale nezničí je. Dobře si totiž uvědomuje, že na finančních zdrojích od podnikatelů, manažerů, živnostníků a kvalifikovaných profesionálů (v marxistické terminologii bychom řekli buržoazii a maloburžoazii) je sociální stát existenčně závislý. Podříznout husu, která snáší zlatá vejce, by bylo nemoudré.
Zároveň i nelevicové politické skupiny chápou, že určitá míra přerozdělování je nutná, již jen z pragmatických důvodů. Koneckonců první průběžný penzijní systém na světě zavedl Otto von Bismarck, jednoznačný konzervativec. Z pravicového hlediska však nejde o nastolení sociální rovnosti, nýbrž o odstranění křiklavých sociálních rozdílů a projev charity. V praxi téměř neexistuje pravicový proud, který by chtěl sociální stát kompletně zrušit (přesně řečeno, strany s tímto programem dostávají ve volbách řádově desetiny procenta hlasů).
Všechny nelevicové ideologie jsou ve své podstatě natolik jednoduché, že je lze shrnout do jediného souvětí: Nechme lidi pracovat, podnikat a bohatnout, vybereme daně v rozumné výši, zabezpečíme fungování státu a kromě toho se postaráme o sociální případy, které se nevyhnutelně objevují v každé společnosti.
Psali jsme
Cargo cult je termín z antropologie, který původně označoval náboženské hnutí v Melanésii (zejména na Nové Guineji) po druhé světové válce. Během…
Podstata fungování levice
Levicové ideologie jsou v tomto směru nepoměrně složitější. Nejprve je nutno stanovit kritéria pro rozdělení společnosti. Majetek a příjmy se samozřejmě nabízejí jako první. Kromě toho jsme však byli svědky použití celé řady dalších měřítek. Třídní původ. Profese. Rasa či etnicita. Jazyk. Náboženství. Pohlaví a sexuální orientace. Toto vše již bylo aplikováno v různých historických obdobích a v různých částech světa.
Zůstaňme prozatím u ekonomických kritérií. Ze statistického rozdělení příjmů a majetku (které je prakticky vždy pravostranně asymetrické a má kladný třetí centrální moment) vyplývá, že zámožných lidí bude vždy méně než těch, jejichž příjmy a majetky jsou podprůměrné, a to i ve vyspělých a bohatých společnostech. Toto tvrzení má takřka platnost přírodního zákona a lze je snadno matematicky dokázat.
Prakticky to znamená, že v demokratickém zřízení bude vždy více voličů, kteří mohou vydělat na přerozdělování než těch, kteří budou finančně tratit prostřednictvím vyšších daní. Vznik silné levice je pak matematickou nutností.
Přívrženci levice se skládají ze dvou částí. Většina jen pasivně očekává ekonomické výhody vyplývající z přerozdělování. Menší část se aktivně věnuje politice a ideologii. S použitím přírodopisné analogie bychom mohli zavést označení alfa a beta levičák.
Alfa levičáci se zpravidla rekrutují z řad chudých intelektuálů. Archetypálním případem je samozřejmě Karl Marx, avšak zdaleka není sám. Marxovým předchůdcem byl Pierre-Joseph Proudhon (1809–1865), který vstoupil do dějin svým výrokem „Vlastnictví je krádež!“. Proudhon pocházel z chudých poměrů a před vstupem do intelektuální dráhy se pokusil podnikat. V mládí se vyučil sazečem a založil vlastní malou tiskárnu v Besançonu. Ta ale po několika letech zkrachovala, což Proudhona přivedlo k hlubšímu zájmu o sociální a ekonomické otázky.
K neúspěšným podnikatelům, z nichž se stali levicoví intelektuálové, dále patří Antonio Gramsci, Jean-Paul Sartre (oba se pokoušeli provozovat nakladatelství), ale také slavný spisovatel Jack London (neúspěšný obchodník), dále ekonom Abba Lerner (duchovní praotec emisních povolenek; podle jeho vlastních slov, krachy jej přivedly k hlubšímu zájmu o ekonomii a fungování trhů). Z levičáků doposud žijících se nabízí například Yannis Varoufakis, Slavoj Žižek nebo Naomi Klein (i v jejím případě podnikatelský neúspěch v mediální oblasti ovlivnil její politickou orientaci).
Typický alfa levičák nicméně mnohem lépe ovládá teorii než praxi kapitalismu. Vyzná se spíše v tom, jak kapitál danit než jak jej tvořit. Je přesvědčen, že ví lépe, jak zacházet s penězi jiných lidí než oni sami.
Pro úplnost nicméně dodejme, že výjimečně se objevují i opačné případy: velmi bohatí lidé, kteří díky svým úspěchům získali určité opovržení nad fungováním trhu: „Hlavní rozdíl mezi mnou a trhy spočívá v tom, že trhy se zdají být zapojeny do procesu pokusů a omylů, aniž by účastníci plně chápali, co se děje, zatímco já to dělám vědomě. Pravděpodobně proto dokážu dosáhnout lepších výsledků než trh.“ George Soros, autor těchto slov, měl na mysli především trhy finanční, nicméně jeho sponzorská činnost napovídá, že nikoli výlučně.
Alfa levičák, ať už chudý nebo bohatý, je zkrátka přesvědčen, že je schopen dosahovat lepších výsledků než trh. Beta levičák—jichž je drtivá většina—naproti tomu pouze pasivně nastavuje dlaň pro sociální benefity.
Psali jsme
Od roku 2027 zdraží kvůli emisním povolenkám nejen elektřina, ale i benzín, nafta nebo plyn. Evropská unie proto spouští Sociální klimatický fond,…
Imigrace a noví levicoví voliči
Vraťme se však k tématu rozbitého kyvadla. V průběhu 80. a 90. let se zdálo, že levice je na ústupu a budoucnost patří umírněné pravici se sociálními prvky. Dělníci měli na rozdíl od Proudhonových a Marxových dob co ztratit; nejen své okovy jako v 19. století. Od levice se odvraceli zejména mladí lidé. Ronald Reagan opakovaně zvítězil především díky hlasům nejmladších voličských skupin. Rovněž Margaret Thatcherová měla největší podporu ve věkovém segmentu 18-24 let. Švédští studenti nadšeně poslouchali pravicové politiky slibující snížení daní—a skutečně pro ně hlasovali. Socialisté ztráceli u mladých i ve Francii, dějišti studentské levicové revolty v roce 1968. A českoslovenští studenti v roce 1989 rozhodně nemávali rudými vlajkami.
Levice stála před úkolem najít si nové voliče. Stalo se, vznikla nová levice (někdy se používá i označení Nová levice s velkým „N“). A kde našla voliče?
Teoretici z řad alfa levičáků si poradili. Nedostatek chudých a nespokojených? Dovezeme nové a čerstvé voliče ze zemí třetího světa: nespokojené a dychtivé výdobytků sociálního státu. Ve světě jsou desítky nebo stovky milionů hladových krků, kterých se musíme ujmout a které nám na oplatku po získání občanství rádi odevzdají své hlasy.
A funguje to. Podle údajů z roku 2016 dávalo pravicové CDU/CSU přednost 40,9 procenta voličů bez migračního původu, zatímco levicové SPD 27,9 procenta „nemigračních“ voličů. U voličů s migračním pozadím (mit Migrationshintergrund) to bylo téměř přesně opačně: 27,6 procenta pro CDU/CSU a 40,1 procenta pro SPD. U voličů tureckého původu dosahovala SPD dokonce téměž 70% podpory. Dodejme, že v Německu má migrační původ zhruba 15 procent voličů, podle údajů za rok 2023.
Podle průzkumu YouGov pro volby v roce 2024 levicová Labour Party získala 53% podporu mezi etnickými menšinami, konzervativci 14, Green Party 14, liberální demokraté 6 a konečně Reform UK 7 procent. Nelze zcela autoritativně prohlásit, že volební hlasy imigrantů rozhodly o úspěchu Labour Party v celostátních volbách, rozhodně tomu však často bývá ve volbách do městských zastupitelstev.
Tak bychom mohli pokračovat: všude, kde přibývá imigrace, se kormidlo politiky stáčí silně doleva. Avšak ekonomické důvody nejsou všechno.
Tocquevillův efekt
Během posledních několika desetiletí jsme mohli být svědky podstatného zlepšení situace žen, černochů, jiných etnických a náboženských skupin a také sexuálních menšin. Dnes je stěží představitelné, že ještě v 60. let existovala v USA rasová segregace, švýcarské ženy neměly volební právo a v Británii či v Rakousku byla homosexualita trestným činem.
Přesto dnes můžeme pozorovat masivnější a především radikálnější hnutí a protesty než tehdy. Jak je to možné?
Tento vývoj vysvětluje francouzský myslitel Alexise de Tocquevilla (1805-1859). Tocqueville tento fenomén pozoroval při studiu francouzské revoluce a formuloval jej ve svém díle „Starý režim a revoluce“. Všiml si, že revoluce nevypukla v době nejhlubší krize absolutistické monarchie, ale paradoxně v období reforem a relativního zlepšování podmínek za vlády Ludvíka XVI. Když se lidé konečně dočkali určitých úlev a svobod, jejich očekávání rostla rychleji než skutečné zlepšení jejich situace.
Klíčem k pochopení tohoto efektu je rozdíl mezi absolutní a relativní deprivací. Když jsou podmínky trvale špatné, lidé si na ně zvyknou a nepředstavují si alternativy. Jakmile však začnou vidět zlepšení, jejich nároky se zvýší. Vzniká tak propast mezi rostoucími očekáváními a realitou, která může vést ke konfliktům a dokonce k násilí.
Jinými slovy, dnešní chudí a nespokojení mají méně objektivních důvodů k protestům než lidé v dřívějších dobách, nicméně na jejich subjektivních důvodech k nespokojenosti se nic nemění. Argumenty typu „buďte vděčni za svoji situaci, co by za to lidé v 80. letech (nebo v 50. letech či kolem roku 1900) dali“ narážejí na hluché uši.
Proto se sociální nepokoje často objevují v relativně prosperujících komunitách a revoluce se odehrávají spíše v zemích procházejících modernizací než v těch nejchudších. Efekt také pomáhá pochopit, proč ekonomické reformy nebo politická liberalizace někdy vedou k nestabilitě spíše než k uklidnění situace. Odpovídá na otázku, proč radikální hnutí a násilné protesty vznikají i navzdory objektivnímu zlepšování životních podmínek dříve znevýhodněných skupin. Koneckonců, naše poslední revoluce se rovněž odehrála v období relativního uvolňování v roce 1989; nikoli během normalizace nebo represí padesátých let.
Toto byla ovšem revoluce antilevicová. Nyní však existuje značný počet aktivistů a extrémistů, kteří rádi Tocquevillův efekt použijí a zneužijí ve prospěch radikální levice.