Zádrhele ruské ekonomiky

Na sociálních sítích koluje propagandistická grafika oslavující údajný Putinův hospodářský zázrak. Levý sloupec obsahuje čísla dokumentující neblahou situaci Ruska v roce 1999, pravý sloupec ukazuje mnohem lepší čísla z nedávné doby. Uprostřed je portrét velkého vůdce stylizovaný do polohy přemýšlivého a starostlivého hospodáře. Putinův fan club je nadšen.

Nemá smysl popírat, že současná situace Ruska je mnohem lepší než v roce 1999. Ono to totiž ani jinak není možné. Průměrná cena ropy Brent v roce 1998 byla 14,42 dolaru za barel, v roce 1999 pak 19,35 dolaru. Během 2008 až 2013 se však cena pohybovala těsně pod 100 dolarů za barel v ročním průměru. Hospodářský zázrak nebyl Putinovou zásluhou: vysoké příjmy z exportu surovin mu spadly rovnou do klína.

Správná otázka nezní „jak je možné, že Putin je tak ekonomicky úspěšný?“ Správná otázka má znít „jak je možné, že Rusko je na tom stále tak bídně?“ Vždyť za období 2008-2021, kdy se výkonnost ruské ekonomiky prakticky nepohnula (7% růst během čtyř let vskutku není hospodářský zázrak), ekonomika Číny se zvětšila o 286 procent a ekonomika USA o 58 procent. Ekonomika Kazachstánu – což je stát v mnohém podobný Rusku, zejména ohledně závislosti na exportu energetických surovin a autokratického řízení – za stejné období posílila o 48 procent. A dokonce i Bělorusko dokázalo v uvedeném období vyprodukovat alespoň 12% růst. (Všechny údaje o růstu HDP jsou z důvodu vzájemné srovnatelnosti vyjádřeny v dolarech.)

Ruský prezident musí být mimořádně neschopný nebo zkorumpovaný (nebo obojí), když jeho země není schopna dosáhnout lepšího výsledku.

Jedním z možných vysvětlení jsou západní sankce uvalené na Putinův režim v roce 2014. Navzdory rozšířené propagandistické legendě i tyto relativně mírné sankce dost „koušou“. V každém případě komplikují přechod ruské ekonomiky na nějaký jiný základ, než je prostá těžba surovin.

Možná ještě významnějším zdrojem ruské ekonomické stagnace je Putinova korupce a jeho neukojitelná touha po majetku. Ruská propaganda si dává záležet, aby svého vůdce portrétovala jako bojovníka proti korupci. Nic není vzdálenějšího pravdě: Putin potlačuje oligarchy, aby se sám stal oligarchou číslo jedna. Konkurenční boj mezi mafiemi vskutku není žádné protikorupční tažení. 

Připomeňme případ Yukos. V letech 2005-2010 šlo o jeden z nejznámějších případů vyvlastnění nebo nuceného prodeje. Yukos býval kdysi největším ruským producentem ropy a v jeho čele stál Michail Chodorkovskij. Ruská vláda obvinila Yukos z daňových úniků a dalších nezákonných činností. Chodorkovskij byl v roce 2003 zatčen a společnost byla v letech 2004 až 2006 rozdělena a prodána v řadě aukcí. Hlavní výrobní aktiva nakonec získala státní ropná společnost Rosněfť.

Zatímco ruská vláda tvrdila, že tyto kroky byly oprávněné kvůli porušování právních předpisů ze strany Yukosu, mnozí pozorovatelé považovali případ za politicky motivovaný. Chodorkovskij byl politicky aktivní a financoval opoziční strany, což vedlo k názoru, že cílem akcí proti němu a společnosti Yukos bylo upevnění moci a zdrojů pod vládou.

Psali jsme

Technofobní EU

Není žádnou novinkou, že Evropská unie stagnuje v rozvoji moderních technologií. Nepodařilo se jí zachytit nástup internetu již…

05. 09. 2023

Názory a rozhovory

Putinova neudržitelná chamtivost se však projevila i ve vztahu k zahraničním investorům. Jedním z pozoruhodných případů byla společnost Shell a projekt Sachalin-2. V roce 2006 se společnost Shell a její japonští partneři potýkali s rostoucí šikanou ruských úřadů v oblasti životního prostředí. Nakonec byla společnost Shell donucena prodat většinový podíl v projektu ruské státní plynárenské společnosti Gazprom. Ačkoli společnost nebyla přímo vyvlastněna, rostoucí tlak regulačních orgánů a následný prodej společnosti Gazprom byl mnohými považován za formu nepřímého nátlaku nebo „administrativního obtěžování“ s cílem dostat projekt pod Putinovu kontrolu.

Dalším příkladem je společný podnik BP-TNK, TNK-BP. Přestože nebyl striktně řečeno vyvlastněn, společnost BP se potýkala s tlakem ve vztahu ke svým ruským partnerům a čelila řadě byrokratických a právních problémů, které komplikovaly její činnost v Rusku. V roce 2008 byl generální ředitel ruského společného podniku BP Robert Dudley nucen opustit Rusko kvůli tomu, co popsal jako „trvalé obtěžování“ ze strany úřadů. Napětí vyvrcholilo prodejem TNK-BP společnosti Rosněfť v roce 2013.

Tyto události fungovaly jako varovný příběh pro zahraniční společnosti, které zvažovaly investice do ruského ropného a plynárenského sektoru. Přestože se nejednalo o vyvlastnění v pravém slova smyslu, vedly tyto akce k přehodnocení rizik spojených s působením v ruském energetickém sektoru.

Za zmínku stojí i zkušenost společnosti ExxonMobil s projektem Sachalin-1 na ruském Dálném východě. Společnost ExxonMobil sice nečelila vyvlastnění ani nucenému prodeji svých aktiv, ale setkala se s četnými překážkami a zpožděními, často kvůli měnícím se regulačním požadavkům a problémům s licencemi. To lze interpretovat jako mírnější formu státního nátlaku ve srovnání s přímým vyvlastněním, nicméně sloužilo jako forma administrativní zátěže, která ztěžovala provoz.

Kromě toho se menší hráči v energetickém odvětví, včetně některých zahraničních, potýkali s „regulačními překvapeními“, ačkoli tato opatření se často nedostala na titulní stránky mezinárodních médií. Tyto výzvy zahrnovaly náhlé daňové změny, neočekávané inspekce v oblasti životního prostředí a další administrativní překážky.

Na tomto místě může vzniknout námitka, že snaha udržet vlastnictví vzácných přírodních zdrojů v ruských rukou (přesně řečeno v rukou státu) je přece pochopitelná. Zde je ale třeba zdůraznit, že hranice mezi vlastnictvím státu a mezi Putinovým osobním majetkem je velmi nejasná. Oficiálně Putin pobírá relativně skromný plat a v jeho přímém osobním vlastnictví není nic, co by stálo za zmínku. Ve skutečnosti ovšem Putin má takovou moc, že může disponovat prakticky celým státním majetkem. Příklad: stačil jeden Putinův rozkaz a začala válka.

Pokud jde o nestátní majetek, je dokumentována složitá síť vlastnických vztahů týkajících se osob z Putinova nejužšího kruhu. Alexej Navalnyj vydal v lednu 2021 dokumentární film s názvem „Putinův palác. Historie největšího úplatku na světě“, jehož cílem bylo odhalit pozadí opulentní rezidence údajně postavené pro Vladimira Putina nedaleko Černého moře. Dokument tvrdí, že výstavba rezidence stála více než 1 miliardu dolarů a byla financována prostřednictvím propracovaného systému, do něhož byli zapojeni Putinovi blízcí spolupracovníci a státní společnosti. Podle Navalného se nemovitost rozkládá na ploše 68 hektarů a její součástí je vybavení, jako je kasino, podzemní hokejové hřiště a vinice. Dokument sice nepřináší jednoznačné důkazy, které by nemovitost spojovaly přímo s Putinem, ale tvrdí, že vlastnictví je skryto za složitou sítí nastrčených společností a v konečném důsledku je ovládáno Putinem prostřednictvím zmocněnců.

Ve skutečnosti ale příliš nezáleží na tom, komu údajný Putinův palác ve skutečnosti patří. Podstatné je, že výkonnost ruské ekonomiky od roku 2008 (tedy od mnohem dřívější doby, než byly vyhlášeny sankce) je nevalná. Ruská ekonomika není schopna růst ani tempem srovnatelným s USA nebo s ostatními vyspělým státy: o rostoucích ekonomikách jako Čína nebo Indie ani nemluvě. Kdyby Rusko mělo trochu kompetentnější vedení, mohlo by dosáhnout mnohem lepších výsledků ohledně hospodářského růstu a vývoje životní úrovně.

Pavel Kohout

www.algorithmic-sicav.cz