Trh selhal. Neutralitu státu vůči kapitálu si Západ nemůže dál dovolit
foto: Redakce Deníku Vektor, vygenerováno pomocí AI (ChatGPT 5.2) /Ilustrační obrázek
Trh optimalizuje výnos, likviditu, rychlost; stát optimalizuje kontinuitu, kontrolu, suverenitu, strategický význam. Tyto cíle nejsou dlouhodobě kompatibilní – a Západ to začíná chápat. Amerika se podle toho už dokonce zařizuje a ekonomický liberalismus opouští.
Spojené státy jdou příkladem a opouštějí krátkou historickou epizodu, v níž Západ věřil, že stát může zůstat neutrální vůči kapitálu, aniž by ztratil kontrolu nad svými klíčovými schopnostmi. Ukázalo se však, že trh optimalizuje jiné cíle, než jaké dnes státy považují za strategické.
K čemu Spojené státy směřují, to politologové a ekonomové nazývají „portfolio state“. Jde o stát, který systematicky drží kapitálové podíly v klíčových firmách – ale ne proto, že by chtěl držet portfolio investic, aby řídil investiční rizika. Pojem „portfolio“ reflektuje, že takových klíčových firem je – nebo vývoj směřuje k tomu, že bude – hodně.
A to je zásadní změna. Nejde o jeden Budvar, který stát nemůže rozumně prodat, a podíl v ČEZu, kde stát vlastně ani neví, jestli ho chce prodat, nebo navýšit. Amerika směřuje k tomu, že stát bude aktivně ovlivňovat byznys firem, které považuje za strategické. A je na tom shoda napříč politickým spektrem.
Zní to logicky: Pokud má firma strategický význam, stát asi nemá jenom smutně pozorovat, jak ta firma dělá rozhodnutí, která sice přinesou hodnotu akcionářům, ale strategické zájmy státu poškozují. Přesto se přesně takový přístup dosud považoval za normální.
Psali jsme
Podle nové studie Spojené státy prakticky vyklidily trh stavby lodí. Země, jejíž průmysl rozhodl druhou světovou válku, by dnes při rozsáhlejším…
Proč? Protože trh.
Pokud se podíváme na ekonomiku jako na základ strategického významu státu, tržní soutěž byla po celé dvacáté století jasná cesta k dominanci. Zastánci volného trhu se opájeli především tím, jak ekonomický liberalismus převálcoval řízenou ekonomiku sovětského typu – ale teď má volný trh soupeře, s nímž momentálně prohrává na body: čínský ekonomický model. Ten se dá shrnout jako „trh, ale vocaď pocaď“, s tím, že komunistická strana má nástroje, jak dát působení firem do souladu se svými strategickými zájmy.
Kdyby byli čínští soudruzi hlupáci, své možnosti zasahovat do řízení firem by nadužívali takovým způsobem, až by Čína dopadla jako Sovětský Svaz. Ale nejsou. Vypadá, že našli rozumnou rovnováhu mezi strategickým ovlivňováním firem a svobodou, kterou jim nechat na operativní či taktické úrovni.
A takovou rovnováhu teď hledá i Západ. Řešením však nejsou povinné buňky komunistické strany v každé firmě (ano, platí to i pro pobočky západních firem), kde kovaní komunisté hlídají, jestli firma sleduje tu správnou linii.
Je jasné, že demokratický stát musí postupovat s ohledem na ústavní principy a na právní rámec. Ale také je jasné, že každé „připoutání trhu ke strategickým zájmům“, pokud má být efektivní, musí být nutně na hraně možného. Proto budí kroky současné americké administrativy takovou pozornost.
Psali jsme
Tříletý odliv kapitálu z čínského akciového trhu stlačil valuace tamních technologických a průmyslových firem na úrovně, které neodpovídají jejich…
Kapitálové vstupy americké vlády
Největším případem z těch, které polarizují odbornou veřejnost, jsou kapitálový vstup federální vlády do společnosti Intel. Stát získal minoritní podíl (9,9 %) výměnou za financování v rámci zákona CHIPS Act. Cílem toho, mít ve firmě podíl, není ani tolik návratnost investice, ale hlavně dohlédnout na investiční rozhodování, tempo výstavby továren a geografii výroby. Vládě prostě jde o to, zajistit udržení domácí výrobní kapacity pokročilých čipů a mít nad ní kontrolu.
Podobným případem je 15% podíl ve společnosti MP Materials, která provozuje jediný významný americký důl na vzácné zeminy. Podíl získalo americké ministerstvo obrany výměnou za úvěry a garance na vybudování separačních kapacit v USA. Cílem je samozřejmě snížení závislosti na čínském zpracování, nikoli maximalizace zisku firmy.
Ministerstvo obchodu zase oznámilo záměr vstoupit kapitálově do soukromých výrobců neodymových magnetů (např. Vulcan Elements). Jde o úzké hrdlo celého dodavatelského řetězce pro elektromotory, zbraňové systémy nebo obnovitelné zdroje. Z tržního pohledu je to marginální segment, ale z toho strategického je přímo kritický.
Ministerstvo energetiky poskytlo úvěr přes dvě miliardy dolarů kanadské společnosti Lithium Americas výměnou za zhruba 5% podíl ve firmě i v projektu Thacker Pass v Nevadě. Chce si tím zajistit přístup k surovině klíčové pro baterie, obranný průmysl i energetiku.
Posledním často zmiňovaným případem je investice americké armády do menšinového podílu ve společnosti Trilogy Metals, která rozvíjí těžební projekty na Aljašce. Cílem je pojistit dodávky kovů strategických pro obranný průmysl jako jsou měď, kobalt nebo zinek.
Nepřímo k uvedeným příkladům patří také postup americké vlády k akvizice oceláren US Steel japonskou Nippon Steel. Tam si americká vláda vymínila tzv. „zlatou akcii“ – právo veta u strategických rozhodnutí typu uzavírání provozů, změny výroby nebo fúze či akvizice.
Psali jsme
Jak si v komentáři všiml analytik ČSOB Dominik Rusinko, od začátku února došlo na londýnské burze k výraznému zdražení mědi. Na dohled…
Jak to má fungovat
Pokud má kapitálový vstup něco řešit, pak musí nutně vést k tomu, že firma pod tlakem státu jakožto minoritního vlastníka udělá něco, co by jinak neudělala. Lokalizuje výrobu v „přikázané“ zemi nebo regionu zvoleném státem, vybuduje „pojistné“ kapacity pro krizové scénáře, bude preferovat politicky žádoucí odběratele před ziskovějšími nebo třeba přizpůsobí svůj produkt nebo technologii strategickým požadavkům státu.
To všechno má společné to, že to nemá nic společného s maximalizací hodnoty pro akcionáře – takže to neladí s konceptem „péče řádného hospodáře“. Jinými slovy: kdo bude ve vedení firmy něco podobného prosazovat, bude poškozovat zájmy všech ostatních akcionářů – včetně například důchodců, pokud jsou mezi akcionáři penzijní fondy.
To není úplně malý problém: Rozpor mezi péčí řádného hospodáře a prosazováním strategických zájmů státu nelze zamést pod koberec. Stát se nemůže tvářit, že strategická rozhodnutí lze dlouhodobě vynucovat bez převzetí odpovědnosti za jejich náklady a důsledky.
Obecně řečeno: pokud se stát rozhodne, že určité kapacity jsou pro něj existenčně důležité, nemůže zároveň předstírat, že jejich udržování bude kompatibilní s maximalizací hodnoty pro všechny investory.
Jak tento rozpor budou řešit ve Spojených státech, to bude zajímavé sledovat – ale ještě zajímavější samozřejmě je, jestli se Evropa vydá stejnou cestou. To se rozpadá na dvě otázky. Za prvé: měla by? A za druhé: je to vůbec možné?
Psali jsme
KOMENTÁŘ: Draghiho zpráva – celým názvem Budoucnost evropské konkurenceschopnosti – okamžitě vyvolala rozruch. Dokument o několika stech stránkách…
A co Evropa
Co se týče první otázky, odpověď je jednoznačně kladná. Platí, co bylo zmíněno výše: prostě je neudržitelné, aby státy dál přihlížely, jak tržní mechanismy tlačí firmy chovat se v rozporu se strategickými státními zájmy.
K druhé otázce: už brzo se ukáže, že koncept „portfolio state“ není snadno řešitelný ani v prostředí Spojených států, které mají k dispozici výrazně pružnější exekutivní nástroje než Evropa. Tady, s fragmentovanou suverenitou, rigidním právem a slabší exekutivní kapacitou, bude stejný úkol ještě obtížnější.
Začít se dá od toho, na jaké úrovni by vlastně mělo rozhodnutí „připoutat trh ke strategickým zájmům státu“ padnout a jak by měly vypadat potřebné nástroje. V EU nestačí jeden prezidentský exekutivní příkaz – v každé členské zemi by bylo potřeba změnit celou řadu zákonů. V případě Česka namátkou zákony o obchodních korporacích, o ochraně hospodářské soutěže, o majetku státu, o zadávání veřejných zakázek… To je nereálné harmonizovat napříč EU a ve finále by to byl začátek konce jednotného trhu.
I kdyby – KDYBY – se však členské státy EU nějakým zázrakem na legislativní úpravě opuštění principu „čistého trhu“ v prospěch strategických priorit dokázaly shodnout, je víc než jasné, že tak polarizující změna by měla široké zástupy odpůrců. Od akcionářů firem, které by se mohly ocitnout v hledáčku státu, přes liberální ekonomy až po všechny, jimiž z jakýchkoli důvodů vyhovuje slabá Evropa. Ti všichni by začali hledat, jak tuto změnu zastavit.
A našli by ji v soudech a vzorem by jim byly klimatické žaloby. Ty jsou ve Spojených státech epizodní právnickou kuriozitou a jejich dopad na hospodářskou politiku je nulový. V Evropě však začínají úspěšně paralyzovat společnost. Ta vlna teprve startuje, ale už teď ukazují, že soudy lze použít k zásadnímu omezení státu – jak legislativy, tak exekutivy – v určování a řízení strategických politik.
Při vědomí tak mocného nástroje je těžké si představit, jak by mohla tak zásadní změna jako „připoutat trh ke strategickým zájmům státu“ v Evropě uspět.
Mohla by se objevit námitka, že stejný nástroj lze použít opačně – tedy že by se zformovala lobby, která by aktivizovala soudní moc k prosazení strategické průmyslové politiky. To je ale jen zdánlivá možnost. Soudní moc je v Evropě účinný nástroj k blokování změn, nikoli k jejich prosazování. Je konstruována jako brzda, ne jako motor. Aktivizovat soudy k prosazení strategické průmyslové politiky by znamenalo opřít zásadní změnu ve fungování ekonomiky o instituci, která k tomu nemá ani mandát, ani kapacitu, ani demokratickou odpovědnost.
Závěr tak bohužel zůstává: Model, v němž stát aktivně vstupuje do trhu a řídí strategické kapacity, vyžaduje silnou exekutivu. To je právě to, co Evropská unie zoufale postrádá – a dokud se to nezmění, nemá smysl v EU o „portfolio state“ vůbec uvažovat.